Jste zde

Českou církev přiznání čeká

Nejen mě, každého, i církev ženou nepřiznané viny a nezpracované dluhy v obrácení a nápravě.

Zůstali jsme dlužni miliónům obětí první světové války, nerozpoznali jsme včas a následně jsme kryli hříchy do nebe volající. Neodsoudili jsme válečné zločiny vládců, kteří rozpoutali a roky udržovali hrozné zabíjení nevinných. Zneužili svou moc a pod poslušností přikázali mladíkům a otcům rodin zabíjet jiné muže a otce rodin. Pokřtění zabíjeli jiné pokřtěné. Zabitým, vojákům zneužitých k zabíjení a civilním obětem se nikdo neomluvil a nikdo neřekl jaké chyby a hříchy nesmíme už nikdy opakovat. Zabít (i v sebeobraně) poznamená slušného člověka na celý život. Vyzpovídat se ze svých vin nestačí; přiznání vin politiků a církve by válečným veteránům ulevilo a ukázalo cestu k nápravě. Biblický Juda, král David a apoštol Petr přiznali své viny jako první. Dali tím příklad ostatním a mohli zůstat na svých místech.

Ani po 2. světové válce jsme nepřiznali svoje viny a dluhy (my Češi přinejmenším jak málo jsme – na rozdíl od Holanďanů nebo Dánů – chránili naše židovské sousedy). Nepoučili jsme se ze svých chyb a nenapravili se.

Podobně nás dohání sexuální zneužívání způsobená duchovními a krytí pachatelů. Dopustí-li se zločinu někdo z rodiny, je to pro nás těžší, než je-li pachatelem soused. Všichni jsme hříšníci, ale můj nebo tvůj hřích a jeho trvající následky nesmíme tajit kvůli (nepravdivé) pověsti své rodiny – církve. Řidiče, který ujel od nehody, právem odsuzujeme. Nejde-li nám o nápravu, jsme pokrytci.

Holandská biskupská konference už v r. 2011 přiznala, že dvacet biskupů a dva kardinálové kryli pedofilii v době od r. 1945 do 2010. Od letošního roku nařídila povinnost oznámit policii i pouhé podezření ze sexuálního zneužívání nezletilého bez zřejmých důkazů.

Českou církev toto přiznání ještě čeká.

A celá církev potřebuje nápravu svého systému, který dlouhodobě umožnil tyto hříchy skrývat. Žijeme ve feudálním uspořádání. Ve státním uspořádání demokracie jsme – po krutých zkušeností s neomezenými vládci a vládami – došli k oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Z komunistické diktatury si pamatujeme bezmocnost a trpkost z nemožnosti nezávislého soudu a spravedlivé obhajoby. Nepřišlo nám ani na mysl, že něco takového je možné v církvi – v ní má veškerou moc biskup.

Upozornil jsem před čtvrt stoletím nadřízené na trestné jednání. Později se ukázalo, že k nápravě a k zamezení dalších špatných činů nedošlo – prý abychom neprali špinavé prádlo na veřejnosti. Ještě jsme neměli Františka (ale Písmo jsme měli), který potvrdil známý fakt, že krytí zločinu je spoluvinou.

Především je třeba pečovat o oběti. Z pastorační zkušenosti vím, jak těžké následky si nese svedená, ponížená nebo znásilněná oběť. Ta potřebuje slyšet odsouzení zločinu – ne kvůli pomstě ani kvůli trestu pro pachatele – ale pro navrácení důstojnosti, o kterou násilím přišla (pak potřebuje další dlouhodobou péči).

Proč často pachatele (nejen válečné zločince nebo ty, kteří udávali vlastní bratry nepříteli) chráníme více než oběti? Ježíš nestojí proti nikomu, nabízí pomoc postiženému i viníkovi, ale každého potřebného se zastává.

Pozdě jsme si přiznali, že zpochybnění svěcení duchovních skryté církve nebylo správné, ale k nápravě nedošlo. Když očernili a sesadili arcibiskupa Róberta Bezáka, nedošlo k nápravě. Ti, kteří prosili o spravedlivé vyšetření nařčení arcibiskupa, upadli v nemilost.

V církvi se nepěstuje charakter a vládne v ní strach. Atmosféra připomíná normalizaci po roce 1968 kdy ti, kteří zastávali vyšší místa, byli nuceni tvrdit, že nás sovětská armáda přišla osvobodit.

Ordinujeme druhým, aby nesli svůj kříž, ale sami si neumíme přiznat pravdu o sobě. Naše rodiny, Evropu a křesťanství neohrožují muslimové a homosexuálové, ale my sami. Nepřiznám-li si, že jsem nebezpečný sobě, partnerovi, dětem, podřízeným a dalším lidem, nejsem rozumný a obrácený ke Kristu. Hledat viníky okolo sebe je hanebné a zbabělé. Čtu-li Námanovy výtky králi Davidovi a slova: „Ten zločinný muž jsi ty“ (2 Sam 12:7), pokaždé si to vztahuji na sebe.

Proč se neodvažujeme jednat podle evangelia?

Komentáře

V církvi je i koukol. Většinou koukolem není ten poslední
katolík (celník), ale ten "spravedlivý", který říká "Pane, Pane",
sedí ve předu a službu si popletl s nadvládou nebo modloslužbou?
Feudální panování, neomezená moc (Limbug, likvidace Bezáka,
Jiřího Veselého, Antona Srholce). Stačí jen ukázat prstem, "my máme přece pravdu".
Bez potřeby objasnit, usvědčit, dokázat.
Zatím, co Nobelovu cenu za mír dostali za boj proti genderovému násilí ve válkách,
my bojujeme proti IU. Je tohle ještě křesťanství?

Jak nám ukazuje čerstvá držitelka Nobelovy ceny míru, ozdravnou kúrou je svědectví obětí a jejich i naše vyrovnání se s tím, co se stalo.

Samozřejmě dozrání oběti do schopnosti o věcech mluvit potřebuje čas. Jsou ale i psaná a asi i veřejná svědectví. Proč jsem ještě nenarazila na srozumitelné vysvětlení toho co se dělo, na co jako matka mám dát pozor a jak připravovat děti k 'sebeobraně', co navrhují oběti k prevenci opakování a jak napomoci uzdravení jejich zranění.

Pokud 'obyčejní lidé' budou připravenější ošetřovat zranění způsobená 'výše postavenými zneužívači', zranění nebudou tak dlouhodobá a hluboká.

Mohl byste mi/nám zprostředkovat svědectví obětí? (S jejich souhlasem, samozřejmě.)

Jedno svědectví z církevního prostředí je tady
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/svedectvi-obeti-bral-jsem-to-jako-sve-vlastni-selhani-sexualni-zneuzivani-bylo-v-cirkvi-tabu-56150
z necírkevního pořad ČR Dobrá vůle viz https://prehravac.rozhlas.cz/audio/3656055
problém je, že zneužití přichází ze strany, odkud to člověk nečeká a vnímá to, že je sám špatný,
že to je jeho vina. Vyrovnat se s tím trvá roky.
Čím dřív se začne s terapií, tím líp, ale když okolí netuší...
Asi nejlepší léčba je ve skupině anonymních žen viz pořad. Je to obdoba Anonymních alkoholiků.
Skupina je postavena na principu peckovských skupin (Scott Morgan Peck)
a má úžasnou uzdravovací sílu.
Prevencí je asi zdravé sebevědomí, vědomí jakou má člověk hodnotu a co si cizí a ani blízký člověk
nemůže dovolit, když nechci.