Monitor

Rheinischer Merkur 17. 7. 1992

Rebelie z podzemí

Ludwig Watzal

Po převzetí moci komunisty v zemích východní Evropy vznikla vedle oficiální církevní hierarchie tajná církev, tak také v Československu. Vatikán tuto tajnou církev chtěl a ona se těšila jeho výslovné podpoře. Zástupci této podzemní církve byli vybaveni "facultates specialissimae". Tyto zvláštní pravomoci znamenají, že biskupové měli stejná práva jako papež a kněží stejná práva jako biskupové. "Všichni byli papežové," jak to vyjádřil jeden tajný biskup. Tyto pravomoci byly pro východoevropské země uděleny papežem Janem XXIII. Řím a v jeho čele Kongregace pro věrouku si nyní staví za cíl tajnou církev zrušit a převést ji do oficiální církve. Za tím účelem dlel nejvyšší římský ochránce víry, Josef kardinál Ratzinger, ve dnech 28. března - 1. dubna 1992 v Praze. Jak v jednom rozhovoru řekl sekretář československé biskupské konference, světící biskup František Radkovský, jednalo se s Ratzingerem o tomto problému jen okrajově. Kardinál prý nedal žádné ultimátum. Naopak, Ratzinger se v této záležitosti ukázal být velmi "citlivý" a prý zamýšlí přijmout zástupce tajné církve k rozhovorům v Římě. Kdyby šlo jen o převedení několika set tajně vysvěcených kněží a biskupů do oficiální hierarchie, nebylo by o tom třeba informovat. Komplikace spočívá v tom, že nemalá část těchto tajných kleriků je ženatých a má rodiny. Toto faktum by nebylo problémem u těch, kdo byli vysvěceni podle řecko-katolického ritu, protože východní církev i uniaté sloučení s Římem zná ženatý nižší klérus. Pro Řím však je mimo diskuzi, že nikdo z ženatých kněží tajné církve nemůže být také knězem pod papežem Wojtylou. Z hráze povinného celibátu nesmí tedy být vylomen jediný kámen.

Na zasedání českých a moravských biskupů 15. června byla na programu otázka tajné církve. Jednalo se o tom také během návštěvy ad limina československé biskupské konference v Římě 19.-26. června s vyhlídkou na vyřešení během příštích dvou měsíců. Kongregace pro věrouku připravuje vyhlášení o postavení tajné církve v ČSFR. Papež Jan Pavel II. vyjádřil ve své závěrečné promluvě k biskupům naději, že by se tajní klerikové měli dát k dispozici "svým zákonným pastýřům" (biskupům), protože na ně čeká "velká žeň". Dosud se u příslušných diecézí přihlásilo asi 160 kněží a 19 biskupů. Co se týče přesné síly tajné církve, čísla se značně rozcházejí. Oficiální odhady vycházejí od asi 260 kněží a 20 biskupů. Podle údajů StB existovalo prý 1200 kněží. Jeden tajný biskup odhaduje počet kněží mezi 200 a 600 a biskupů na 40. Po pronásledování komunisty očekává jiný tajný biskup pronásledování Kongregací pro věrouku "pokud se nezveřejníme". Jak je s nimi zacházeno, je podle něho nepřijatelné. Ultimativně jsou vyzýváni, aby už nevykonávali své úřady. Až posud utajovaná kapitulační listina, kterou jim předkládali, zní: "Veden poslušností k papežovi Janu Pavlu II. a jeho nástupcům vyznávám a slibuji, že od tohoto okamžiku už nikdy nebudu užívat slova a insignie a činit úkony včetně liturgických, které jsou v katolické církvi ustanoveny k užívání a provádění biskupům jmenovaným Svatým stolcem." Kněze a biskupy, kteří se přihlásili, očekává zneucťující procedura. Neodpovídají-li římskému standardu - řádně vzdělán a vysvěcen, život v celibátu -, hrozí jim degradace na jáhny. Kdo zůstanou vězet v této síti - pouze svobodní - mají být vysvěceni sub conditione (podmíněně). Musejí složit zkoušku, odpovídající novokněžím v prvních letech. Tuto proceduru tajný biskup a kněz, kteří vykonávali svůj kněžský úřad po desetiletí s nasazením života, pociťují jako "urážející a nepřijatelnou".

