Jste zde

319 - říjen 2019

autor: 

Populismus a křesťanství

Populistická jsou politická hnutí, které proti sobě staví údajně zkažené elity a lid, jenž je má svrhnout a jehož jménem prý populisté mluví a jednají. V současné době je důležitý především populismus pravicový. Ten pracuje se strachem z „cizorodých elementů“ ve společnosti, dnes na Západě zejména z migrantů a muslimů, a nabízí stavbu zdí – symbolických nebo i skutečných (jako americký prezident Donald Trump proti Mexiku). Základ tohoto čísla Getseman tvoří dva texty, věnované soudobému populismu v politice a jeho spojení s náboženstvím. Pocházejí od západoevropských autorů, ale netýkají se jen jejich regionu – populismus různých odstínů je přítomný i na české politické scéně.

Andreas Lob-Hüdepohl uvažuje, jak by měli s populismem bojovat křesťané. Hlavní odpověď nachází v naději, která může pomoci porazit strach, s jakým operují pravicoví populisté, a v myšlence církve jako otevřeného společenství. Ukazuje že Ježíšovo poselství sice vyšlo z etnicky chápaného židovského společenství, ale otevřelo se postupně všem, jak „dokládá už různorodé složení jeho stoupenců, typický a často kritizovaný rys ježíšovského hnutí: patřili mezi ně zelóti a celníci právě tak jako ,zbožní a ,nevěstky. Jednota ježíšovského hnutí nebyla založena na jednotném původu jeho přívrženců, nýbrž na jednoznačnosti Ježíšova osvobozujícího poselství a na ochotě učedníků následovat jej (...) Kristova církev [nebyla] nikdy homogenní společenství, byl to vždy rozmanitý lid, skládající se z mnoha různých národů.“

François Mabille píše o náboženství v rukou samotných populis. Krizi identity vyvolanou globalizací pravicový populismus chce řešit i odkazem k náboženským tradicím. „S náboženskou kulturou, která je v jádru silně autoritářská“ si populisté „dobře rozumí“. Navíc pro odsouzení svých odpůrců používají morální kategorie vzaté z náboženského jazyka. Článek vrcholí úvahou o politickém vůdcovství na pozadí populistické politické debaty; jako hlavní příklad autor bere papeže Františka, jehož rétorika p vykazuje rysy pravicového i levicového populismu, ale zároveň do církve vnáší komplexní myšlenky a reformní snahy.

V čísle dále přinášíme například text Štefana Šrobára o mystice a křesťanství. Popisuje různé aspekty mystiky zejména v západní duchovní tradici a nakonec dospívá k závěru, že mystici se dnes musejí „vymanit z izolovanosti a jisté pokleslosti a spolupracovat“, aby pomohli naši civilizaci přeměnit na civilizaci lásky.

Nedávný text Michaela Jacquemaina o připravované německé „synodální cestě“, procesu obnovy v tamní římskokatolické církvi, je poněkud zastaralý už v době, kdy vydáváme toto číslo. Mezitím ve Fuldě proběhlo zasedání Německé biskupské konference, které po synodální cestě vyšlapalo další kroky. Je však dobré si přiblížit atmosféru naděje na samém počátku cesty. Z hlediska českého i světového katolicismu je synodální proces spolu se souběžně připravovanou synodou amazonských biskupů velkou nadějí na hlubší změny církve. Případné lokální reformy by se mohly postupně šířit dál, pokud se osvědčí.

A „středověký“ text Martina Grubera je tentokrát o andělech. Hezké počtení.

Komentáře

Zamýšlel jsem se nad textem Janova evangelia a dovolím si uvést několik veršů 12. kapitoly.
46 Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě.
47 Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil.
48 Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den.
49 Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci.
50 A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluvím, mluvím tak, jak mi pověděl Otec.“
Když jsem si četl tento text a uvědomil si jeho hloubku, zamrazilo mne to. Proč?
Verš 46: Ježíš přišel na svět, aby zachránil lidstvo od tmy, aby přitáhl lidi nazpět k Bohu, aby mohli být spaseni, aby obdrželi věčný život. Hned zde je třeba připomenout, že je nutné rozumět výroku: „Kdo věří ve mne…“. Nenalhávejme si, ale u běžného věřícího je otázkou, zdali výroku opravdu rozumí. To, co my běžně nazýváme vírou (často spojenou s proklamacemi a prázdnými frázemi), je zcela něco jiného, než je víra dle Ježíšova vkusu. Zde doporučuji promyslet a domyslet případy, kdy Ježíš někoho chválí za víru. Pokusit se o vysvětlování mi nepřipadá vhodné jednak z důvodu, abych někomu nevnucoval svou představu, a přitom na druhé straně největší užitek z toho člověk získá, když si na ty věci přijde sám a to je věc dobře známá ze školy.
Verš 47: I z tohoto výroku je vidět láska Ježíšova vůči lidem. Nikoho nepřišel soudit, ale aby zachránil a spasil co nejvíce lidí. On pro nás udělal maximum a nesmíme zapomínat na to, že nyní jsme na tahu my. Závisí na nás, jak se k tomu postavíme. Zdali zachováváme nebo nezachováváme Ježíšova slova je naše výlučná kompetence, proto např. prosba typu: „Dej, ať zachováváme Tvoje slova“ se musí míjet účinkem.
Verše 48-50 mluví za sebe. Je otřesné, jak se po 2000 letech stavíme k Božímu slovu a co jsme s ním udělali. Uvedu několik faktů: Evangeliu v celém kontextu nerozumíme a důkazem toho jsou stovky křesťanských církví. Žádná z nich nemá od Ježíše doklad o správnosti. Pochopení a dodržování evangelia je přitom Ježíšův požadavek. Přestože Ježíš nám nabízí k významnému ulehčení života a také k potvrzení správnosti jeho nauky dary, charismata (zejména vyššího typu), nejsme ochotni plnit podmínky, za kterých bychom je mohli obdržet, nebo jsme je alibisticky redefinovali, nebo dokonce devalvovali. Tak nám nezbývá nic jiného, než snášet utrpení. A pokud jeho slibům nevěříme, ve skutečnosti děláme z něho lháře. Dar jazyků, se kterým je možné se setkat v některých modlitebních skupinách, nestačí na záchranu světa, ale přitom potvrzuje realitu charismat. A tak světu vládnou populisté, gauneři, diktátoři, pokrytci, lháři, oligarchové, tyrani (dle prof. Koukolíka psychopati), za které se paradoxně i modlíme a přitom denně říkáme: „Přijď království Tvé“. Uvědomujeme si vlastně, co chceme? Mnozí křesťané, včetně církevní hierarchie natolik oslepli, že to nevidí a někteří se dokonce sami zapletli do pavučin toho Zlého, kterému vůbec nejde o dobro člověka, ale o saturaci svého zvrhlého ega. Vzpomeňme si na jeho rafinovanou nabídku Ježíšovi: „Tohle všechno ti dám, jestli se mi pokloníš“. A nyní se už stačí podívat kolem sebe na ty zlaté bůžky, kterým se mnozí lidé (bohužel je jich hodně) klanějí. Jsme ochotni si připustit, že na stavu světa má právě nekvalitní křesťanství velký podíl? Jsem přesvědčen, že zachránit nás může jenom totální Metanoia. Týká se to každého z nás. Pokud si někdo myslí, že Metanoia nepotřebuje, ať si zkusí porovnat svůj vztah k Ježíši s tím, co Ježíš říká v Jan 14,12-21.
Pavol Mikula