Jste zde

Jeden kalich má smysl

autor: 

Probíhající čínská chřipka ovlivnila v posledních měsících mnoho oblastí našeho života. Církevní praxe není výjimkou. A tak se spekuluje o jejích proměnách. Například o jiném vysluhování Večeře Páně: místo jednoho kalicha tác s kalíšky, a to z důvodů hygieny.

Nejprve je dobré si připomenout, kde se Večeře Páně vzala. Má svůj jasný původ v židovském velikonočním sederu, jehož součástí je i žehnání chleba a vína. Kalich vína, který zůstává při židovském sederu dodnes netknutý, nesmí se z něj pít – je pro proroka Elijáše, Ježíš bere do rukou, žehná jej, pije z něj a dává pít i učedníkům. Každý z účastníků mívá před sebou i dnes svůj vlastní kalich, Ježíš však dává kolovat ten jediný, ten Elijášův. To je doložitelný původ VP a má jasnou symboliku: společenství okolo JEDNOHO kalicha je JEDNÍM tělem a má podíl na JEDNÉ konkrétní spáse z JEDNOHO Boha. Ta jedinost je nesmírně důležitá. Roztříštění této symboliky do privátních kalíšků je dlouhodobě teologicky nebezpečné: svádí k privátnímu pojetí víry, privátní spáse a koneckonců i k privátní představě Boha. Když můžeme takto viditelně zneplatnit Ježíšovo symbolické gesto s Elijášovým kalichem, dá se pak víceméně vše. Nevysluhovat dětem – protože součástí VP je alkohol, vysluhovat ovocným moštem či limonádou, nevysluhovat chlebem – je v něm lepek, vysluhovat pod jednou apod. Ve chvíli, kdy zlehčíme symbolickou hodnotu a váhu Večeře Páně, právě tak, jak ji sloužil Kristus a prvotní církev, pak se stává v našich rukou pouhou hříčkou našich vlastních názorů.

Sdílení

V naší církvi se často používá pojem sdílení. A odedávna patřilo ke sdílení společné jídlo. A koneckonců i podání ruky. A vždy bylo sdílení rizikové, jinak to není sdílení. Společným jídlem někoho vpouštíte hodně blízko k sobě, třeba do svého domova. Dáváte najevo, že jídlo není otrávené – ale také dáváte druhému skvělou možnost, jak právě vás otrávit. Napřaženou prázdnou rukou ukazujete, že nemáte v ruce zbraň. Ale váš druh toho může využít. Společný kalich s tím, kdo je nemocný, dává nemocnému důstojnost. Vědomí, že si ho neošklivíte, že se jeho nemoci nebojíte. Že v něm vidíte především člověka. Svého bratra nebo sestru ve víře. To je smysl sdílení.

Večeře Páně, při které mé rty neomočí stejný kalich jako rty mého bratra, a při pozdravení pokoje mu ani ruku nepodám, je porouchaná. Je v ní asi tolik lásky a citu jako v prvních dvou kolemjdoucích z Podobenství o milosrdném Samaritánovi. Hlavně se moc nepotřísnit, vždy si to můžu zdůvodnit svým ohledem na druhé. Ano, Večeře Páně z jednoho kalicha není možná hygienická, ale takto ji Kristus ustanovil. A proto je to tak správně.

Je jasné, že ne každý je ochotný jít do podobného rizika, a někdy i z důvodů zcela pochopitelných. Ale už příchodem do bohoslužebného shromáždění, mezi ostatní lidi, člověk jistou ochotu riziko přijmout deklaruje. A není nakonec třeba z kalicha přímo pít, i namočení chleba ve víně splní stejný cíl. A tím je církev, shromážděná okolo jednoho kalicha spásy, lámající společně chléb a přijímající tak Tělo a Krev Páně, jak on sám ustanovil.

Příspěvek převzat s autorovým svolením z Portálu Evangnet, rubrika Co hýbe s ČCE

Komentáře

Vidím, že text byl převzat z jiného portálu. Přesto si dovolím oponovat zde. Není to první ani poslední paralogická výpověď vyprovokovaná současnou situací. Jistě sdílení - otevření své náruče druhému, je vždy spojeno s rizikem. V současné situaci, o které nevíme, jak dlouho bude trvat, je ale znamením oné otevřenosti a péče o dobro druhých dodržování pravidel zamezujících šíření viru. I jedno podání ruky může být smrtonosné pro někoho dalšího - třeba až x-tého v posloupnosti předávání infekce, nemluvě o vedlejších společenských a ekonomických důsledcích doprovázejících trajektorii vektoru majícího počátek právě u tohoto "podání ruky". Riziko tedy nenese především a jen ten, kdo "vpouští hodně blízko" k sobě druhého - on sám se může stát pro svou nezodpovědnost rizikem pro ostatní a tím zcela obrací původní smysl hostiny lásky.
Stejné je to s céliakií- glutenovou enteropatií. Zde opravdu stačí i nepatrné množství glutenu k udržování aktivity onemocnění, které může mít pro nemocného fatální důsledky. Tedy i v tomto případě je zavedení bezlepkového chleba ke slavení Večeře Páně našich církvích jasným znamením otevřenosti a lásky k
druhému. Na druhou stranu souhlasím s autorem , že malé množství alkoholu dokáže bez následků zmetabolizovat i dětský organismus. (nepouštím se záměrně do diskuze o destruktivním působením alkoholismu v naší společnosti, kdy pro dítě alkoholika může být problematické přijmout alkohol jako znamení lásky ) V posledních dvou odstavcích autor znovu opakuje na hlavu postavenou logiku o riziku toho, kdo přichází do shromáždění a kdo smočí rty v kalichu se svým bratrem etc., jako by se jednalo o ctnost odvahy a soucitu jako v podobenství o milosrdném Samaritánovi. Bohužel v tomto případě může jít (a často i jde) pouze o neschopnost dospět ke zdravému úsudku o tom, kdy "je čas objímat a kdy čas objímání zanechat" neboť "všechno má určenou chvíli a veškeré děním pod nebem svůj čas..." Myslím, že není tak těžké vymyslet, dle zvyklostí té či oné církve, jak důstojně slavit bohoslužby, Večeři Páně ,pozdravení pokoje a přitom neohrozit druhého. Změna způsobu slavení určitě nezpůsobí, že se stane hříčkou v našich rukou, nýbrž bude poukazovat k naplnění jejího smyslu. Roman Černohorský

Myslím, že účast na bohoslužbě i při VP má být něčím radostným, a ne buď hrdinstvím "podívejte se, jak jsem ochoten riskovat", ani nepříjemným pocitem "kdo mne dnes nakazil", nebo naopak "koho já jsem dnes možná nakazil".