Jste zde

Ženatí kněží

Zkušenost, kterou je třeba vzít na vědomí

Ženatí katoličtí kněží - to není téma budoucnosti v tom smyslu, že jednou by je katolická církev měla povolit. Ani to není okrajové téma, které by se týkalo jen kněží orientálního ritu nebo příslušníků anglikánské církve. Je to současná skutečnost. A obrovské množství zkušeností ze všech diecézí světa je statisticky průkazné. Mluvím o kněžích, kteří opustili svůj úřad, protože se rozhodli pro manželský život. Na toto téma už vycházejí sociologické studie, které přinášejí nejen statistické údaje, ale především životní příběhy, svědectví.

Z těchto zpráv, ze zkušeností mnoha jiných lidí v podobných situacích i z vlastních poznatků (sám jsem 34 let vykonával službu katolického kněze a dalších dvacet let jsem žil jako manžel a otec rodiny) vycházím, když zde předkládám několik myšlenek týkajících se života ženatých kněží.

Existují tajně ženatí kněží.

Nevzdali se svého úřadu, přestože vedou manželský život v plném smyslu slova, někdy mají i děti a v civilní společnosti je jejich manželský svazek nějakým způsobem uznáván. A i když tato situace může být známa, tolerantní postoj biskupa a pochopení obce často dovoluje, aby dále zůstali ve službě. Naproti tomu jejich manželské soužití se tají pod pláštíkem nějakého jiného příbuzenského vztahu. Zdá se, že počet takto ženatých kněží roste; tím se zabraňuje odchodu mnoha kněží, jichž je zapotřebí pro službu obci. Život v manželství a otcovství způsobuje často, že kněz má pro lidi větší pochopení a na svou práci se více soustřeďuje. - Přesto si myslím, že upřímná láska vyžaduje, aby se k ní člověk hlásil veřejně, především před představiteli a členy obce. Musí-li ji tajit, pociťuje to jako kruté násilí. A především je to akt bezpráví vůči milované ženě: ta totiž pro svého milovaného dává všechno - byť dobrovolně, aniž je její podíl na jeho kněžské službě a společenském životě oceňován a respektován.

Existují ženatí kněží, o jejichž rodinném životě veřejnost ví, kteří ale přesto nepožádali o laicizaci, ani se nevzdali úřadu.

Většinou vzniká taková situace tam, kde křesťanská obec, v níž kněz slouží či dokonce zastává úřad faráře, svého kněze hájí proti biskupovi, který by ho chtěl suspendovat. Členové obce knězi naprosto důvěřují a většina farníků jeho manželský stav plně akceptuje a oceňuje. V takovém případě nejde o tajnou lásku a manželce se dostává uznání - avšak vzniká nezdravé napětí: na jedné straně se zachovává institucionální charakter kněžské služby, na druhé straně je výslovně porušována právní norma této instituce. Podobně jako v předchozím případě tajně ženatých kněží lze toto porušení církevněprávních předpisů ospravedlňovat vyššími motivy, jako např. věrností ke křesťanské obci, jíž se cítí dotyčný povinen sloužit. To ale způsobuje, že kněz vnitřně znovu a znovu naráží na problém, proč oficiálně jedná jako hodnostář instituce, jejíž normy zcela viditelně překračuje. Podle mého názoru to není psychologicky ani spirituálně zdravý stav.

V následujících řádcích se chci ovšem věnovat situaci kněze, který se v určitém životním okamžiku zcela otevřel manželské lásce a partnerství a učinil tak veřejně a se všemi důsledky před svou církví a před společností.

To vyžaduje laicizaci, o niž se formálně žádá nebo která prakticky nastane. Znamená to vzdát se jakéhokoli církevního úřadu, jenž má něco společného s kněžskou službou. Dotyčný obvykle také ztratí možnost vyučovat na církevních fakultách, a byl-li učitelem náboženství, i v civilních zařízeních. Takový kněz zůstane v církvi jako prostý laik, což nepociťuje jako trest. Jeho svobodné rozhodnutí mu přináší osvobození, i když s ním může být spojena řada obětí. Přesně k tomuto typu kněze se vztahují následující poznámky:

