Jste zde

Hus podle Pospíšila, Duky, Kejře a Soukupa

Začátkem dubna 2015 vyšla kniha katolického teologa, profesora systematické teologie Ctirada Václava Pospíšila (nar. 1958) s názvem Husovská dilemata.1 Jedná se o pozoruhodnou knihu, jejíž autor usiluje o „spravedlivější hodnocení Betlémského kazatele zejména u běžných katolíků“, o pokračování „v úsilí o porozumění našim ekumenickým přátelům“ a v neposlední řadě chce napomoci „ke spravedlivějšímu hodnocení katolicismu, který je mentálně, intelektuálně i spirituálně opravdu nesmírně pestrý“.2 Autor knihu předkládá jako dílo popularizační, v němž usiluje o hlubší porozumění vnímání souvislostí mezi Husovými dilematy a dilematy dnešních lidí. Využívá skutečnost, že zatímco historik je „striktně vázán přísnou metodologií“, může si teolog dovolit „hovořit mnohem více o ideálech a aktualizačních významech minulosti pro dnešek“.3 Myslím si, že autorův záměr se zdařil a nepochybně jde o inspirativní až provokativní čtení, které v záplavě knih o Husovi má své místo.

Přesto celkový dojem trochu kazí některé nepřesnosti, které je třeba přičíst na vrub rychlého psaní kvůli šibeničnímu termínu a možná nedůslednosti recenzentů (přitom jsou uvedeni hned čtyři). Zatímco omyl v případě českého působiště Paula de Vooghta je skutečně drobností4, spekulace nad autorstvím projevu kardinála Josefa Berana na II. vatikánském koncilu ze 20. září 1965 je poněkud překvapivá. Zatímco dosavadní literatura a publikovaná svědectví autorství projevu přisuzují Alexandru Heidlerovi,5 Pospíšil bez bližšího vysvětlení spekuluje o Karlu Skalickém (s. 52).6 Stálo by za bližší vysvětlení, co vedlo autora k tomuto tvrzení, které „nejenom autorovi této knihy se jeví téměř jistým“. A ještě uvedu jeden příklad podle mne příliš unáhleného úsudku, kterým autor nahrazuje nedostatečnou znalost pramenů. Když připomíná, že někteří „známí katoličtí historikové“ sekundovali evangelickým myslitelům v úsilí o Husovu rehabilitaci katolickou církví (tj. kritikou díla Paula de Vooghta), tak uvádí (s. 82), že „nemůžeme jasně odhalit, nakolik byl kritický postoj daného autora jeho osobním přesvědčením a nakolik bylo vše dirigováno z pozadí“ (tj. komunistickým režimem). Svojí tezi ilustruje na Bohumilu Zlámalovi, který prý v 70. letech de Vooghtovo dílo doporučoval jako to nejlepší, co o Husovi vzniklo. Věc je podle mne mnohem prozaičtější, neboť autor prostě nedohledal Zlámalův text, což poctivě přiznává a vychází jen ze zmínky z ne vždy spolehlivé práce Jiřího Kotyka.7 Zlámalův článek „K Husově věrouce“ v časopise Via z roku 1970 sice přináší některé „nezodpovězené otázky“, ale rozhodně není tak kritický a oceňuje přínos de Vooghtova díla.8 Kromě toho z uvedených autorů působil Jaroslav Polc v exilu, takže je pravděpodobné, že jeho kritika, resp. otázky nad Husovou rehabilitací, jsou skutečně jeho osobním přesvědčením.9 Ostatně podobné rozpaky nad Husovou rehabilitací v podání de Vooghta vyjádřil v exilu již v roce 1969 i Karel Skalický, určitě rovněž z vlastního přesvědčení a nikoliv „dirigován z pozadí“.10 Jak autor uvedl v úvodu, prostředí katolické církve je skutečně velmi pestré, proto by bylo třeba tuto vnitrokatolickou diskuzi posuzovat přece jen diferencovaněji.

