Priester für Morgen - kapitola o současném statutu katolického kněžství

c) Nejistota v teologii a hlásání novozákonního kněžství a kněžského povolání

Nemálu kněží a adeptů kněžství se zdá, že se zpochybnilo tradiční kněžské sebepochopení, poněvadž si již nejsou jisti, co vlastně kněz teologicky je, co tvoří jeho podstatu a jaké jsou jeho funkce. Zdá se jim, že tu byl dán prostor příliš mnoha předkřesťanským, archaicky pohanským a starozákonním prvkům, jako by tu trvale platilo mnoho proměnného, jako by se tu mnoho theologumen drželo za nezměnitelné, podstatné výpovědi. Vrátíme se k tomu v obou následujících oddílech.

d) Nejistota ohledně lidského, společenského a církevního statutu kněží

Kněžské sebepochopení, které je tu třeba promyslet teologicky, je dnes nezřídka zpochybňováno i z lidské stránky. Nízká či ještě klesající životní úroveň mnoha kněží - nemluvě o tísnivé chudobě v Itálii, Francii, Skandinávii a postkomunistických zemích - osamělost uprostřed zcela lhostejného nebo i nepřátelského světa a prostředí, neúspěšnost a beznadějnost působení v takovém světě kněze přivádí do lidsky již téměř nezvladatelné situace, která odrazuje od povolání mladé lidi, kterým se takový život již nejeví být přitažlivým, smysluplným a únosným. Z části již z takových, ale i z pastoračních důvodů se klade otázka vykonávání světského povolání u řady kněží, kteří by se tak i více přiblížili světu (dělničtí kněží). Takto by vznikly zcela nové typy formy kněžské existence k doplnění dosavadního kněžského typu a došlo by tak k pluralitě i v této oblasti. Z této lidské stránky se otevírá i problematika celibátu v latinské církvi. Ještě tísnivější je existenciální nejistota, vycházející najevo i v anketách a interview a jsoucí v posledku krizí víry. Je živena z mnoha pramenů, jedním z nich je bezesporu zaostalá, otázky lidí a doby si již nepřipouštějí teologie. Není-li tato krize skutečně zvládnuta, musí vést k úplnému zhroucení povolání, které žije jen z víry a ztrácí bez víry jakýkoli smysl. K tomu se připojuje i společensky zcela změněný status kněze.

V předmluvě k "Pravidlům chování pro kandidáty duchovního stavu" se mohlo ještě roku 1885 číst: "Duchovní vstupuje přijetím svěcení do nejvyšší vrstvy společnosti, lhostejno kterému stavu náležel rodem. Jeho služební povinnosti ho přivádějí do styku s vyššími a vysokými stavy. Příslušností ke stavu má za povinnost konat vše, aby zasluhoval chvály, kterou Duch svatý (Sir 45,1) přislibuje vůdci lidu: Je milován Bohem i lidmi". Pro takové výjimečné postavení duchovního stavu už ve zcela pluralizovaném světě není místo. Ve stále více zemích a situacích je pochybné, zda se kněz vůbec může nebo i jen chce jevit jako příslušník určitého sociálního stavu nebo i povolání. Zpráva o vývoji diecézních a řádových povolání v Západní Evropě z roku 1965, ze které jsme vyšli, hovoří o "všudypřítomných nátlakových skupinách", ale také jen spíše ve smyslu přítomnosti křesťanů ve světě podle Diognétova listu (Dg 5n). V rostoucí míře se kněz podílí na ztrátě funkcí církve, za jejíhož zástupce je uznáván. Mnoho tradičních funkcí, které v průběhu dějin přejal, ztrácí prostě svůj smysl, mnohé mizejí již v legitimním dovršení dospělosti světa, který si je vědom své svébytnosti, jiné { pro které jistě o sobě příslušný zůstává - ztrácí proto, že lidé již neočekávají vysvětlení světa a smyslu života od něho, ale od pojišťovny a poněvadž i normy svého konání nechají určovat jinými faktory a kromě toho jej chápou jako zcela nekompetentního pro mnohé otázky života, jako je manželství nebo sexuální chování. Řídí se podle všeobecného mínění, tedy podle většiny. "Z tradičních funkcí velkých náboženských systémů, objasnění světa - normování jednání - překrytí pocitů bezmocnosti, se v moderní společnosti většinou udržela jen třetí jako pastýřská péče o nemocné, umírající a truchlící." (G. Seifer). Situace se zostřuje ještě tím, že se církev, již kněz reprezentuje, stává stále více jen jednou z mnoha náboženských světonázorových skupin a kněz tak zástupcem jedné určité skupiny, jejíž zboží musí chválit, a kterého tedy nelze brát příliš vážně. To vše nevede jen k vymizení běžného společenského þstavu\, ale i ke ztrátě "stavovské" vážnosti, vlivu a sociální prestiže. Kněz se stává okrajovou figurkou společnosti, na kterou se obracejí již jen okrajové vrstvy společnosti anebo lidé teprve, když na tento okraj poklesli bezmocí, chudobou, nemocí či stářím. Natrvalo v tom málo změní i jednotlivé osobnosti - jako Jan XXIII.; vždyť právě tu se ukazuje změna situace, kdy už dojem nedělá status, postavení, ale jednotlivá osobnost, jejíž vliv a lesk mizí s ní samotnou.

