Mzda hříchu

Toto číslo Getseman je věnováno především otázce, jak se má církev vypořádat s tím, když na její hodnostáře vycházejí najevo nepříjemná odhalení, především odhalení spolupráce s komunistickou tajnou policií. Po úvodním komentáři Jana Konzala, věnovanému otázce důvěryhodnosti, a homiletickém výkladu Václava Vacka si přečtěte, jak se s podobnými problémy potýkají polští katolíci - tamní situaci popisuje Pavel Hradilek. Drama kolem jmenování a následné rezignace biskupa Wielguse ukazuje, jak vážně se mohou tajemství zakopaná v archivech projevit i dnes, skoro dvě desítky let poté, co se komunistický režim začal hroutit.

Není nic nového, že v čase pronásledování mnozí křesťané zapřou, občas i vyloženě zradí. A není také nová otázka, kterou pak musí řešit ti ostatní: Jak se postavit k těm, kteří takto selhali?

Pašijový příběh nabízí pohled na dvě taková selhání, v obou případech selhání samotných apoštolů: Jidášovo, které vede ke smrti, a Petrovo, které vede k obrácení, k pozitivní změně smýšlení.

Často bývají tato dvě vyústění vykládána jako paradigmata - univerzální modely - člověkova setkání s vlastní vinou. Buď hřích nepřinese nic než svou „mzdu", tedy ničení a zánik, anebo jako felix culpa, šťastná vina, bude nakonec s boží pomocí i on „opracován" a využit jako jeden z cenných stavebních kamenů božího království.

Je však dobré si zde tyto příběhy připomenout právě jako příběhy zrady a zapření. Samozřejmě jako důkaz, že takové selhání nemusí člověka navždy diskvalifikovat, že ho však může navždy zničit. A také pro připomenutí, že oba příběhy, Jidášův i Petrův, mají jeden společný podstatný prvek: Emocemi nabitou konfrontaci s činem poté, co byl spáchán. Tedy nikoli lhostejnost a výmluvy ve stylu „vždyť se vlastně nic nestalo, já o ničem nevím".

Křesťanské podání je velmi přísné nejen k Jidášovu činu, ale i k Jidášovi samot­nému; tak Dante Alighieri mu ve 34. zpěvu Pekla uděluje nejtvrdší ze všech možných trestů, spočinutí v tlamě samotného Satana, obličejem dovnitř. Dovolte mi přiznat, že básníkův názor nesdílím. Jidáš totiž svého hrozného činu litoval. Litoval zoufale, bezmocně a destruktivně, ale přece jen litoval, ošklivil si ho celou svou bytostí. Mrazivý, v led proměněný devátý kruh Dantova pekla by neměl být věčným vězením tomu, kdo se následkům své zrady vzepřel s tak žhavou vášní. Lépe si tam představím spíše ty, kteří po činu reagují popíráním a výmluvami anebo začnou z ničeho nic trpět výběrovou ztrátou paměti. Podle mne nikoli Jidáš, ale právě oni jsou těmi, kdo strkají hlavu do - do Satanovy tlamy.

Otevírání komunistických archivů veřejnosti je nesporně bolestivý proces. Přinese církvím mnoho problémů, ale zároveň představuje novou šanci: Za prvé šanci k ozdravění a očistě pro celou církevní obec. A dále též šanci se postavit tváří v tvář své minulosti pro postižené - i kdyby jeden jediný z nich zažil Petrovo zakokrhání kohouta anebo aspoň Jidášovo odhození zrádcovských stříbrňáků, celá nepříjemná operace by se vyplatila. Pravda nás osvobodí, ale musíme si ji napřed nějak pustit k tělu přes tu hroší kůži, kterou si dnešní člověk umí tak skvěle vypěstovat.

A ještě k dalšímu obsahu čísla: Vedle textů na téma vyrovnání s minulostí přinášíme také překlad článku německého evangelického biskupa Ulricha Fischera o situaci v ekumenismu. Úvodní metafora: Prý podzim ekumeny - jaké jsou tedy její plody?