Jak už jsem uvedl, jedná se jen o drobnosti, které je možné přijmout s vyslyšením autorovy prosby o shovívavost s jeho snažením (s. 13). Naopak s mnohým je možné souhlasit a přijmout jako snahu o popularizaci a důslednější propagaci výsledků úsilí studia Jana Husa v 90. letech, neboť – jak připomíná autor – v této věci bylo z katolické strany učiněno velmi málo (s. 27). Zásadní je sedmá kapitola o Husově nauce o eucharistii a otázce jeho pravověří, která svým rozsahem tvoří téměř třetinu celé knihy. Autor v ní odmítá nepravověrnost Husovy nauky o eucharistii (čímž vyjadřuje nesouhlas s tvrzením v knize Stanislava Sousedíka)11 a tvrdí: „Jan Hus byl jednak sice málo originální, nicméně řemeslně kvalitní teologický myslitel, jednak se projevoval v mnoha ohledech jako člověk značně úzkostlivý, a proto se mu zřejmě příčilo promítat ostře reformní strategii do nejposvátnějších sfér věrouky... Hus tím zároveň jasně říká, že nikdy nechtěl založit nějakou novou církev, nýbrž hledal cestu k reformě katolické církve, kterou ve skutečnosti miloval, a proto ho její zoufalý stav tak trýznil.“ (s. 239-240) „Husova nauka o svátostech je zcela pravověrná“ a v poznámce dodává, že „Hus nikdy neučil, že kněz ve stavu smrtelného hříchu uděluje svátosti neplatně. Jeho nauka je v této věci pravověrná, neboť tvrdí, že takový duchovní uděluje svátosti sice platně, ale leč vzhledem ke své vlastní osobě těžce hříšně a nehodně, což je přesná kopie Augustinovy polemické reakce na teze, jež razili donatisté.“ (s. 241) A pokračuje: „Zřejmě hlavním prohřeškem proti dobové sakramentologii bylo mínění, že kněz za udělování svátostí nemá právo vymáhat žádnou pevně stanovenou taxu a že církevní desátku nejsou nic jiného než dobrovolné almužny ze strany věřících. A to by dnes zpochybňoval málokdo.“ (s. 241) Některé teze Jana Husa podle Pospíšila připomínají II. vatikánský koncil, např. že „odmítal učení, podle něhož hlavou církve je papež a tělem sbor kardinálů. Proti tomu stavěl tezi: hlavou církve je Kristus a jeho tělem všichni věřící.“ (s. 242) „Husova eklesiologie vykazuje christocentrické rysy a je výrazným odmítnutím triumfalistického eklesiocentrismu, což opět připomíná II. vatikánský koncil.“ (s. 242) Pasáž o Husově pravověří, v níž Pospíšil věnuje velkou pozornost i tolik diskutovanému článku o poslušnosti světské vrchnosti (Nullus dominus...), kterou mimo jiné přirovnává k postoji podzemní i „nadzemní“ církve vůči autoritě v době komunismu (s. 248), zakončil slovy: „Namohu se ubránit vyslovení lítosti nad tím, že jsme jako katolíci už dávno národu, který Husa ctí, důrazně nezačali připomínat jeho víru. Pražský reformátor je opravdu svědkem křesťanské víry pro naši bezvěreckou dobu, a proto by bylo hrubou nedomyšleností nabídnutou šanci nevyužít.“ (s. 250).

V podkapitole věnované kostnickému procesu autor ostře kritizuje tehdejší postupy a žalobce: „Práva Kristovy církve a duchovních lze věrohodně hájit výlučně evangelijními prostředky... v Husově procesu právě nemravnost postupu žalobců z Čech a Moravy vydává svědectví o jejich zlotřilosti, a možná dokonce v některých případech i o praktickém ateismu, neboť osobní ambice a ekonomické zájmy byly nadřazovány.“ (s. 281) A dále: „Pokud by katolicismus byl to, co předvedli tito intrikáni, kterým vůbec nešlo o pravdu a spravedlnost, ale jen a jen o to, aby si „Husu oškubali, zabili a upekli“, jak otevřeně napsal Husův nepřítel, Štěpán z Dolan u Olomouce, pak by mnozí z nás, dnešních katolíků museli mít problémy ve svědomí. Naštěstí ale to, co někteří lidé dělají ve jménu církve a co je proti evangeliu, nemá s tajemstvím církve nic společného. Identifikovat katolickou církev s tím, co ve skutečnosti na jejím poli představuje koukol a plevel, a na tomto základě ji pak lidem neustále zošklivovat, se jeví jako hermeneuticky zcela nekorektní, často zlovolné a hrubě nespravedlivé.“ (s. 282-283) I když i zde bych autorovo pochopitelné rozhořčení poněkud korigoval. Autor např. uvádí: „Teologicky a duchovně byla právoplatnost papežství Jana XXIII. /tj. papeže tzv. pisánské linie v letech 1410–1415 – pozn. MV/ vždy silně pochybná... Jan XXIII. byl lžipapež, což vyšlo najevo v průběhu Kostnického koncilu. Jeho papežství nelze považovat byť na jediný den, kdy se honosil falešnými odznaky papežské moci, za právoplatné.“ (v pozn. 159, na s. 284). Připomínám, že tento „vzdoropapež“, podobně jako jeho předchůdce Alexandr V., zvolený v červnu 1409 shromážděním 23 kardinálů v Pise, byl až do roku 1904 zařazen v oficiálním seznamu vydávaném v rámci papežské ročenky (v letech 1870–1912 nazývané Gerarchia cattolica, od roku 1913 opět Annuario pontificio). Po revizi, provedené historikem dominikánem Heinrichem Deniflem (1844–1905) a papežským archivářem a jezuitou, pozdějším kardinálem, Franzem Ehrlem (1845–1934), byl spolu s dalšími 10 papeži ze seznamu v roce 1905 vyřazen, ale po další revizi se do seznamu v ročence z roku 1913 opět vrátil.12 Definitivní konec diskuzím učinil až Angelo Giuseppe Roncalli, který si po zvolení papežem (28. října 1958) zvolil jméno Jan XXIII.

