Humanae Vitae: Předpis nebo proroctví?

Stále častěji slýcháme, že encyklika Humanae Vitae byla prorocká. Dvacet pět let po jejím vydání pozorujeme, že antikoncepční morálka je tak povrchní jako nikdy dřív a sex se stal předmětem obchodu podnikatelů, kteří dovedou zisk vyčenichat kdekoli - sex právě tak svůdný jako zbavený smyslu, odloučený od poezie a tragédie lásky, stejně jako od jejího plodivého rozměru. Ti z nás, kdo pracovali na změně hlediska církve, máloco z toho předvídali. Jsme vytrestáni tím, co teď vidíme.

Přesto však je prorocké svědectví jedna věc a řádné zdůvodnění vnitřní nemorálnosti každého jednotlivého případu antikoncepce věc druhá. Humanae Vitae je to první. Považovala se však - ačkoli méně sebejistě než Casti Connubii - za to druhé. Jakožto na prorockou spíš než předpisovou se na ni nyní hledí příznivěji, než když byla poprvé zveřejněna. Různí lidé teď uvažují jinak a přirozené plánování rodičovství se jim stále víc jeví jako ekologický způsob.

Všechnu tuto novou dobrou vůli Řím promarní, pokud bude opětně trvat právě na tom, že Humanane Vitae odhaluje vnitřní nemorálnost antikoncepce, spíš než aby ji nechal i nadále přinášet její poselství jako varování, jako hlas instinktivního konzervatismu do oblasti, kde je konzervatismus opravdu na místě. Bylo by to, jako kdyby při vážné manželské hádce jeden z manželů náhle pochopil, co má ten druhý na mysli a vyšel mu víc než půl cesty vstříc, jenom aby pak uslyšel: "No vidíš, příště už snad budeš vědět, že mám vždycky pravdu!" Vztah mezi Římem a církví má v této době rozhodující důležitost. Jako o všechny vztahy, i o tento je třeba pečovat.

Sebastian Moore OSB The Tablet, 14. srpna 1993 Přeložila Marie Spoustová