Ještě při své návštěvě r. 1990 děkoval Jan Pavel II. tajně vysvěceným kněžím za to, že nesli tak velké riziko. Vnášeli podle něho církev do těch kruhů, které byly pro oficiální církev uzavřeny. Československé biskupské konferenci jsou podezřelí všichni kněží a biskupové vysvěcení tajným biskupem Felixem Davídkem, zemřelým v roce 1988. Davídek sám byl řádně vysvěceným knězem a byl na biskupa vysvěcen brněnským tajným biskupem Janem Blahou v roce 1967. Davídek tedy stál v apoštolské posloupnosti, tím byla všechna následující kněžská svěcení církevně právně korektní. Radkovský naproti tomu zpochybňuje, zda byl Davídek vůbec řádně vysvěcen. Blaha byl prvním biskupem, který nebyl členem řádu. "Tady to přeskočilo do nekontrolovatelného světa neřádových kněží". Davídkovi se podkládá, že byl psychicky labilní a "schizofrenní", ale i velmi nadaný. "A trvají-li tato podezření, musejí všichni vysvěcení od Davídka být přezkoušeni a nově vysvěceni, to vyžaduje Řím," říká světící biskup. Jeden tajný biskup, vysvěcený Davídkem v r. 1978 na kněze a v r. 1988 na biskupa, odporuje oficiální verzi. Ta směřuje k tomu, aby byl Davídek dodatečně diskreditován. "Davídek byl svatý a učený." Davídek prý byl již v roce 1968 dopisem z Říma, který mu byl prý předán kardinálem Korcem, vyzván, aby působil jen jako "simplex sacerdos" (obyčejný kněz) a zdržel se světící činnosti. Ve druhém psaní z Říma, které prý Davídkovi předal msgre. Kelly 6. června 1972, mu bylo pohroženo exkomunikací, nepřeruší-li svěcení ženatých na kněze. To prý tehdy Davídek přislíbil. V témž dopise se prý poukazuje na možné schizma, vyvolané tajnou církví. Jak neprůhledné byly Davídkovy světící aktivity, vychází najevo tím, že prý světil na kněze i ženy. Jeho "generální vikářka" Ludmila Javorová žije v Brně. Hrála v tajné církvi centrální roli, byla podle slov jednoho tajného biskupa "velmi dobrá a vzdělaná". Přes svůj tvrdý postoj v zásadních věcech vykazuje oficiální církev mnoho pochopení pro postavení tajných kleriků, snaží se řešit věc v oboustranném souhlasu. Podle světícího biskupa Radkovského přitom vysvítá řešení po způsobu dělnických kněží francouzské "Mission de France". S takovým řešením by tajní biskupové a kněží byli srozuměni. Tito kněží, kteří byli vysvěceni podle východního ritu, by měli být převzati do řeckokatolické církve. Jedná se o tom mezi Římem, biskupy a řeckokatolickým biskupem Jánem Hirkou z Prešova. Kardinál Ratzinger přislíbil, že bude tento biritualismus podporovat. Ztroskotá-li integrace tajných kleriků, je ze strany oficiální církve obava, že se vytvoří "zvláštní církev". Kvůli jednotě církve požaduje Řím rychlou integraci. Tato jednota podle výpovědí tajných biskupů vždy existovala. "Vždy jsme byli zajedno s papežem, jsme jedna církev. Nebyli jsme žádná vedlejší církev a pracovali jsme tam, kde nemohla pracovat oficiální církev". Podle tohoto tajného biskupa ještě konec misie tajné církve nepřišel, vždyť odštěpí-li se Slovensko, obává se, museli by jít znovu do podzemí. "Jsme církví pro doby poslední." Při setkání s tajnými biskupy je ještě cítit vanutí prvního křesťanství a církve katakomb. Není tu nic z nádhery a lesku obvyklých biskupských paláců, znaky této církve jsou naopak jednoduchost a učenost. Jako "rezidence" slouží třípokojový byt v jedné ze smutných socialistických panelových králíkáren. Zde "sídlí" biskup se svojí paní v celibátním společenství, protože od svého biskupského svěcení dobrovolně žije v této exkluzivní katolické formě života. Biskup nenese žádné insignie, odhlédneme-li od prostého kroužku s vyvýšeninami, symbolizujícími deset Zdrávas Maria. "Co dělá biskupa biskupem, je vnitřní síla, a ne vnější nádhera." Pobyt ve stálém pronásledování a strachu ještě dnes určuje život tajného biskupa, je velmi opatrný. "Můžeme důvěřovat jen Bohu, protože máme jen Jeho." Kritizoval triumfalistická rozhodnutí papeže a požadoval kolegialitu biskupů zavedenou II. Vatikánským koncilem. Papež by měl rozhodovat jen s biskupy. Tajný biskup se vyslovuje za svěcení žen, protože v prvotní církvi existovaly i jáhenky. V pýše hodnostářů vidí hlavní problém současné krize církve. "V církvi není plná svoboda, která by vlastně měla vládnout, každý se bojí. Teprve když se osvobodíme od tohoto strachu, něco se změní."

z němčiny přeložil JaS