Každopádně knihu je možné číst s užitkem jako svědectví katolického křesťana, který se netají sympatiemi nejen k Husovi, ale k Janu Žižkovi (s. 92–99), ale také jako dílo systematického teologa, který např. ve stručnosti vysvětluje problematiku katolické nauky o eucharistii (s. 212–217) nebo s odkazem na dokument Mezinárodní teologické komise připomíná, že „církevní zákonodárství není a nemůže být neomylné“ (s. 45), případně že „Odsouzení hereze je jedna věc, avšak konstatování, zda kupříkladu Mistr Jan Hus se daných bludů proti víře skutečně dopustil, věc zcela odlišná.“ (s. 46).13

Dominik Duka a Jiří Kejř

Autorem opakovaně zmiňovanou rozmanitost postojů v rámci katolické církve pěkně ilustruje glosa kardinála Dominika Duky pro Radio Proglas z 18. dubna 2015.14 V ní se podle mého vůči knize Ctirada Václava Pospíšila vymezuje, ačkoliv by jí konkrétně zmínil: „Nepovažoval bych však za adekvátní úsilí některých autorů sladit názory Mistra Jana Husa se současnou teologií a současným společenským chápání svobody a demokracie, protože bychom se určitě minuli s pravdou, o kterou Mistru Janovi skutečně existenciálně šlo. Současně spolu s papežem Janem Pavlem II. vyjadřuji svou lítost a mohu-li snad, i lítost současného katolicismu v české zemi nad tragickým osudem, tedy upálením Mistra Jana Husa, aniž bych jej chtěl zcela ztotožnit se současnou ekleziologií i teologií naší církve. Jak jsem již naznačil, mnohé z jeho tvrzení je možné interpretovat pozitivně a pochopit také kontext opravdu zmatené a vykloubené doby.“

Zajímavou skutečností, ilustrující pro změnu skutečnost, že rozmanitost postojů k Husově kauze jde napříč jednotlivými konfesemi, může být, že kardinál Dominik Duka své hodnocení Jana Husa (včetně odmítání jeho rehabilitace) odůvodňuje mimo jiné odkazem na dílo nedávno zesnulého (27. dubna 2015) evangelického historika právních dějin Jiřího Kejře (1921–2015). Ve zmíněné glose uvedl: „Máme-li v duchu ekumeny, kde se střetají různé pohledy i tradice, hodnotit dnes význam a odkaz Mistra Jana Husa, myslím, že je opravdu poctivé přijmout konstatování doc. Jiřího Kejře, který vidí tuto problematiku pohledem rozvážným a snaží se své závěrečné slovo ve své studii Jan Hus známý i neznámý formulovat v duchu „padni komu padni“, spravedlivě. Nelze v duchu tehdejší právní praxe hovořit o justiční vraždě, nelze také vidět pouze jednostranně vylíčeného Mistra Jana Husa jeho stoupenci, tak jako nelze přistoupit na jednostranný postoj jeho odpůrců.“

Při nepochybné erudici ohledně Husova díla a znalosti jeho procesu je Kejřův postoj zajímavý.15 Zatímco mnozí autoři z evangelického prostředí považují případnou rehabilitaci Husa za vnitřní záležitost katolické církve,16 Jiří Kejř se vyjádřil jasně: „Právní rehabilitace Jana Husa, která by byla nakonec záležitostí katolické teologie a kanonického práva, vůbec není možná.“ K problematice „morální rehabilitace“ uvedl: „Rehabilitovaný, to je rekatolizovaný Hus by pro ně /tj. pro církve vzešlé z reformace – pozn. MV/ ztrácel význam morální autority.“ Na adresu některých snah ohledně chápání Husa jako předchůdce II. vatikánského koncilu (s konkrétním odkazem na text Stefana Swiezawského)17 Jiří Kejř uvedl: „Jde tu o naprosto nepřijatelné ahistorické předkládání nesouměřitelných ideových koncepcí, jejichž zdánlivá podobnost je fikcí.“18 Mimochodem Pospíšil ve své knize v této věci s Jiřím Kejřem, na kterého se jinak často a s úctou odvolává, nesouhlasí: „Jestliže J. Kejř hovoří o tom, že Husova rehabilitace je nemožná a nežádoucí, nemohu s tím plně souhlasit... Vedle oficiálního aktu ze strany představitelů církve existuje ještě jiná a po mém soudu mnohem důležitější rehabilitace, která se musí odehrát v našich srdcích, protože to vyžaduje pravda a spravedlnost.“ (s. 17–18)

Hus „reformátorem církve“?