1. Rozhodnutí katolického kněze pro laický stav musí být akt naprosto svobodný a dobře uvážen.

To není žádná maličkost pro člověka, kterého jeho služba formovala mnoho let (deset, dvacet, a někdy dokonce třicet nebo čtyřicet). Nesmí se rozhodovat pod tlakem nějakých událostí nebo osob, v depresi nebo ve „stavu zmatení". Musí mít dostatečnou intelektuální výbavu a emociální inteligenci, aby byl schopen analyzovat celou složitost této změny v určitém životním okamžiku. Musí myslet na vlastní prospěch (i na své city a svá niterná hnutí) i na prospěch těch, kdo jsou na něm spirituálně závislí. Musí sám posoudit, která cesta pro něj bude nejsprávnější. V každém případě se může řídit klasickými kritérii pro rozlišování duchů, jak je formuluje např. Ignác z Loyoly ve svých Duchovních cvičeních. Ale nedoporučuji předkládat toto dilema biskupovi či jiným bratřím v úřadě, pokud člověk nedospěl k osobnímu rozhodnutí. Je také třeba být sám k sobě upřímný. A jestliže problém odchodu do laického stavu nastal v důsledku setkání s nějakou ženou, po němž se začala otvírat nová koncepce života, pak je nutno vidět to jasně a nesnažit se zdůrazňovat jiné pohnutky. Zamilovat se není projev slabosti, je to moment osvícení a kreativity. A žena na světě není proto, aby nás pokoušela, nýbrž aby se stala partnerkou pro život.

2. Rozhodnutí je třeba přestaveným, kolegům, příbuzným a obci sdělit s maximální samozřejmostí a otevřeností.

Ty doby naštěstí minuly, kdy taková kritická situace znamenala společenskou stigmatizaci, byla považována za zradu (často je tak dotyčný sám pociťoval) a leckdy končila útěkem na vzdálené a skryté místo. V prvních chvílích je důležité nepřipustit, aby zatracující odsudek druhých ovlivnil vlastní svědomí nebo sebevědomí. Na druhé straně nelze dovolit, aby lichotky nebo pustá zvědavost druhých dělaly z takového kněze hrdinu nebo člověka, jemuž se dostalo osvícení. Jsem přesvědčen, že v této zlomové chvíli je vhodné - při vší energii, kterou takové rozhodnutí v člověku mobilizuje - stáhnout se poněkud z očí veřejnosti a budovat základy nového života pro rodinu a především pro práci v mimocírkevní oblasti.

3. Je důležité, aby člověk udržoval ve svém novém životě spojení s církevní obcí a necítil se z ní naprosto vyloučen.

Dobře znám zkušenost mnoha kolegů, kteří díky této nové perspektivě poznali jiný rozměr křesťanské existence a příslušnosti k církevní obci: účastní se slavení eucharistie, ale jen jako rovný mezi rovnými, nikoli jako předsedající; přebírají odpovědnost v oblasti katecheze či sociální práce; spolupracují v základní obci či v teologické pracovní skupině. ... Kdo se vzdá kněžské služby, může objevovat nové způsoby, jak být křesťanem a uskutečňovat všeobecné kněžství.

4. Většina těch, kdo toto prožili, se shoduje v jedné věci: že dozráli v dospělé lidi, kteří vědí, co to znamená pracovat jako všichni ostatní, aby uživili rodinu, a mít odpovědnost za zcela konkrétní lidi se zcela konkrétními potřebami.

Život se stane skutečnější. Ženatý kněz si uvědomí, že jeho kněžský život probíhal v nereálné situaci plné privilegií. Teoreticky se kdysi vzdal rodiny, aby mohl lépe sloužit druhým, ale v praxi byl podivínský starý mládenec. Zdálo se mu, že je velmi zaměstnán, ale teď poznává, že lze pracovat mnohem víc, než pracoval předtím. Mnozí mu říkali „otče", ale ve skutečnosti nebyl ničí otec.

5. Ženatý kněz začne úplně jinak chápat, co je žena a co je sexualita.

Jistě jsou kněží, kteří žijí svůj celibát zcela vyrovnaně a v míru sami se sebou. Velmi často však vzpomíná ženatý kněz, že se při společenském nebo profesionálním kontaktu s nějakou ženou cítil k ní sexuálně přitahován, pokoušen, musel se ovládat, bylo pro něho těžké chovat se normálně. Naproti tomu teď, kdy je jeho život orientován na jednu ženu, jedná s jinými ženami přirozeně, kolegiálně a přátelsky. A na druhé straně pozoruje, jak náhle zmizela ona neurčitá a nepřiznaná přitažlivost, kterou měl především pro ženy svobodné či v manželství nespokojené nebo pro ženy s vyhraněným mateřským instinktem. Ženy už po něm tajně netouží - je totiž veřejně známo, že jeho život náleží jedné konkrétní ženě. Nehledě na výjimky, které považuji za samozřejmé (i když jsem nesetkal s mnoha), vyvolává muž žijící v celibátu sexuální obsese, ať už sám aktivně, nebo jako jejich pasivní objekt. Každý se s tím nějak vyrovnává: sní, hraje, nachází způsoby náhradního uspokojování, sublimuje nebo vytěsňuje. To všechno je velmi lidské a pochopitelné, pokud to neznamená zneužívání moci, což je časté, a to nejen vůči nezletilým. Ale ženatý kněz poznává poprvé, co je mezi mužem a ženou opravdu normální, a bolestně si uvědomuje, kolik času a duchovní energie musel vynakládat po celá léta, aby zvládal nevyřešený problém, jímž je sexualita a žena.