I teprve nedávno uzavřený, bohužel v tajnosti chovaný sociopsychologický dotazníkový výzkum kněží v Německu konstatoval: "Z hlediska komunikačního se kněžské povolání jeví jako sociálně izolované." Taková změna situace musí nejdříve vést k nejistotě kněží v jejich chování k dnešnímu světu a jejich roli, dokud se nenalezne nový vzor kněze této doby. Ale právě uvedený výzkum konstatuje "tendence k labilitě a liberalizaci". To se musí projevit i na kněžském dorostu, vždyť rozhodnutí věnovat se takovému povolání vyžaduje dnes hlubší motivy než v dobách, kdy s sebou takové rozhodnutí přinášelo společenský vzestup a při vystoupení z takto zvolené životní dráhy se nabízely nepříliš žádoucí možnosti. Nově promyslit je potřebí i církevní status kněze, jeho postavení vůči svěřenému lidu jakož i vůči představenému, u diecézních kněží konkrétně vůči biskupovi popř. faráři. Kněz má stále více co do činění s lidmi, kteří již nejsou "laici", ale jsou mu v mnoha oblastech nadřazeni, kteří mají nejen ve světě, ale i v církvi své zcela specifické úkoly a charismata, která již musí respektovat, a kteří jsou mu rovni v ohledu základního křesťanského důstojenství. Poměr k nim tedy naprosto není jen poměrem otce k dítěti, představeného k podřízenému a už vůbec ne panovmíka k poddaným. Ale ani jeho vztah k biskupovi nemůže být vůbec popsán jen takto. Mnohé formy jednání a zacházení, nařízení ad nutum, aniž by byl postižený jen vyslechnut, jsou snad ve feudálním světě ještě únosné, když už ne křesťanské, dnes pak již nejsou ani to. Ne málo lidí se domnívá, že nepřizpůsobený vnitrocírkevní status představuje hlubší příčinu krize kněží a kněžských povolání než změna sociálního statutu nebo problém celibátu.

e) Zastaralá představa kněze

Mnohonásobná změna statutu zapříčiňuje zhroucení představy o knězi, která už neodpovídá dnešnímu světu a kultuře: např "kněz jako nositel sociálně - etické tradice" nebo "jako militantní zástupce církevní instituce" (O. Schreuder). Nyní jsou takové a podobné představy často hluboce zakořeněny v lidu, ale i v církevních institucích, formy vystupování těchto institucí jsou takovými představami podstatně určovány. Jistěže v mnoha zemích opět nebo ještě existuje vědomé znetvořování představ o kněžích i pomocí veřejných sdělovacích prostředků: pomysleme na proticírkevní propagandu. Ale téměř právě tak špatně působí obvyklá často ještě oficiální nebo alespoň oficiózní představa o knězi, která může dobře odpovídat agrárnímu a měšťanskému statickému světu, mobilní městské kultuře industrializovaného světa však již neodpovídá. Musí být přezkoušena a přizpůsobena až do svých posledních projevů, do gest, titulů a oděvu. S touto nepřizpůsobeností souvisí i pozorovaný fatální paralelismus industrializace a urbanizace a poklesu počtu kněží, kulturní zaostalosti a nepohyblivosti a poměrně příznivého počtu povolání. K tomu často přistupuje ještě teologicky defektní a znetvořený ideál kněze u samotné obce křesťanů. I nedávno proběhnuvší Třetí evropský kongres národních ředitelů a moderátorů Papežského díla pro duchovní povolání vidí jako jednu z hlavních příčin krize dorostu vedle ostychu mladých lidí před definitivním rozhodnutím a vázaností, vedle nespokojenosti s době odcizenou seminární výchovou a teologickým vzděláním a latentní nebo otevřené krize víry také nejasnost o platné představě kněze.

f) Nejistota kněžského života a služby

Lidská, společenská a církevní změna statusu vede, jak jsme již uvedli, také ke krizím kněžského života a samotné kněžské služby. Nezřídka tak dochází k opravdovým konfliktům rolí, nekryjí-li se již například očekávání křesťanů a knězova biskupa, očekávají-li od kněze různé vrstvy obce zcela odlišné role, musí-li on sám - snad kvůli tradici, kterou nelze v tomto okamžiku ještě změnit - v sobě sjednocovat různé a často stěží sjednotitelné role: kněze a učitele, ale i duchovního pastýře a teologa, má-li zastávat dvě teologie: jednu, kterou sám už nebere vážně a na které staví své hlásání či myslí, že je na ní musí stavět, a svoji vlastní, odpovídající teologickému vědeckému poznání dneška. Tento poslední rozštěp je ještě tíživější, je-li dlouho překonaná teologie zastávána nejen lidem v církvi, ale i od jeho kněžských spolupracovníků a představených. To může vést ke stavu, ve kterém nevěří, že by mohl sjednotit svoji kněžskou existenci se svojí pravdivostí a svědomím a jeho život se mu takto zdá být proměněn v lež. A ještě trapnější role jsou mu přisuzovány, často před jeho vlastní obcí: nechtějí v zásadě kněze Nového zákona, ale šamana, ano kouzelníka, mága, věštce a medicinmana, kněze fetišů nebo přinejmenším určitý druh starozákonního levitského kněze, hledají ochránce tajemných sil, někoho, kdo má přístup k věcem, jež jsou jiným skryty.

I Duquesne opakovaně mluví o "náboženské mentalitě vůči svátostným křesťanským ritům, která je pohanská", cituje jistého kněze: "Konflikt pro mne spočívá v tom, že sám už absolutně nemám náboženství, u kterého moji farníci bezpodmínečně chtějí setrvat." Kněz sám se oproti tomu cítí již do hloubky nespokojen v roli pouhého ritualisty, "mága posuňku", jehož ruce nic nedělají, jen něco vyjadřují, který je ve všem protikladem dnešního člověka: "Nic nebuduje, nýbrž dává smysl tomu, co již existuje, buduje-li něco, je to nadstavba, u které si ruce nezašpiní. Také nic neboří. On je to, kdo pronáší poslední uklidňující slovo, a on je pověřen stále znovu činit přijatelným, že pravda leží uprostřed, právě na tom místě, kde ji ještě nikdo neviděl ani necítil, kde nemůže způsobit neštěstí, ale ani nemůže osvobodit." (Verhoeven)