Zajímavou otázkou se na první pohled zdá být určitý spor ohledně označení Husa za „reformátora církve“. Řada lidí má projev papeže Jana Pavla II. ze dne 17. prosince 1999, případně jeho předchozí projev z 21. dubna 1990, spojený s údajným zařazením Jana Husa mezi „reformátory církve“. Např. kardinál Miloslav Vlk ve svém příspěvku na svém webu z prosince 2014 tvrdí: „Vrcholem téměř desetileté práce bylo uspořádání Husovského symposia na Papežské lateránské universitě v Římě v r. 1999, při kterém papež Jan Pavel II. ocenil Husův kněžský život a zařadil ho mezi reformátory církve.“19 Ctirad Václav Pospíšil se odvolává už na papežův projev z dubna 1990 a tvrdí: „Hus je nejvyšší církevní autoritou definován jako reformátor církve a konstatuje se, že z mravního hlediska se mu nedá nic vytknout.“ (s. 88) Naproti tomu současný pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka v rozhovoru pro deník Právo ze dne 16. května 2015 uvedl: „My ho nepovažujeme za reformátora církve. Protože mistr Jan Hus nezakládal žádnou novou církev. Není sporu, že se podílel na reformním úsilí.“20 V soukromém rozhovoru kardinál Dominik Duka vysvětloval tento výrok tím, že papež nepoužil podstatné jméno „reformátor“, ale opis „ten, kdo usiloval o reformu církve“. Jenže italský text i český překlad papežova projevu ze dne 17. prosince 1999 obsahuje slovo „riformatore“, resp. „reformátor“, zatímco překlady do jiných jazyků používají opis (němčina „die nach einer Reform der Kirche strebten“, angličtina „who sought a reform of the Church“ atd.).21 Osobně si myslím, že je to jen slovíčkaření a věc je mnohem prozaičtější. Konkrétní citát z úvodu projevu papeže Jana Pavla II. ze dne 17. prosince 1999 zní následovně: „Jsem vám všem zvlášť vděčný za to, že jste přispěli k práci ekumenické „husovské“ komise ustanovené před několika lety panem kardinálem Miloslavem Vlkem s cílem vymezit přesněji místo, které Jan Hus zaujímá mezi reformátory církve.“22 Podle mne se jedná pouze o odkaz na úkol pro odborníky „v prvé řadě české teology“, který zazněl v projevu papeže Jana Pavla II. k představitelům kultury, studentům a zástupcům nekatolických církví dne 21. dubna 1990: „vymezit přesněji místo, které Mistru Janu Husovi přísluší mezi reformátory církve, vedle jiných známých postav českého středověku jako byli Tomáš ze Štítného nebo Jan Milíč z Kroměříže“.23 Tedy toto zadání „husovské komise“ bylo v roce 1999 připomenuto a – jak trefně poznamenala Jana Nechutová – papež „neřekl o mnoho více než v roce 1990“.24 Navíc se mi zdá poněkud pochybná interpretace, že by papež někoho zařazoval mezi „reformátory církve“. Jednak na rozdíl třeba od titulu „učitel církve“ žádný titul „reformátor církve“ v katolické církvi neexistuje, jednak je to především úloha příslušných odborníků a jejich diskuze. Zároveň připomínám, že papež čte předem připravené texty, jejichž autoři zůstávají v pozadí. Jejich snahou bývá při formulaci projevů často citovat starší papežovy texty nebo texty jeho předchůdců.

Připadá mi, že je škoda, že se naopak poněkud zapomenulo na jiná slova z papežova projevu v dubnu 1990, která vyzývala ke „změně mentality“: „Zcela zvláštní váhu má však výzva k jednotě křesťanů právě v Čechách... Bolestné zkoušky a ještě nezacelené rány právě uplynulých desetiletí, jakož i jizvy, které tu zbyly z minulých století, i když různého druhu a opačného znamení, volají po změně mentality a po zcela nových vztazích. Papežova návštěva by chtěla přispět k tomu, aby došlo k bratrské spolupráci ve vzájemné úctě a důvěře...“25 Tento úkol se mi zdá závažnější a podle mne k jeho naplnění ještě stále zbývá učinit mnohé.

Pavel Soukup

To bylo jen pár postřehů z mnoha podnětů, kterých je v souvislosti s letošní připomínkou 600. výročí Husovy smrti více než dost. Neméně pozoruhodná je např. kniha Pavla Soukupa, vydaná v květnu 2015.26 V našem kontextu je zajímavé, že v úvodu knihy Pavel Soukup připomíná dopis papeži z roku 1999 od významného britského historika Thomase Fudgeho,27 v němž argumentoval proti Husově rehabilitaci. Podle něj nebyl Jan Hus ani předchůdcem Martina Luthera, ani nešťastně odsouzeným katolíkem; měl by zůstat středověkým heretikem, protože to není žádná hanba (s. 23). Zároveň Pavel Soukup, do jisté míry v nezamýšlené polemice s knihou C. V. Pospíšila, cituje historika Františka Šmahela,28 že „je čas, aby se historie plně emancipovala od teologie, byť ekumenické“ (s. 23). K dnešnímu přístupu k Husovi Pavel Soukup poznamenal: „Bylo by iluzí si myslet, že se na Husa lze dívat jinak než očima naší doby. Jako byl pro liberály bojovníkem za svobodu, pro nacionalisty zastáncem práv národa a pro socialisty revolucionářem, najde si i dnešní doba svého Husa. Je možné, že bude oproti Husům minulých staletí jaksi nemasný neslaný, jako je současnost lhostejná k většině ideálů, které vzrušovaly naše předchůdce. Bude-li se však o Husovi psát věcným, nevzrušeným tónem, tím lépe.“29

I práce Pavla Soukupa může být podnětem k uvažování o dvojí Husovské tradici, coby mučedníka nebo zatraceného kacíře. Upozorňuje, že obě tradice vznikají téměř současně v okamžiku Husovy smrti. Té přímo přihlíželi dva historikové, ale jejich líčení se diametrálně liší. Zatímco kostnický kronikář Ulrich Richental okamžik Husovy smrti popsal naturalisticky slovy „Hus začal hrozně křičet a zakrátko shořel,“ podle Petra z Mladoňovic, jehož líčení má typické hagiografické rysy, zemřel Jan Hus při zpěvu modlitby.30 K výše uvedené pasáži ohledně Husa coby „reformátora církve“ můžeme i v knize Pavla Soukupa nalézt citát: „S reformačním vyústěním svého hnutí by Hus pravděpodobně nebyl spokojen. Tak jako většina reformátorů usiloval o reformu celé církve, a ne primárně o její rozštěpení.“ (s. 181)

 

1 POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Husovská dilemata. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakl. 2015.

