Sex nejen o prázdninách

Už "tradičně" slýcháme o letních prázdninách pastýřský list věnovaný sexu.  Už to by si zasloužilo pokojnou reflexi. Navíc mi přišly do rukou hned dvě čísla zvláštního časopisu. O LOGOS společenství i jejich občasníku považujeme za nutné referovat proto, že obojí je opravdu mimořádné. Čím? Společenství sdružuje křesťansky věřící homosexuály, gay obého pohlaví; jejich časopis se pokouší o kultivaci duchovní roviny lidí patřících k této specifické minoritě.

Soudě podle úvodních slov občasníku vydávaného společenstvím LOGOS, setkávají se členové spolu navzájem už rok. Nyní - přesněji od 4. 4. 1993 - svou existenci publikují i formou písemnou. Jejich občasník nese stejné jméno jako společenství samo a zatím ke dnešnímu dni vyšla tři čísla. Právě to vyvolalo následující úvahy.

Chci-li zůstat práv dospělé odpovědnosti křesťana za bližní i za svět vůbec, nemohu problému těchto lidí jen uhýbat. Měl bych ovšem hned zpočátku zřetelně vyjádřit dilema, které zde - podle mne - před námi leží. Nevím, podaří-li se mi to. Nejen že mi chybí zkušenost, která by argumenty v potřebné míře odideologizovala. Chybí mi i odborná (rozuměj: víc než jen všeobecná) znalost problematiky gay (ta umožní někomu "zvenčí" posuzovat věc aspoň nestranně, ne-li spravedlivě), chybí mi osobní zkušenost s osobnostmi autentických gay. V takové situaci se člověku snadno "podaří" tak či onak nespravedlivý, zraňující či naopak k pýše pokoušející výrok. Kéž mne tedy i při dalším Pán podpírá, kéž Pán podpírá i čtenáře tohoto mého pokusu.

Směrodatné osobnosti v katolické církvi (církevní představitelé, učitelé teologických fakult) mají s lidskou sexualitou zkušenost právě jen mimořádnou, a proto i prazvláštní. Soudě podle publikovaných vyjádření, znají sex jen ve formách odmítaných, anebo aspoň doprovázených četnými napomenutími a varováními. Proto slyšíme i čteme tolik rádoby radikálních, ve skutečnosti jen fundamentalistitických zjednodušeně absolutizovaných odsudků.  Jsou to odsudky někdy až neuvěřitelně naivní, někdy rádoby zásadové, ve skutečnosti však plné strachu (často, přečasto se u nás "píská v lese"), jindy dokonce pyšně zlomyslné (pyšně: .mně se to nemůže nikdy stát", myslí si pyšní; zlomyslné: poukážu-li na selhání toho druhého, zamlžím své selhávání v oblasti jiné). Slovo prorocké, které by mělo být církvi vlastní, slovo napřimující, odvahu nesoucí, utěšující stále ještě jen vyhlížíme. Anebo snad nemám pravdu, jsem neopodstatněně pesimistou? Podle dnešního stavu vědy o člověku a věd teologických sice tušíme, že lidem homosexuálním neumíme účinně pomoci nést břemeno, které je jim kdovíproč a kdovíjak vloženo na ramena. Umíme je aspoň podepřít, povzbudit nebo případně i napomenout tak, aby toto povzbuzení, podpora a napomenutí byly slovem Hospodinovým, které učí chromé chodit a slepé rozpoznávat? Zajisté by se to slušelo, jsme-li pozváni být světu svátostí spásy, jak to tvrdí koncil.

