Anselm z Cantebury
Anselm se narodil ve šlechtické rodině v piemontské Aostě na severu Itálie asi roku 1033. Po matčině smrti opustil domov a odešel do Francie.
Vstoupil do benediktinského kláštera v Bec v Normandii (1060), kam jej přivedl ohlas jeho krajana Lanfranca (kol.1010-1089), působícího na tamní klášterní škole. Brzy se stal převorem a vedl klášterní školu (1063). Jeho předchůdce a učitel Lanfranc byl totiž normanským vévodou Vilémem jmenován opatem v Caen.
Poté, co Vilém dobyl Anglii a stal se anglickým králem (1066), jmenoval Lanfranca arcibiskupem v Canterbury (1070). Vilém plánovitě obsazoval vedoucí místa svými přáteli z Francie a do Anglie povolal také benediktiny z Bec. Klášter se totiž těšil velmi dobré pověsti, především díky působení Anselma, který se v roce 1079 stal opatem. Z tohoto titulu konal vizitační cesty do anglických klášterů. Jeho průvodcem a sekretářem se stal anglosaský mnich Eadmer (kol. 1060-1128), jehož dva spisy jsou hlavním pramenem informací o životě Anselma. Po smrti Lanfranca (1089) zůstal canteburský stolec čtyři roky neobsazen. Když Anselm opět pobýval v Anglii, byl povolán k nemocnému králi Vilému II. Rufusovi (králem 1087-1100), který v domnění, že umírá a pod nátlakem dvora a episkopátu jmenoval Anselma arcibiskupem v Canterbury (1093).
Anselm se zdráhal stát se primasem anglické církve a opustit své žáky a spolubratry v Bec, ale nakonec úřad přijal. Celý zbytek života však v jeho dopisech zaznívaly stížnosti na těžkosti arcibiskupského úřadu a vzpomínky na učitelské působení v Bec. Ve svém úřadě řešil spory o přednostní postavení v anglické církvi s arcibiskupem v Yorku, Tomášem z Bayeux (arcibiskupem 1070-1100).
Mnohem komplikovanější byl však boj o svobodu anglické církve, kde podle normanských obyčejů všechna biskupství a opatství obsazoval král, který od kandidátů přijímal manskou přísahu a poté je slavnostně uváděl do úřadu, a teprve potom přijímali svěcení. Svůj postoj Anselm demonstroval tím, že biskupské pallium, které do Anglie přivezl papežský legát, odmítl přijmout z rukou krále a oblékl se do něj sám (1095).
Anselmovy požadavky na svobodu a nezávislost anglické církve vůči králi a snaha o reformu kléru (např. prosazení kněžského celibátu) vedly ke konfliktům a ani u ostatních anglických biskupů příliš podpory nenalezl. Proto se rozhodl opustit zemi (první exil v letech 1097-1100). Navštívil Cluny i Řím, dokončil svůj nejslavnější spis Cur deus homo a na synodě v Bari hájil západní nauku o Trojici (filioque) v diskusi s pravoslavnými.
Nový král Jindřich I. (1100-1135) pozval Anselma zpět do Anglie. Avšak vleklá jednání, kdy Anselm odmítal složit králi manskou přísahu a přijmout investitutru z rukou krále, vedla opět k Anselmovu vyhnanství, které strávil v Normandii (druhý exil 1103-1106). Král se nakonec laické investitury vzdal, ponechal si však právo na manskou přísahu. Toto řešení bylo schváleno papežem a nemocný Anselm se vrátil do Anglie, kde se na sklonku života snažil na reformních synodách získat anglický klérus pro prosazení reforem. Anselm zemřel 21. dubna 1109 a byl pochován v canterburské katedrále vedle svého učitele a předchůdce Lanfranca. Po jeho smrti zůstal arcibiskupský stolec pět let neobsazen.
Anselmova literární činnost byla spjata s opatstvím Bec. I když klášterní komunitu musel opustit, své spisy i nadále věnoval především svým spolubratrům a žákům.
Největším Anselmovým spisem je dílo Cur deus homo (Proč se Bůh stal člověkem), v němž formou dialogu dokazuje, že vtělení bylo nutné. Předložená soteriologická koncepce se později proslavila jako tzv. „satisfakční"; podle ní je vtělení zdůvodněno nutností zadostiučinění (satisfactio) za lidský hřích, které mohl přinést jedině Bohočlověk. Anselma proslavil také tzv. ontologický důkaz boží existence, uvedený ve spisu Proslogion.
Pod názvem Fides quaerens intellectum (víra, která hledá nahlédnutí) vydala roku 1990 Lenka Karfíková český překlad Anselmova spisu Proslogion a jeho dvou dialogů (O pravdě a O svobodě rozhodování).
Martin Vaňáč
Poslední komentáře