2 K tomu dodává: „Nikdy neexistoval, neexistuje a zřejmě také hned tak nebude existovat nějaký jediný typický katolický postoj k Janu Husovi. Z uvedeného důvodu je třeba podtrhnout, že všechno, co zde jako teolog usilující o pravdu předkládám, je moje osobní mínění, a nikoli nějaké oficiální katolické stanovisko. Patřím ke katolickému světu stejně jako jeden kamének k pomyslné nezměrné mozaice, případně jako hráč na jeden nástroj do nějakého obrovského hudebního tělesa mahlerovského typu. Činit si nárok na něco víc by bylo nepravdivé, neomalené a hloupé.“ Tamtéž, s. 14.

3 Autor se přiznává k silné osobní angažovanosti: „V poznámkovém aparátu budu tu a tam poukazovat i na své vlastní osobní zkušenosti a zážitky, které jednak mají povahu svědectví, jednak napomáhají k promítání minulosti do současnosti.“ Tamtéž, s. 13.

4 Nebyly to Emauzy, nýbrž byl v letech 1933–1936 převorem kláštera v Břevnově, s. 79. Viz vzpomínky Anastáze Opaska, který v roce 1932 vstoupil do obnoveného noviciátu v břevnovském klášteře, pro který opat Dominik Prokop, sídlící v Broumově, sehnal pomoc čtyř benediktinů z belgických klášterů. OPASEK, Anastáz. Dvanáct zastavení : vzpomínky opata břevnovského kláštera. Praha : Torst, 1997, 3. opravené a doplněné vydání, s. 37–40.

5 Alexander Heidler (1916-1980) byl po válce asistentem na teologické fakultě v Praze a pokračoval ve studiích ve švýcarském Fribourgu. Po jmenování Josefa Berana pražským arcibiskupem (4. listopadu 1946) se vrátil ze Švýcarska a následujícího roku po něm převzal výuku pastorální teologie. Před zatčením uprchl v říjnu 1949 přes Šumavu do Německa. Od května 1951 byl redaktorem náboženských pořadů Svobodné Evropy (pod pseudonymem Otec Křišťan). Byl dlouholetým ředitelem České misijní služby ve Spolkové republice Německo. Heidler se již po II. světové válce vyjadřoval kladně k Husovi a vyzýval katolické křesťany k účasti na oslavách.

6 Karel Skalický (nar. 1934) emigroval v roce 1956 přes Rakousko do Říma, kde studoval na Lateránské univerzitě filozofii a teologii. Pospíšil se zřejmě mýlí, když uvádí „tehdy mladý docent na Lateránské univerzitě“, neboť k výuce byl Skalický povolán až o zři roky později, v roce 1968. Na druhou stranu spolupráce Karla Skalického s kardinálem Josefem Beranem je doložena a od následujícího roku 1966 se stal Skalický jeho druhým sekretářem (nejprve Beranovi v Římě pomáhal Jaroslav Polc, který však spolupracoval jen krátké období do jmenování Jaroslava Škarvady oficiálním sekretářem v roce 1965). O sekretářích kardinála Berana viz VODIČKOVÁ, Stanislava: Uzavírám vás do svého srdce : životopis Josefa kardinála Berana. Brno – Praha, 2009, s. 311-313.

7 V pozn. 87 na s. 82 „...zmínění katoličtí autoři, jejichž publikační výstupy se mi ne vždy podařilo dohledat...“. KOTYK, Jiří. Spor o revizi Husova procesu. Praha : Vyšehrad, 2001.

8 Bohumil Zlámal (1904-1984) byl profesorem církevních dějin na pobočce teologické fakulty v Olomouci během celého období její krátkodobé existence v letech 1968-1974. Článek ZLÁMAL, Bohumil. K Husově věrouce. Via, 3 (1970), č. 2, s. 31 byl kritickou reakcí na zkrácený překlad de Vooghtova článku pro časopis IRENIKON, který vyšel v časopise Via, jenž v období krátkého uvolnění v době Pražského jara nahradil prorežimní Duchovní pastýř v letech 1968-1970: VOOGHT, Paul de. Mistr Jan Hus v době ekumenismu. Via, 3 (1970), č. 1, s. 10-13 (originál viz VOOGHT, Paul de. Jean Huss a l'heure de l'Oecumenisme. Irenikon, 42 (1969), s. 293-313). Zlámal mimo jiné uvádí: „Mohli bychom být zajedno s Vooghtem, že Hus nebyl vnitřně daleko od církve, od katolické nauky, alespoň z dnešního hlediska vatikánských Otců. Takové hledisko ovšem tehdy neexistovalo a Hus se o ně nemohl opírat... De Vooghtovy vývody o Husově věroučné stránce jsou dnes jistě potřebné a přibližují českého reformátora poslednímu koncilu téže církve, která ho soudila a odsoudila velice. Přesto však zůstávají některé otázky nezodpovězeny.“ Viz též ZLÁMAL, Bohumil. Příručka českých církevních dějin V. Olomouc : Cyrilometodějská fakulta bohoslovecká, 1970, s. 21-25 (kapitola Nemožnost Husovy rehabilitace). V reprintu vyšlo jako IV. díl: ZLÁMAL, Bohumil. Příručka českých církevních dějin V. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 2008, s. 41-46.