Ke své hanbě však musím vyznat, že mně k tomu sice nechybí dobrá vůle, zato mi chybí potřebný vhled do problému z hlediska odborného i nezbytná zkušenost. A obávám se, že nejsem sám. Také ti povolanější, kteří jinak neváhají mluvit jménem církve i jménem božím, v této kause mlčí. Tak např.  z nedávno publikovaného pastýřského listu českých katolických biskupů je patrné, že jim leží na srdci obtížná situace mladých manželství. Nejde teď o to, že mezi evangeliem a krédem nedělní mše má katolík právo na homilii biblických perikop a místo toho slyší směrnice definující přirozenost a nepřirozenost téže snahy plodit odpovědně; nejde ani o to, zda měřit v jistých situacích teplotu jistých orgánů, kreslit křivky a sledovat kalendář je přirozenější než odpradávna už v primitivních společnostech praktikované metody jiné; jde teď o cosi ještě významnějšího než výčet povolených a nepovolených praktik při manželském sexuálním soužití, jde o lidský sex samotný. Sex, který jakožto mohutnost stvořená nikoli nedopatřením musí být nejen rehabilitován mezi ostatními služebnými mohutnostmi člověka, ale musí být i s vděčností Stvořiteli přijímán, a to univerzálně, nejen manžely, ale také celibátními a jinak než dobrovolně osamělými křesťany. Je to mohutnost lidská, nikoli jen manželská. Jeho přirozeným smyslem je energetická podpora řady důležitých společenských i personálních funkcí člověka.  A člověk není jen manžel, je také dospívající, je také starý, je charismaticky celibátem obdarovaný, je vedle heterosexuála i homosexuál. Na tuto širokou oblast nejen že nestačí rozpitvat do podrobností problém, zda aspirin je či není již atributem přirozeným; je třeba, aby také gay zaslechl "radostnou zprávu" ke svým specifickým starostem a potřebě být ospravedlněn. Je sice na pováženou, že už opět neváháme jednoduchými slovy zhodnotit tak komplexní lidský čin jako je láska mezi manžely; co by potom mohli takoví poradit těm, kteří manžely nejsou a nebudou? Přitom láska je přikázáním "jediným"! Je smutné, že usměrňuje-li autorita církve lidské jednání v tak nadčasově, až kosmicky důležité oblasti, učí při tom autonomně, nezávisle na božím slovu, opřena o výroky svých předchůdců a své přesvědčení.  Z takových tradičně jakoby do žuly tesaných soudních schémat hříšného a bohulibého lze snadno spočítat, kdo bude jako těžce hřešící zatracen. Nelze z nich však vyčíst kristovsky soucítící a přitom neméně odpovědnou radu, neřku-li podporu v řešení skutečných etických problémů dospělé odpovědnosti sexuálního života člověka orientovaného heterosexuálně. Tím méně ovšem bude takový ve vší upřímnosti přece jen fundamentalista soucítit s ještě delikátnější situací lidí orientovaných homosexuálně. Není potom divu, že se jeho směrnice obírá spíš technikou než smyslem díla. (Už Graham Greene vystihl jádro věci povzdechem pátera Ranka, že církev ví vše o tom, co se má či nemá dělat, neví však, co se děje v jediném lidském srdci.) Ať už mladí manželé odcházeli tu neděli ze mše s úlevou nebo se starostmi, naslouchali tomuto pastýřskému učení o sexuální morálce i jiní než manželé.  Jistě i gay. S čím asi odešli oni? Soudě podle celkového klimatu v katolickém tisku, klimatu definovanému akcemi a reakcemi, resp. sankcemi (nejen literárními, ale hospodářskými i sociálně existenčními), sex se v zásadě nepromíjí nikomu, lze jej pouze omluvit nebo dispenzovat, a to za předem vyjmenovaných podmínek. Od začátku je však zřejmé: žádná z výjimek nepočítá s homosexuály. V co potom smí doufat ten, kdo se narodil jako gay?  Smí legitimně doufat, že i jeho sexuální potence není výsměchem Stvořitele, ale jedním z praménků té řeky sil a energií, které nám pomáhají tvořit, být tu pro druhé, být slávou boží, být obrazem božím? Anebo mu nezbývá než frustrovat a dřív nebo později se potajmu mstít Bohu i lidem za svou přirozenou, rozhodně osobně nezaviněnou orientaci? Homosexualita je v sice menší, nicméně nepřehlédnutelné části lidské pospolitosti přirozená ne méně než heterosexualita té většiny.

