Příčinou je klerikalismus

Myslím, že papež Bergoglio přesně trefil hřebík na hlavičku, když v Listu Božímu lidu¹ označil jako příčinu obludného sexuálního zneužívání dětí a mládeže duchovními klerikalismus. Nejedná se tedy jen o selhání jednotlivců, ale jde o systémový problém. Problém jak na straně kleriků, kteří v církvi nepodléhají žádné kontrole, tak na straně tzv. laiků, kterým vyhovuje být obsluhováni a kteří nemusejí přijímat za poslání církve osobní odpovědnost.

Není možné „očistit“ církev od gayů. To bychom přišli o vysoké procento služebníků. Naopak bychom měli využívat jejich charismat, např. schopnosti empatie. Není možné „se rozloučit“ se všemi pedofily či efebofily. Naopak bychom jim měli být vděčni, s jakým nasazením se věnují dětem a mládeži. Při prvním prohřešku ale musí z kola ven a s delikventem si poradí orgány činné v trestním řízení. Týká se to i těch, kteří takové trestné činy kryjí.² Daleko složitější je se postarat o oběti. Často jsou postižené na celý život. Je hrůzné, že i slovo Bůh mají někteří spojeno se zneužíváním. A nejsložitější je učinit takové systémové změny, které by ostudné chování kleriků minimalizovaly. Pokusím se komentovat některé z nich.

Zdobrovolnění celibátu

Pokud by zdobrovolnění kněžského celibátu nastalo před 50 roky, v době těsně po II. vatikánském koncilu, mohlo přinést plody. Dnes je již pozdě. Počet služebníků se již příliš nezvýší, jak se např. domnívá slovenský kněz Michal Laicha ve velmi otevřeném rozhlasovém rozhovoru³, který stojí za to si poslechnout. Tím, že o smyslu celibátu napsal knihu⁴, jej suspendoval banskobystrický biskup Marian Chovanec. Celibát je vnímán jako nedotknutelná posvátná kráva. Bez něj by biskupové ztratili velmi účinný mocenský nástroj. Přitom jeho zdobrovolnění je podmínka nutná, ale ne dostačující. Zkušenosti z církví, kde není uplatňován, ukazují, že to není všelék na všechny neduhy církve. Nároky na manželky služebníků nejsou malé. Ženy obětavé jako Kateřina z Bory se hledají těžko...

Služba žen

Ordinovaná služba žen měla být v římskokatolické církvi umožněna již dávno. To, že se tak nestalo, žene vodu na mlýn extrémním feministkám, které budou nastavené bariéry prorážet. Bez změny chápání smyslu služebného kněžství však nelze čekat pozitivní zlom. Kněz, který není přijat těmi, kterým slouží, smysl ztrácí. Povolání ke službě mají posuzovat ti, pro které je služebník určen, nikoli kandidáti sami. A je jedno, zda je kandidátem muž či žena.

Změnit pojetí služebného kněžství

Tento úkol vnímám, na rozdíl od dvou předchozích, jako zásadní. Je třeba opustit středověké dělení církve na privilegovaný klérus a podřízené laiky. Kněžská služba je dnes přetížená. Měla by být jen jednou z mnoha služeb v křesťanské obci a nikoli nutně službou řídící. Hlavním problémem dneška není nedostatek kněží, jak se někteří, zvláště biskupové, pokoušejí tvrdit. Hlavním problémem je nedostatek křesťanů, kteří svůj křest berou zodpovědně a participace na poslání církve je jejich životní prioritou.

Několikrát (asi 6-8 x, nevím přesně) jsem se v životě setkal se situací, kdy mne vyhledal neznámý muž (zpravidla ženatý) s naléhavým sdělením, že cítí povolání být knězem. Já to měl zařídit. Povolal jej sám Ježíš či Duch sv., v jednom případě i Panna Maria… Nezdálo se ale, že jsou to cvoci. Byli pouze v zajetí paradigmatu kněžství 19. století. Mohli by nastoupit do stávajících struktur, pokud by je tam někdo přijal. To, že mohou okamžitě uplatnit naplno své povolání křestní, jim nepostačovalo. Přitom obecné kněžství nese zásadnější poslání, než kněžství služebné. Dokonce Jan Pavel II. prohlásil, že být křesťanem je víc, než být biskupem, a to i biskupem římským.

Demokratizace

Demokratizovat církev je úkol nejdůležitější, ale rovněž nejobtížnější. Někteří rádi představují církev jako z principu nedemokratickou, a ještě to považují za její přednost. Naštěstí dodnes existují některé demokratické principy jako volba papeže, volba opata či abatyše. V minulosti byly tyto principy mnohem rozvinutější, je na co navazovat.

I když má své nedostatky, je demokracie pro fungování společnosti nejlepším řešením. V našem veřejném prostoru je demokracie nezažitá, křehká. Lidé se ji nemají kde učit, těžko mohou přenést zkušenosti s demokracií ve společnosti do církve. Lidé mnohdy nechápou, oč se jedná. Svědčí o tom množství voličů Zemana či Babiše.

Uplatnění demokracie v církvi znamená především u všech jejích členů přijmout odpovědnost za její poslání. Předpokládá si od ostatních „nechat mluvit do života“, což je v době individualismu obtížné. Ještě obtížnější je přijmout podíl na autoritě a druhým do života mluvit. Tomu se budou členové církve bránit nejvíce, ale církev autoritu potřebuje. Autoritu průhlednou, založenou na konsenzu všech členů. Takováto církev lehce odfiltruje služebníky, kteří žijí jiný život ve dne a jiný v noci a zásadně znevěrohodňují poslání církve. Na jejich místa se dostanou ti, kteří se řídí evangeliem: „Kdo chce být mezi vámi první, buď služebníkem“ (doslova: otrokem) „všech.“ Mk 10,44

Uplatnění demokracie předpokládá, že členové církve budou ochotni přijímat různé služby, o které je celek požádá. Předpokládá, že se budou podle svých možností vzdělávat.

Demokracie s sebou nese kolegialitu – rozhodování v grémiích. Trvá to déle, ale v rozhodování je méně chyb. Nese s sebou subsidiaritu – přenesení kompetencí na nejnižší možnou úroveň. Nedává smysl, aby např. o jmenování biskupů celého světa rozhodovali centrálně vatikánští úředníci. Možná se ukáže, že celá římská kurie je ve stávajícím rozsahu zbytečná.

Budoucnost

Je otázka, jaké aféry budou muset být ještě zveřejněny, aby to členy církve přimělo ke změně postojů a ke konání. Není však žádný důvod na to čekat. Každý může (a měl by) uplatnit svou křestní odpovědnost hned. Sdružovat se se stejně smýšlejícími a hledat autentičtější podobu církve. Nebude to jednoduché. Např. restituce prokázaly církvi medvědí službu (jakkoli platí, že to, co bylo ukradeno, má být vráceno). Církevnímu establishmentu zajistily existenci na řadu let dopředu. Správu majetku musí někomu svěřit, což nese obrovské riziko pro poslání církve. Ne nadarmo v okolí církevních statků obvykle žilo nejvíc bezvěrců.

Současné aféry, které si vynucují nulovou toleranci vůči delikventům, mohou vést i k nespravedlivým obviněním s cílem zdiskreditovat nevinného.⁵ Na druhé straně nutnost vypracovat postupy, jak takové kauzy vyšetřovat a řešit, může být pozitivní. Např. německá církev církev to jíž zvládla tak, že její experti jsou zváni k řešení kauz zneužívání i v necírkevním prostředí, neboť mají ve společnosti respekt.