9 Také Polc uvádí: „De Vooghtova monografie je v posledních letech nejobsažnějším dílem o Janu Husovi. Jeho rozbory se sice v odborných kruzích setkaly se všeobecným uznáním, mnohem menší byl však souhlas s jeho závěry.“ Připojuje potřebu dalšího prohloubeného studia a vypočítává některé jeho nutné předpoklady. Původní článek POLC, Jaroslav V. Johannes Hus rehabilitieren? Eine quaestio disputata. Annuarium Historiae Conciliorum, 15 (1983), s. 307-321. Český překlad POLC, Jaroslav V. Rehabilitovat Jana Husa? Quaestio disputata. Studie, č. 115, 1988/I, s. 41-54. Citace na s. 49. Přetisk českého překladu POLC, Jaroslav V. Česká církev v dějinách. Praha, 1999, s. 317-336.

10 V exilovém časopisu Studie vyšel v roce 1969 výtah z de Vooghtova článku pro anglický katolický týdeník The Tablet s delším komentářem (zřejmě od Karla Skalického, zkratka ij-ks) O rehabilitaci Jana Husa. Studie, č. 17 (1969/I), s. 305-308. De Vooghtovu tezi shrnuje: „Hus byl tedy podle de Vooghta horlivý a svatý katolický kněz, který se sice dopustil některých naukových omylů v učení o církvi, ale to bylo za tehdejších zmatků pochopitelné. Osudné mu proto nebyly jeho bludy, ale jeho nesmiřitelné kárání zlořádů v církvi, a to hlavně u vysokého kléru, který se mu za to nakonec odplatil hranicí. Když se tedy později husitské a protestantské hnutí odvolávalo ve svém odporu vůči katolické církvi na tohoto ryzího katolického kněze, šlo vlastně o nedorozumění, jež je z hlediska historického velikým paradoxem, neboť ten, jenž byl katolík, působil pak v dějinách jako husita a protestant.“ Tamtéž, s. 306. Karel Skalický reagoval: „Kdyby tato de Vooghtova teze platila, mohli bychom být my, Češi a katolíci spokojeni. Nebylo by přece potěšitelné, že ten, který byl nám Čechům předhazován jako kacíř, se nakonec ukáže jako dobrý a svatý kněz; a ten, který byl nám katolíkům vydáván za dostatečný důvod pro rozchod s církví, je nakonec sám pravověrný katolík? A není tato teze oním potřebným lékem na Husův problém, jenž je stále nezacelenou a mokvající ranou v našem národním svědomí?... Není pochyby, že pro nás, české katolíky, je dnes tato teze – vzato z hledisek dobové výhodnosti – velmi lákavá.“ Po vznesení různých námitek končí slovy: „Proto se mi jeví de Vooghtova teze pouze lákavá.“ Tamtéž, s. 306 a 308.

11 SOUSEDÍK, Stanislav. Učení o eucharistii v díle M. J. Husa. Praha : Vyšehrad, 1998.

12 Viz STEJSKAL, František. Kolikátým papežem je Pius X.? Časopis katolického duchovenstva, 1913/7+8, s. 617-620. Dostupné z: http://www.depositum.cz/knihovny/ckd/tiskclanek.php?id=c_5145 [cit. 2015-05-28]

13 V té souvislosti autor připomíná „ekvilibristický postup“, v rámci kterého „osoba i nauka jsou ospravedlněny, zároveň však zůstává uchráněna čest Kongregace pro nauku víry“, jak se stalo v případě Antonia Rosminiho (1797–1855), katolickou církví odsouzeného, později rehabilitovaného a roku 2007 blahoslaveného: „Postup J. Ratzingera jasně potvrzuje metodologickou zásadu, podle níž je magisterium neomylné v posouzení věroučných záležitostí, zároveň ale ani nejvyšší církevní autorita nemůže být neomylná v konkrétních soudních výrocích.“ (v pozn. 8 na s. 46–47)

14 Glosa kardinála Duky k jubileu Mistra Jana Husa. Zprávy Proglas, 17. 4. 2015. Dostupné z: http://zpravy.proglas.cz/detail-clanku/glosa-kardinala-duky-k-jubileu-mi... [cit. 2015-05-28]. Viz též Spor o Mistra Jana Husa. Dostupné z: http://www.dominikduka.cz/vyjadreni/spor-o-mistra-jana-husa/ [cit. 2015-05-28]

15 Z mnoha děl zmiňme především KEJŘ, Jiří. Husův proces. Praha : Vyšehrad, 2000. Viz též v podstatě shrnutí celoživotní práce KEJŘ, Jiří . Jan Hus známý i neznámý : (resumé knihy, která nebude napsána). Praha : Karolinum, 2009.

