Jste zde

Blízká budoucnost evangelických církví

Při výročním jednání Luterské liturgické konference Bavorska v Neuendettelsau (9.-11. 7. 1993) se rozdávala xerokopie článku luterského teologa a novináře Uwe Siemona-Netto z Hamburku "Protestantismus - wohin?".  Článek vyšel v časopise konzervativních evangelikálů Idea-spektrum 27/93.  Časopis se v těchto kruzích obvykle nečte, autor však ťal do živého, a tak vzbudil pozornost i za hranicemi svého okruhu čtenářů. Východiskem jeho úvah je osobní zkušenost, když žádal evangelickou farářku o slavení večeře Páně pro umírající ženu, trápenou těžkými výčitkami svědomí. Přes jeho výslovnou prosbu chyběla při slavení zpovědní modlitba a absoluce, a s chlebem a vínem se nakládalo nedůstojným způsobem. Autor si položil otázku, co má vlastně ve víře společného s touto moderní farářkou a jejími bohoslužbami ve stylu dámských dýchánků a zda by - věren svému luterskému vyznání - nebyl na správnější adrese na katolické či pravoslavné faře. Dostatečným základem jednoty je podle luterských konfesí čisté kázání evangelia a vysluhování svátostí podle Božího slova. Je tímto dostatečným základem takovéto lajdácké slavení večeře Páně a kázání, v něm je více psychologie a sociologie než teologie a kde je Ježíš líčen jako prorok Božího království na zemi, které dnes máme uskutečnit tím, že se přimkneme k některému osvobozeneckému hnutí? S odvoláním na Ko 2, 8-10 se ptá, zda se podstatná část reformačního křesťanstva nedala svést lidskými bájemi a neuvěřila v náboženství, jehož středem je člověk.

Kdy toho budou mít věřící dost? ptá se autor dále. Soudí, že lidé věrní vyznáním víry už projevili trpělivost vpravdě ruskou. Snad spolknou i slavení sv. večeře výhradně pro lesbičky při červnovém evangelickém kongresu v Mnichově. Nepřátelé evangelia jsou však v církvi stále drzejší - jednou budou z kazatelen zvěstovat to, co si už dávno myslí - že Kristus není Bůh, ale jen metafora, symbol, jakož i Bůh je jen šifra, a jediným pravým náboženstvím je sociální a sexuální seberealizace a nejvyšším posvěcením je odstranění rozdílu mezi pohlavími - amen! Pak si snad některý sbor řekne - tohle už není církev Kristova, ale církev Antikristova. A zde autor žádá čtenáře o svolení k fantazírování. Snad se pak sbor obrátí na dnes poněkud sektářskou Samostatnou evangelicko-luterskou církev (SELK), věrnou reformačním vyznáním, nebo se stane něco dramatičtějšího: příští papež Petr II., jímž bude podle autora Johannes Dyba z Fuldy, se nad těmito evangelíky smiluje a vytvoří pro ně uniatskou církev, v duchu římského pragmatismu a k urychlení nové evangelizace Evropy. Současně usnese synoda jedné evangelické zemské církve v Německu mimo jiné, že se pro velké sbory zavádí povinnost obsadit jedno z farářských míst homosexuálem či lesbičkou, k čemuž nám pomáhej náš Pán/naše Paní. Pak nastane pohyb od Waterkantu po Alpy a od Nisy po Rýn, směrem do SELK a do Říma (luterská větev). Pak bude konec s biskupskými platy B6-B9, protož i s celou Evangelickou církví v Německu.

Tolik - velmi zkráceně - Siemon-Netto. Co k tomu dodat? Už před několika lety jsem na toto téma uveřejnil v Křesťanské revui překlad článku o trendech v ekumeně; konstatoval se v něm rozklad protestantismu velkých církví a směřování ke katolictví, nebo k radikálnímu protestantismu, konstatovalo se tam však také, že tento trend je jen jedním z trendů: jsou i trendy směřující opačným směrem nebo prostě jinam. Dnes tu však je rozkol v anglikánském společenství, kde trpělivost už přetekla v otázce svěcení žen; zdůrazňuji slovo přetekla, protože pohár se plnil počínaje liberální interpretací Bible a starocírkevních dogmat. Reakce Říma na anglikánský rozkol ukazuje, že autorovy představy o vstřícnosti Říma jsou dosti naivní.  Tak jednoduše to zřejmě nepůjde - třebaže to šlo ještě jednodušeji s lefébvristy z Petrusbruderschaft, jimž se povolilo neuznat celý jeden koncil.  Ztroskotání anglikánsko-římských rozhovorů o jednotě staví tyto rozhovory (jakož i obdobné rozhovory římsko-luteránské) do nového světla: jde v nich o vyjádření katolického učení vzhledem k druhé církvi, nemůže však jít o cestu k plné jednotě - a to ze stejného důvodu, proč je v krizi celé ekumenické hnutí: jedná se o rozhovory mezi církvemi, skutečná dělící čára však už dávno nevede po hranicích církví. Ztroskotání ekumenismu je ztroskotáním linie Světové rady církví, nikoli ztroskotáním onoho původního ekumenismu, jehož průkopníky byli Nathan Söderblom a Fridrich Heiler, ekumenismu, který usiloval o jednotu na starocírkevním základě a jehož pilíři bylo uznání starocírkevních koncilů a služby v apoštolské sukcesi.  Později byly k rozhovoru přibrány různé radikální skupiny (reformovaného typu), které musela odmítnout už luterská reformace. Je třeba přiznat, že tento rozhovor jako směřování k jednotě (nikoli jako nekonečné diskutování) ztroskotal. Ekumenismus v naší zemi je v té zvláštní situaci, že zde - s výjimkou dvou slezských okresů - není luterství, protestantismus zde proto bude směřovat jednostranně k radikálnímu pólu, takže katolický ekumenismus ve smyslu úsilí o jednotu nebude mít partnera. (Pravoslaví v Čechách se dnes nejeví jako perspektivní - nejsou lidé, a starokatolictví se možná zprotestantizuje pod německým vlivem). Bude-li tomu tak, bude zde brzy jen fundamentalistický protestantismus a katolictví, doufejme že ne také fundamentalistické. Liberalismus zřejmě pohřbí sám sebe.  Autorovy úvahy o možné unii s Římem jsem výše prohlásil za naivní.  Rozhlížím-li se však po této konferenci a po jejích účastnících, vidím jiné vyústění, které už vzniká před mýma očima - evangelická církev bez formální jednoty s Římem, ale duchovně plně ve velké katolické tradici a v živém duchovním společenství se vším, co je v současné katolické církvi opravdu katolické. S tím, že některé věci, které jsou v katolické církvi v krizi, jsou členy evangelických církví aspoň na některých místech přijímány s otevřeností (např. pokoncilní liturgie, osobní zpověď, žehnání, pomazávání nemocných atd.). Tito duchovní pro to ovšem dělají více, než je v katolické církvi běžně zvykem (solidní kázání, liturgická výchova věřících) a realita protestantismu je navíc zbavuje různých iluzí, kterým se daří v dnešním katolicismu. Zdůrazňuji, že jde o hnutí vnitřně diferencované. Přesto je zřejmé, že zde vzniká a už žije něco opravdu perspektivního, co nejen zastavuje rozklad, ale i tvoří společenství.