Svátky po Letnicích

Svátek Nejsvětější Trojice o první neděli po Letnicích začal slavit teprve začátkem 10. stol. biskup Štěpán z Lutychu. Nesetkal se však s pochopením u papeže Alexandra II., který mu namítal, že uctíváme Nejsvětější Trojici každou neděli, ba vlastně denně. Nicméně svátek se začal slavit i na jiných místech, ne však v týž den: někde jej slavili 14. neděli, někde až poslední neděli po Letnicích, takže když jej Jan XXII. r. 1334 předepsal pro celou církev, uzákonil vlastně jen faktický stav.

Podnět k zavedení svátku Božího těla (dnes pojmenovaného „Těla a Krve Kristovy", pozn. red.) dala augustiánská řeholnice sv. Juliana de Mont Cornillon v Lutychu († 1253) a jako první jej zavedl ve své diecézi lutyšský biskup Robert de Thorete. Poprvé byl slaven v tomto městě roku 1247, a to ve čtvrtek po oktávě nejsvětější Trojice, tedy o týden později než dnes. Teprve následně byl přeložen na předchozí čtvrtek. Pro celou církev nařídil svátek Urban IV., původně lutyšský arcijáhen Jakub Pantaleon z Troyes r. 1264. Pro smrt tohoto papeže se však rozšíření tohoto svátku protáhlo až do koncilu ve Vienne r. 1311, kdy Klement V. bulou „Si Dominus" uskutečnil Urbanův záměr.

Je zajímavé, že při zrodu tohoto svátku se o veřejném průvodu mimo kostel neuvažovalo. Ale to se brzy stalo zvyklostí, jejíž liturgický řád se proto dosud stanovuje diecézními agendami. Můžeme dokonce sledovat, jak se tento zvyk šíří. Nejstarší zprávy jsou z Německa: r. 1279 se slaví v kostele sv. Gereona v Kolíně, ve Francii od synody v Sens r. 1320, u nás je procesí poprvé slaveno r. 1321, tedy ještě dříve než v Anglii (1325) a v Itálii (v Janově rovněž r. 1325, v Římě dokonce až 1350).

Smysl tohoto průvodu, obracejícího se ke čtyřem světový stranám, je jasný, vycházíme-li ze situace 13. stol. Je to doba, kdy křesťanská myšlenka ovládá nejen duchovní život Evropy, ale i jeho společenská zřízení. Není to sice doba klidná a prostá bolestných zkušeností, ale přece jen toužící po veřejném přiznání ke Kristu jako ke svému Pánu. Proto eucharistický průvod vychází do ulic a na náměstí, aby se tu Kristus projevil jako vladař. Ve Flandrech a jeho bohatých městech to byl vskutku průvod triumfální, na kterém se podílely všechny složky obyvatelstva. Ale na vznik průvodu působil ještě jiný znak tehdejší zbožnosti, totiž touha vidět nejsv. Svátost. Z ní povstalo i pozdvihování sv. eucharistie po proměňování (pozdvihování hostie bylo zavedeno počátkem 13. stol., pozdvihování kalicha na konci tohoto století v Paříži). Aby jí bylo vyhověno i při těchto průvodech, byla zkonstruována monstrance (ostensorium), a to podle relikviářů, kde ve skleněném nebo křišťálovém válci bylo sv. eucharistii vidět.

V českém prostředí byla úcta eucharistie v době karlovské a václavské zvlášť výrazná. Ze skrovných zpráv můžeme soudit, že to byly zejména intelektuální vrstvy, které se na ni soustředily a viděly v ní oporu svých snah o zduchovnění náboženského života. Tak r. 1382 povstává v Praze bratrstvo Božího těla se znakem obruče a kladiva, které postavilo uprostřed Dobytčího trhu (Karlovo nám.) kapli Božího těla, jednu z nejkrásnějších kostelních staveb na Novém Městě. Při založení bylo z jeho 40 členů 27 ze stavu panského a 8 vyšších duchovních, jedním z členů byl i král Václav IV. Ale i jinde v Čechách a na Moravě vznikají v té době kaple s titulem Božího těla.

Úcta eucharistie však proniká hlouběji. Stačí připomenout vynikající postavu předhusitského období, Matěje z Janova († 1394), pro kterého jsou Písmo svaté a eucharistie pramenem opravdového křesťanského života, a proto jako první v církvi vůbec se přimlouvá za časté přijímání těla Páně. Lidové vrstvy zasahuje tato zvýšená eucharistická zbožnost zvláště oněmi průvody o svátku Božího těla, které i u nás byly neobyčejně okázalé. Ulice byly ozdobeny „májemi", lesními stromky, na zem sypány růže a tráva, v průvodu neseny korouhve a i družičky byly už tehdy běžnou ozdobou průvodu. Samozřejmá byla ovšem účast cechů a hudebních těles.

Tak jako ve Flandrech i u nás se v těchto průvodech objevují dramatické prvky, vyrostlé z velikonoční liturgie. Proto Arnošt z Pardubic 1366 zakazuje, aby byly při průvodech konány „divadelní hry". Ale byl to asi zatvrzelý zvyk, že ještě r. 1436 se legáti basilejského sněmu v Brně pohoršují nad nějakými maškarami v tomto průvodu, neboť prý „mnozí obracejí své zraky spíše na nezvyklý průvod než na tělo Kristovo.

Pro charakter českého utrakvismu je příznačné, že konal eucharistické průvody právě tak jako katolíci „pod jednou". Že dvojí průvod konaný současně nebyl nic rozumného, dokazuje např. to, že r. 1480 se právě před naším kostelem procesí katolíků a podobojí porvala. Slávu těchto průvodů, upadajících s postupem luterství, pak křísili jezuité už za svého prvního působení v 2. pol. 16. stol. a zpestřovali je prvky svého duchovního divadla, v nichž se nejvíce uplatňovala právě apologie katolického chápání eucharistie.

Pracovní texty k bohoslužbě slova - Matka Boží před Týnem a sv. Havel; červen 1969; pravděpodobný autor Josef Myslivec