16 Viz např. vyjádření prof. Jany Nechutové: „Co by znamenala pro české evangelíky Husova rehabilitace? Neztratili by tím něco ze své identity? To je různé. Evangelíci nejsou hierarchicky institucionalizovaná církev, mezi nimi je mnoho názorových proudů. Jistě jsou i takoví, kteří by vnímali Husovu rehabilitaci jako určitou újmu na identitě svého evangelictví, ale asi jich není mnoho. Převládá názor, že Husova rehabilitace či jakékoli obnovení této staré kauzy je katolickou záležitostí. Hus žádnou rehabilitaci nepotřebuje, to spíše katolická církev potřebuje udělat si v této věci jasno, očistit si svědomí a historickou paměť. Jsou čeští evangelíci, a není jich málo, sama mezi ně patřím, kteří jakýkoliv takovýto krok ze strany Svatého stolce vnímají jako symbol sbližování, spolupráce a snahy o ekumenické soužití.“ Nikdy žádná omluva nepřijde pozdě. Rozhovor s profesorkou Janou Nechutovou o Janu Husovi a vztahu českých evangelíků a katolíků k jeho odkazu. Rozhovor s prof. Nechutovou byl zveřejněný v Perspektivách 6/2000. Dostupné z: http://www.katolik.cz/texty/hus/hus.asp [cit. 2015-05-28]

17 SWIEZAWSKI, Stefan. Jan Hus – heretyk czy prekursor Vaticanum secundum. Tygodnik Powszechny, 40 (1986), č. 6, 9.2.1986, s. 1-2. Český překlad SWIEZAWSKI, Stefan. Jan Hus – heretik nebo předchůdce II. vatikánského koncilu? Studie, č. 107 (1986/V), s. 346-354. Jiný překlad viz Teologické texty, Samizdat č. 11, s. 22-25. Dostupné z: http://www.teologicketexty.cz/casopis/1989-11/Jan-Hus-heretik-nebo-predc... [cit. 2015-05-28]

18 Viz KEJŘ, Jiří. Znovu o Husově rehabilitaci. In: KEJŘ, Jiří. Z počátků české reformace. Brno : L. Marek, 2006, s. 245-261 (citace ze s. 247-248).

19 VLK, Miloslav. Husův rok 2015. kardinal.cz 16.12.2015. Dostupné z: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=805 [cit. 2015-05-28]

20 Rozhovor pro sobotní Právo. Dostupné z: http://www.dominikduka.cz/rozhovory-menu/rozhovor-pro-sobotni-pravo/ [cit. 2015-05-28].

21 Viz text a jeho jazykové mutace (kromě českého překladu) na oficiálních stránkách Vatikánu. Dostupné z: http://w2.vatican.va/content/john-paul-ii/it/speeches/1999/december/docu... [cit. 2015-05-28]

22 Papežův projev vyšel hned několikrát. Cituji podle textu ve sborníku PÁNEK, Jaroslav – POLÍVKA, Miloslav (edd.). Jan Hus ve Vatikánu. Praha, 2000, s. 111-113.

23 Jan Pavel II. v Československu 21. – 22. dubna 1990 : projevy, promluvy, poselství. Praha : Zvon, 1990, s. 65.

24 Myslím si, že komentář účastnice lateránského sympozia v roce 1999 stojí za pozornost zvlášť pro ty, kteří někdy možná až moc přeceňují, co řekl nebo neřekl papež: „Splnil papežův projev lítosti nad Husovou smrtí a jeho uznání za reformátora vaše očekávání? Neočekávala jste spíše Husovu rehabilitaci? Ne! Rehabilitaci, ani revizi procesu jsem v žádném případě neočekávala. Vím, že to dost dobře není možné, a nepokládala bych to ani za vhodné. Bylo by absurdní chtít po katolické církvi po 2. vatikánském koncilu, aby udělala něco věrohodného s výsledky procesu, který se udál na začátku 15. století. Tehdy byla jinak dogmaticky vybavena a její nynější posun je takový, že by to rozhodnutí bylo ahistorické. Proto mě papežova slova plně uspokojila. Musím však dodat, že se mě příliš emocionálně nedotýká to, co řekne o Husovi papež nebo katolická církev. Papež udělal přesně to, co udělat mohl a měl, ač neřekl o mnoho více než v roce 1990. Ale že to řekl ve vlastním domě, při velmi oficiální příležitosti a v situaci, kdy na takový výrok čekala média v celé Evropě, mělo a má obrovský význam.“ Nikdy žádná omluva nepřijde pozdě. Rozhovor s profesorkou Janou Nechutovou o Janu Husovi a vztahu českých evangelíků a katolíků k jeho odkazu. Rozhovor byl zveřejněn v Perspektivách 6/2000. Dostupné z: http://www.katolik.cz/texty/hus/hus.asp [cit. 2015-05-28]

25 Jan Pavel II. v Československu 21. – 22. dubna 1990 : projevy, promluvy, poselství. Praha : Zvon, 1990, s. 64.

26 Jedná se o autorův překlad původně německé práce vydané v roce 2014. SOUKUP, Pavel. Jan Hus : život a smrt kazatele. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2015.

27 T. A. Fudge vydal v uplynulých letech hned několik knih věnovaných Husovi a husitství: FUDGE, Thomas A. Jan Hus : religious reform and social revolution in Bohemia, London : I.B. Tauris, 2010; The trial of Jan Hus : medieval heresy and criminal procedure. Oxford ; New York : Oxford University Press, 2013; The memory and motivation of Jan Hus, medieval priest and martyr. Turnhout : Brepols, 2013; Heresy and Hussites in late medieval Europe. Farnham ; Burlington : Ashgate, 2014.

28 Také František Šmahel přispěl k Husovu jubileu monografií: ŠMAHEL, František. Jan Hus : život a dílo. Praha : Argo, 2013. K pomyslnému dialogu mezi „historikem“ a „teologem“ srovnej kritickou recenzi POSPÍŠIL, Ctirad Václav. František Šmahel: Jan Hus – život a dílo. Studia theologica 16, č. 2, léto 2014, s. 145-149.

29 SOUKUP, Pavel. Jan Hus : život a smrt kazatele. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2015, s. 23. Pro zajímavost Pospíšil, jehož kniha rozhodně není psaná „nevzrušeným tónem“, k prezentaci Husa v dnešní době poznamenal: „Běžného člověka osloví příběh, který je mu předložen prostřednictvím uměleckého zpracování v podobě románu či spíše filmu nebo divadelního představení. Není sporu, že se tu projevuje nebezpečí projekcí dobových ideologií do minulosti, zkreslování. Na druhé straně ale pouze akademicky věcná prezentace určitě nestrhne.“ POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Husovská dilemata. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2015, s. 32.

30 SOUKUP, Pavel. Jan Hus : život a smrt kazatele. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2015, s. 11. Petr z Mladoňovic napsal: „A jeho hned biřici zapálili a mistr hned vysokým hlasem zazpíval nejprve: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou“; a po druhé: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou“; po třetí: „Jenž jsi se narodil z Marie Panny“. A když po třetí začal zpívati, hned mu vítr vehnal plamen do tváře, a tak sám v sobě se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu. Ve chvíli pak mlčení bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl, tak dlouho, zakdy bys rychle mohl odříkati dva nebo nejvíce tři otčenáše.“ Petra z Mladoňovic Zpráva o M. J. Husovi v Kostnici. Praha : Univerzita Karlova, 1965, s. 174.

Komentáře

Vítám vydání knihy Ctirada Václava Pospíšila s názvem Husovská dilemata. Je potřeba jasně říci, jakých chyb se nejen světská moc, ale také církevní hierarchie dopustila. Víme, že v roce 1999 oficiálně prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve. Trvalo to bohužel 584 let od jeho upálení. Proč se k tomu nemá také česká církevní hierarchie. Vzpomeňme si, kolik let trvalo než byly Galileiho spisy a Darwinova nauka staženy z indexu. Vymlouvat se na to, že Husův teologický tezaurus nelze ztotožnit se současnou ekleziologií i teologií dnešní církve, mi připadá úsměvné. Za 2000 let křesťanství máme stovky svatých a že by všichni do puntíku vyhovovali současné ekleziologii a teologii mi připadá nepravděpodobné. To by se teologie vůbec nevyvíjela. Jak asi bude posuzována ta dnešní ekleziologie a teologie řekněme tak za 200 let, když je zřejmé, že církev se ani dnes neřídí důsledně Ježíšovým evangeliem? Vždyť máme stovky křesťanských denominací a žádná z nich nemá od Ježíše doklad toho, že je v pořádku. Kardinál Martini nás varoval, že jsme 200 let pozadu. Příčina tragédie Jana Husa a vůbec následné reformace je jasná - velký úpadek církve, který už Bůh nemohl dál tolerovat. Je zcela jednoznačné, že se církev neřídila evangeliem a že se z Bible stal tak říkajíc "trhací kalendář". To, že se při procesu s Husem (jak u obžaloby, tak obhajoby) nepostupovalo dle Ježíšových pravidel, je už jen zřejmým odrazem daného stavu. Pro podobnost nemusíme jít daleko. Podobně se zachoval Kaifáš vůči Ježíšovi a v dnešní době SBK vůči arcibiskupovi R. Bezákovi. Kaifáš nedodržel předpisy Staré Smlouvy a SBK zase Ježíšovy instrukce pro případ řešení sporu. Soudit teologicky J. Husa z dnešního pohledu mi připadá pokrytecké. Když je doba prohnilá, těžko v ní vyrostou kritičtí velikáni, kteří by byli dobou uznáváni a přitom nebyli odsouzeni. A J. Hus svou odvahou a myšlením hodně převyšoval zdegenerovanou církevní úroveň (podporoval možnost kázat Bibli laikům, podporoval překládaní Bible do srozumitelné češtiny, odsoudil prodávaní odpustků aj.). Nelze se jenom vymlouvat na světskou moc. Proto si myslím, že J. Hus by měl být rehabilitován. Pokud se nebudeme pořádně držet evangelia, budeme se muset ještě dlouho a často omlouvat za závažná provinění vůči poctivým oponentům.
P. Mikula

Jsme jedna církev - rozdělená. A zraněná, jak řekl papež František.