6. I když s obtížemi - dotyčný nebyl v mládí ani jako mladý dospělý připravován na zdravý život ve dvojici, dokonce možná naopak - objeví ženatý kněz podstatu manželské lásky, naprostou vzájemnou životní oddanost tělem i duší.

Prožívat tuto skutečně neomezenou lásku, spojující to nejtělesnější s nejdu-chovnějším ve stálém rytmu, je pro uskutečnění vlastní osoby jedinečná zkušenost. Křesťanská spiritualita, jak jsme ji zažili, udělala z těla nepřítele ducha a ze sexuálního vzrušení nízkou vášeň. Pavel a především Augustin k tomu značně přispěli. A mnoho se mluvilo o lásce, aniž bychom si uvědomovali, že analogatum princeps lásky vždy byla a bude konkrétní manželská láska, v níž se spojuje eros a agape. Na základ této zásadní zkušenosti se osoba otvírá vůči ostatním osobám ve vší přirozenosti lásky a respektu. V rozhovoru na toto téma mi řekl jeden proslulý teolog: „Chápu tvoji cestu, ale jsem si vědom, že já sám nejsem povolán k lásce v těsné blízkosti." Výrok objasňující, ale bezděky děsivým způsobem antievangelijní.

7. Pokud se ženatému knězi dostalo daru otcovství, proměňuje tato zkušenost nejhlubší struktury jeho osobnosti ještě více než manželská láska.

Prožívá-li kněz manželskou lásku jako něco nového, pak o prožitku reálného otcovství neměl zpravidla před změnou stavu ani tušení. Tato zkušenost promění život i člověka velmi mladého, natož toho, který jí prochází ve věku zralém (léty a zkušenostmi). Tento dlouhý, trvalý proces, kdy se muž v intimní blízkosti a naprosté oddanosti věnuje neustále, hodinu za hodinou, den za dnem dítěti, jež z něho od okamžiku početí učinilo otce, je pro většinu kněží velké překvapení. Zplozené dítě je na rodičích zcela závislé, ale není tady pro ně. Skrze své otcovství rozumíš Bohu, jako on se cítíš Stvořitelem; zároveň jsi příjemcem neočekávaného daru, který sám ze sebe dává tvému životu smysl. Z pouhého prožitku otcovství roste odpovědnost, aniž by potřebovala jiný základ. Je absurdní, že instituce, jako je církev, tuto zkušenost všem svým vedoucím pracovníkům upírá. Jakákoli snaha osvojit si tutéž odpovědnost vůči duchovním dětem je ve srovnání s tímto prapůvodním prožitkem otcovství nedostatečná. To potvrdí každý ženatý kněz, který zná jak pastorační, tak otcovskou odpovědnost.

8. A nakonec: Spiritualita ženatého kněze se postupně prohlubuje a je realističtější.

Může se jistě stát, že někdo v traumatickém okamžiku zlomu opustí víru nebo nechá snahy o duchovní život. Mnozí jiní v hledání Boha Ježíše pokračují - bez přerušení nebo po čase. V takovém případě pociťuje ženatý kněz, jak se jeho víra pročišťuje a sílí. Způsoby a praktiky víry, na něž doopravdy nevěří, odvrhne. Ale hluboký smysl pro uctívání tajemství přítomného v nejhlubším nitru jeho skutečného života a života všech lidí se v něm upevní.

Ženatý kněz, který prodělal právě popsaný proces, rozhodně nebude usilovat o návrat do kněžské služby, jak je dnes v církvi koncipována. Avšak nadále cítí odpovědnost při pohledu na osud svého původního náboženského společenství. Proto trpí, když vidí, že ti, kdo jsou za ně odpovědni - biskupové a příslušníci hierarchie, často jeho bývalí kolegové a žáci, žijí zcela odtrženi od reality v naději na návrat předmoderní doby a vedou církev do ghetta. Neodvažují se učinit kroky, jež jsou nevyhnutelné, má-li se církev v 21. století stát skutečnou líhní věřících učedníků a učednic Kristových. Ženatý kněz by přitom rád pomohl svými zkušenostmi z cesty, kterou má za sebou, a jistě by mohl být velmi užitečný.

Z Concilia 3/2011 přeložila Helena Medková

Komentáře

Tenhle článek,jako by mi ze srdce a myšlenek vypadl. Přesně tak to cítím,je mi líto kněží kteří se bojí za svou lásku a nebo rodinu bojovat, a kteří mají výčitky už jen z toho,že by na něco pomýšleli a z celého srdce obdivuji ty kteří to dokážou. To jsou víc opravdoví kněží a lidé se srdcem na pravém místě. Takových více a lidé by pochopili,že i oni jsou obyčejní lidé,že mají právo na lásku a život v rodině a pevně věřím tomu,že i farníci by to pochopili,přivítali,ba i více by jich pak bralo kněze jako člověka sobě rovného a on by jim dokázal mnohem více pomoci.protože by je lépe chápal.
Děkuji za tento článek,kéž by ho četlo více lidí