Absence pravdivě mateřské i otcovské role církve na tomto pro zralost každého člověka důležitém poli nezůstává bez následků. Prožívá-li naše sekulární společnost obluzení pubertálním "všechno mohu", je to i proto, že tento svět byl ponechán celá desetiletí bez vinařů, ochotných v zájmu pozdější sklizně riskovat i to "své jisté", kteří by nově vyrůstající rostlinky pečlivě ošetřovali. Nejen čistili, ale také zalévali vlastním potem. Také okopávali, aby to nově rostoucí mohlo dýchat. Nejde mi teď o to, proč to církev nedělala a proč dlouhá léta považovala za prioritu cosi jiného. Jde o to, že nejen dnešní porno-boom, sexuální nevázanost, výstřelky, ale také rodiny bez manželství (a tím i děti bez bezpečí), matky "dávající TO pryč" bez jakýchkoli výčitek svědomí, a ovšem také některé dnešní aktivity dosud jen skrývaných gay jsou jedním z důsledků selhání naší autentické společenské role. Nemyslím, že se církev v morální oblasti nesnaží. Opak je pravdou.  Myslím však, že je čím dál zřejmější, že se v tomto úsilí soustřeďuje na to, co SE nesmí či nemá, tedy v tom lepším případě na záchranu IDEJÍ (např. spravedlnosti a práva). A protože obecné nároky existence zde a teď zdá se, rostou den ode dne, je jen přirozené, že se množí i případy selhání církevních reprezentantů, vázaných povinností celibátu; tím jsou nuceni předstírat nějaká mimikry (prý aby neutrpěla pověst církve) a jejich výroky se pochopitelně tím víc radikalizují do poloh fundamentalisticky průzračných i úderných. Ideje tím snad obhájí (resp. už je pak veřejnost ani tolik nenapadá), božímu lidu však nezbývá než hledat si postrádanou záchranu ctihodného života jinde.

Gay dlouho prostě "neexistoval"; dnes už nelze nevidět, že je jich významně mnoho. Církev Kristova pro něho nemá jiné poselství, než servíruje heterosexuálům: teploměry, křivky. Absurdní, ale pustá realita. Církev ví, jak přetajemné je umění milování (vždyť čte a vysvětluje proroky i pašije!).  Gay se přesto musí učit milovat na svou pěst. Má přitom menší šanci než muzikant amatér, který si usmyslí zahrát Bacha jen tak podle vlastních představ. Jak se pak má vyvarovat aspoň hrubých chyb? Jak a pod čím vedením má porozumět, že jeho sex není osud, ale zásobárna elementární energie tvořícího člověka?

Dnes jsme pokoušeni všichni - celibátní, necelibátní, heterosexuálové i homosexuálové.  Jsme pokoušeni frustrovat. Každý kolem sebe vidí frustrovat lidi, i lidi mladičké; jsme svědky v pravém smyslu a-morálního sexu provozovaného téměř kdekoli, kýmkoli a kdykoli, z důvodů jakýchkoli a třeba i vůbec bez nich. Nás to nesvádí k napodobování promiskuity, svádí to však k depresi a k beznaději, k sartrovské víře v nesmyslnost lidské lásky. Z napomenutí pastýřských listů lze odvodit (ovšemže zkratové) dojmy, že v celé sexuální oblasti lze právě jen hřešit, víc či méně, ale jen hřešit - hle, zpovědnice čeká, přijďte, to je vrchol katolické vstřícnosti. Jako kdyby nebylo zřejmé, že taková beznaděj je teprve onou živnou půdou smilstva a vůbec každé drogové závislosti. Gayové však jsou navíc pokoušeni - vidím-li správně - ještě čímsi mnohem nebezpečnějším. Jak čtu mezi řádky LOGOSU, jsou gay pokoušeni vydávat svou odlišnost za jakési právo. Reklamují pro sebe nikoli solidaritu, sjednocení s ostatními takzvaně normálními, ale spravedlnost. To je ovšem velice nešťastné: ani heterosexuál se nemůže dovolávat PRÁVA na sexuální vyžití, protože žádné sexuální zaměření (ale ani sexuální tupost či blokáda) nedává nikomu žádná práva, zato mnoho povinností.

Gay je dále pokoušen vyzvednout svůj prapor a být hrdý na to, co je.  To je podobně scestné, jako když je na své pohlaví a jeho potřeby hrdý heterosexuál. (Všichni takové hrdé známe: chlubí se svými tělesnými proporcemi, svou techniku předvádějí na ulicích i v médiích; nejen fyzicky, ale třeba literárně nebo výtvarným uměním. Všichni ovšem patrně známe i homosexuála, vyzývavě hrdého na svůj celibát a škodolibě utahujícího šroub morálky manželské.)