Nejistoty statutu, o kterých byla řeč, mohou však vést přímo k naprosté životní krizi. Kněz už prostě neví, k čemu zde je. Tradice a naučené role včerejška mu byly odňaty. Co mu však z kněžských úkolů zbývá, dělají stejně dobře nebo ještě lépe i laici - a kde to ještě nedělají, cítí se již jen jako jejich dočasný zástupce: jako lektor a vedoucí modlitby při bohoslužbách, jako katecheta, kazatel, vedoucí mládeže, ten, kdo navštěvuje rodiny, jako kancelářská síla, správce a podobně. Skutečně nezastupitelný je vlastně již jen v centru eucharistické slavnosti, při svátostném rozhřešení a při udílení pomazání nemocných, a stále více shledává, že tyto úkony člověka zcela nenaplňují, v každém případě pak nevydají na povolání. Předkřesťanský kněz byl dalekosáhle naplněn prováděním předepsaných ritů, které v Novém zákoně už nemají tento význam, dnešní kněz se u tohoto zbytkového zaměstnání již necítí šťasten. Dočasně tato funkční chudoba kněze zatěžuje, většinou jen psychicky. V nemálu pozicích svého povolání, předně jako duchovní správce, je bohatě pokryt mnoha více či méně kněžskými funkcemi. Někdy však také v pozadí útěku do hektických činností leží vědomí ztraceného sebeporozumění nebo vlastního neúspěchu ve víře. Tím vším jsme se již dotknuli kněžské služby. Služba kněze rozdrtí, je-li trvale přetěžován a nadměrně nárokován anebo má-li pocitþ že v tomto povolání nemůže dostatek rozvinout své plné lidství a nasadit své schopnosti. I trvalá neúspěšnost může z kněžské služby učinit těžkou zátěž. Existují zajisté krize, které nelze obejít, a je třeba přestát je ve víře. Nezřídka však jsou zapříčiněny zcela odstranitelnou nepřizpůsobeností pastoračních struktur a nedostatečným pochopením zodpovědných. Tím mohou kněží, kteří věci vidí, ale nemohou změnit, často trpět víc než nevyhnutelnými problémy. Zde vyvstává požadavek na trvalé přezkoumání našich pastoračních struktur, jejich přizpůsobení rytmu času a urbanizované společnosti, po přezkoumání účelnosti mnoha případů knězova nasazení a rozdělení a koordinace apoštolských sil až k přezkoumání diecézního plánu služebních míst, volání po pročištění funkcí, po celostné pastoraci. Často chybí plánování a strategie, odvaha vzdát dlouho ztracené pozice a vykonat dlouho známé nevyhnutelnosti. Všude musí být vypracována schémata priorit. Pomysleme jen, jakou psychickou zátěž znamená, musí-li mnozí kněží kvůli několika málo lidem vstávat podle dávno překonaného agrárního rytmu (jitřní mše), ale uléhat podle urbánního rytmu. Dary a charismata každého jednotlivce musejí být využity, pěstěny, pokud možno racionálně nasazeny, aby přinesly plody v co největším počtu obcí. Zpráva "Pro mundi vita" stále znovu dochází k nutnosti zcela nové spolupráce diecézního a řádového kléru. Také zde musí čas izolovaných akcí a dokonce institucí pryč a uvolnit místo epoše vzájemného doplňování a zčásti i pomoci a nahrazování. To by však platilo právě tak pro biskupské konference navzájem, pro biskupství, pro farnosti a pro všechna církevní sdružení. Co bylo dříve dobré a užitečné, může dnes být pochybné, ba škodlivé. Je pochopitelné, že se mladí lidé nezajímají o povolání, ve kterém je podle jejich názoru třeba počítat s trvalými konflikty rolí, nejistotami, krizemi a frustracemi. Takové povolání je neatraktivní samo o sobě, tím spíše pro mladé lidi naší doby, kteří se všeobecně rozhodují méně snadno než jejich vrstevníci v dřívějších dobách.

g) Defektní obec

Otázka kněží je otázkou celé Kristovy obce, diecézního a řádového kléru, kléru i celého laikátu, obce a všech jejích příslušníků a seskupení. Je-li obec v některém bodě defektní, je-li nábožensky nevědomá, teologicky a pastoračně zaostalá i zastaralá, snad jen sakramentalizována, nikoli evangelizována, apoštolsky ne otevřená, zúžená na farní, diecézní nebo národní hranice a bez lásky, nemohou povolání růst, a dokonce i ta již vyklíčená znova odumírají.

h) Jiné příčiny Kromě toho přirozeně působí dále i jiné uvedené vnitřní a vnější příčiny, ano, jsou dnes zde ještě znásobeny a akcentovány: časté zhroucení rodinných poměrů, všeobecná nouze víry, zmizení vědomí víry z rodiny a společnosti, negativní vliv sekularizovaného světa, čiře ekonomické, na prosperitu zaměřené myšlení, materialistická atmosféra společnosti blahobytu, všeobecná přemíra dráždidel v sexuální oblasti, zcela jiné vzory mládeže, nedostatečný kontakt s kněžími, špatný či jen málo přitažlivý příklad kněží, také defektní péče o mládež a rodinu, usnadnění jiných a velmi přitažlivých a výnosných možností povolání. Ohledně vnitřních příčin lze myslit na opožďování duchovní zralosti, chybějící chuť se rozhodovat a zavazovat, krizi autority, nespoutanou potřebu svobody, náboženskou nevědomost. Jako příčiny snižování počtu kněží jsou uváděny i naprosto pozitivní jevy naší doby: hlubší pohled na obecné kněžství věřících a z něho plynoucí možnosti aktivní apoštolské práce i hlubší pohled na manželství s jeho křesťanskými a apoštolskými možnostmi. Většina těchto příčin působí na rodiče, mládež, ale i na samotné kněze. Předpokladem každé terapie je diagnóza. Té především tento příspěvek slouží. Je dosti vážná. Už jsme při ní narazili i na mnohé příčin nemoci a tím i na možnosti léčby. Teologie i hlásání, ale i konkrétní kněžský život musejí tuto diagnózu vzít na vědomí.

z němčiny přeložil JaS