Gay zná i další opojné pokušení: jestliže se většinou setkává s primitivními odsudky, s arogancí většiny, dřív nebo později zatouží všem těm bez vlastního přičinění zvýhodněným majoritám .zatopit" podobnou zbraní, jakou v dějinách přečasto volily ušlapávané minority: vytvoří tajné, zato mocné lobby. Takové lobby může s potěšením inkognito diktovat důvěřivé majoritě rigorózní morálku, může neviditelně rozhodovat o duchovní kariéře, může vytvářet veřejné mínění zmatené dezinformacemi a zlomyslně utahovanými šrouby. Těžko pak rozhodnout, kdo vlastně je zde větším viníkem: heterosexuální většina, anebo nejprve ponižovaná, později mocná a mstící se menšina?

Spíš by to přece mělo mezi křesťany být od základu jinak: člověka stvořil Hospodin; stvořil nás jako velmi rozrůzněné. Proč a nač, to je jeho věcí, nikoli naší zásluhou, zakládající jakási domnělá práva mého konkrétního já.  Na nás je svou přirozenost aspoň pokojně, ne-li už s láskou a s oceněním stvořitelského umění přijmout. Přijmout své lidství je někdy ovšem i křížem, ale to přece platí docela o všech lidech a zdaleka ne jen v souvislosti s pudovými potřebami, anebo dokonce jen sexuálními. Jsem samozřejmě s vámi přesvědčen, že každý člověk - bez ohledu na svou sexuální orientaci a skutečnou potenci k fyziologickým projevům přiměřeným svému stavu - je stvořen s hlubokou, radikální potřebou milovat a zároveň být milován, být přijat a přijímat, být tu pro druhého a sám smět být někomu lidsky nespornému takovým nezaměnitelným TY. Zdá se mi, že křesťanský gay má některé okolnosti tohoto radikálního směřování mimo vlastní ego přece jen obtížnější než jeho běžnější bližní žijící v manželství. I manželé dovedou být sobci. V praxi však pro ně asi není tak snadné ustrnout v narcismu. I manželé bývají mocichtiví, ale ti nejvytrvaleji ctibažní bývají v jiné lidské sortě. Zdá se mi zkrátka, že gay jsou přece jen v jakési (zdánlivé?) veskrze praktické nevýhodě. Možná jim my heterosexuálové (a ex offo asexuálové) nedovedeme dobře poradit. Ale pohrdání si pro to nezaslouží, ani pohrdavé mlčení ne. Snad i jim náleží statut biblických "maličkých".  Aspoň do té doby, než se sami z této kategorie vyloučí pýchou, zlomyslností nebo mstivou agresí.

Snad přijde doba, kdy jako křesťané Krista následující přestaneme předepisovat bližním, jak a co mají dělat a budeme spíš pátrat po reálných důvodech naděje pro ně; pátrat, abychom se o ta zdůvodnění mohli s každým potřebným dělit, protože půjdou na dračku. Snad přijde i doba, kdy klíče království v rukou kompetentních nebudou bránit nebi, aby tam opět byl milejší jeden pokorný celník uznávající svou hříšnost než devětadevadesát vzorných zbožných, kteří pokání nepotřebují; kdy autority spíš budou soucitněji s Kristem otevírat i těm, kteří nenesou ve svých kádrových materiálech razítka ke všem .pěti P", předepsaným těmi mimořádně dokonalými.  Kristus Ježíš v jisté právně nesporné situaci raději psal do písku, břemena rozhodně nevkládal, třebaže sám unesl leccos.

Neznám komunitu LOGOS, možná je sama mnohem méně existenčně limitována než já, možná že už potichu patří k mocným tohoto světa, ale snad je to opravdu komunita maličkých. Není vyloučeno, že někdo z našich čtenářů je na tom lépe než autor a ví si rady, nebo by dokonce mohl kvalifikovaně pomoci. I kdyby se takový mezi čtenářskou obcí Getseman nenašel, nebude jistě marné, budeme-li se aspoň učit křesťanské solidaritě s těmi, kteří jsou tak či onak, okolnostmi či zvůlí, právem či neprávem vytlačováni na okraj společnosti i společenství církve - právě tak jako kdysi v dobách Kristových slepí, hluší, malomocní, ale i chudí. Na okraji je pochopitelně příležitost ke skutečnému a lidsky zhoubnému hříchu (především ovšem k pra-hříchu pýchy) větší než uvnitř církve. Církev sebe sama od této odpovědnosti za okraj rozhodně nemůže dispenzovat. Proto: může-li kdo pomoci, zde je kontaktní adresa:

LOGOS, fara Církve českobratrské evangelické,

U školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy.