042 - červenec-srpen 1994

Václav Komárek

Na letnice 22. 5. 1994 zemřel ve věku 65 let katolický kněz Václav Komárek. Jemu vděčí pražská obec ES (ze které vzešly Getsemany) za svůj vznik. Po ztrátě státního souhlasu v lednu 1973 pokračoval v pastýřské službě. Kromě řady jiných aktivit vytvořil z těch, kteří nebyli ochotni se s persekucí církve smířit, neveřejnou církevní strukturu, kterou nechal podřídit pod jurisdikci ES. On sám zůstal, přes všechna nedorozumění, věrný své kongregaci (SDB) a ona jemu až do konce. Výraznou osobnost Václava Komárka přibližuje řeč jeho blízkého spolupracovníka Jana Kofroně na pohřbu 27. 5. 1994 v Praze-Kobylisích.

Václave, nechci Ti ani naposledy udělat něco, co by sis nepřál. Nebudu proto mluvit tak, jak se snad na pohřeb sluší. Po společném přemýšlení s Pavlem se jen pokusím o to, obléci do slov vše, čím k nám všem promlouváš nyní, a to skrze majestát této chvíle, kdy jsme všichni zticha a kdy jsme daleko více disponováni k naslouchání:

Václav, kněz Kristův, jak jsme ho znali a jak ho známe:

Lidskost, lidství, jak vždy říkal, kněžská vydanost, přitakání výzvě okamžiku, ono každého přijímající, každému otevřené ANO, které jsme slýchali na čísle telefonu 291 472. 12 m2 podkrovní komůrky připravené přijmout kohokoli kdykoli. Kdekdo měl od ní klíče fyzicky a snad každý měl klíče duchovně.

Empatie, vcítění, naslouchání, nic z toho, co řekneš, není hloupé. Jsi přijat, Pán Tě přijímá, já taky.

S kde kým se znal, byl ve styku s velkými osobnostmi církve, teologie, vědy a umění. Přece však neaspiruje na žádné posty. Já jsem tu pro ten průměr a níž - říká. Proto ten zájem o každého, zájem o všechny zkormoucené, trpící na duchu, ale i na těle (s využitím zkušenosti zdravotníka). Vzpomeňme jen na Václavovu sousedku paní Chupíkovou. Nosil nákupy, spravoval elektriku či instalaci, obmýval duši i tělo - jak bylo třeba. To je kněz a přítel, Václav. Obrovské nasazení - jakoby spolu s Janem běžel k hrobu Pánovu, aby co nejdříve mohl svědčit, že Pán skutečně vstal.

Běží a je rozhodně rychlejší než hierarcha Petr, který kráčí, aby nakonec došel tamtéž a vše komisionelně schválil a aproboval. Václav v mnohém vidí o generaci napřed. Rozpoznává, že k budoucnosti církve nutně patří malé společenství.

Odnětí státního souhlasu mu toto bohatství postavilo před oči a on nezapřel, že to tak vidí, rozpoznal, že nejde o nouzové řešení, ale že je to dar. Nejde mu o pastoraci davů, nelituje, že nesmí působit v chrámech, když chrám je v každém z nás.

Nejde mu o davy, ale o malé společenství budoucích vedoucích. Neučí, ale sdružuje výborné učitele, přivádí je dohromady, ať učí oni, on je v pozadí, jakoby nedůležitý. Leč jaká je tohle nedůležitost, rozpoznávám ze slov Josefa Zvěřiny, který při zveřejnění Charty 77 Otci Václavovi říká: .Ty to nepodepisuj, tebe je potřeba jinde." A bylo ho potřeba. Pracuje na 100 % a někdy více. Po odebrání státního souhlasu volí - jak sám říká - svobodné povolání. Spolu s otcem Janem a Alžbětou umývá výlohy na Václavském náměstí. V pondělí a úterý mají tzv. galeje - aby umyli celotýdenní porci, a pak už je k dispozici - od rána do večera. Ostatně dík svému nadání jednat s lidmi sjednává místo myče výloh i pro současného arcibiskupa pražského.

Veřejně nevystupuje, ale nebezpečí se nevyhýbá. Tak mohou někteří vzpomínat, jak Václav utíká oknem chaty před příslušníky StB, kteří je překvapili v akci.

Řekli jsme, že Václav nekráčí krokem hierarchy. Dostal schopnost běžet. Dostal schopnost rozeznávat znamení doby i rozlišovat duchy. Dostal schopnost, a proto běží. Jeho běh ovšem není zbrklý, rozpoznává hnutí laciné spirituality a dovede korigovat kurs. Běží a předbíhá dobu. Sám v pozadí, dává uplatnění druhým. Dovede nadchnout a zapálit. Je to skutečný spiritus movens. On rozhýbá, stmeluje, přivádí dohromady. .I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte." (1 K 4,15) Václav je Otec, kněz Kristův.

Jsi běžec, Václave. A neběžíš vždy po připravené dráze v tretrách na míru. Běžíš bos, terénem nepřehledným, někdy i houštím. A tak narážíš - o sebe, o druhé, o svět a jeho propletence. Vím, že pokud jsi do někoho narazil a nebylo to zrovna fair - že bys mě teď pověřil, abych řekl: Odpusť! Pokud jsi nám ovšem jen šlápl na kuří oko - pak ti patří dík.

Milý náš Václave, na počátku své velké činnosti v malém jsi pokřtil jednu Marii, viď. Dnes Ti chci povědět, že se za pár dní vdává. Nová generace je tu, dílo završeno.

Tvé největší utrpení začalo přibližně na Popeleční středu. Připoután k nehybnosti, s infusní jehlou v ruce jako kdybys naplňoval skutkem Pavlova slova: . . .to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev. Na lůžku jsi ještě mohl zaslechnout aspoň zlomek velikonočního Aleluja. Vše se však zaklenulo až do chvíle slavnosti zrození církve, do slavnosti Letnic. Duch Ježíše Krista Zmrtvýchvstalého, jeho závan Tě převedl na druhý břeh do náručí Pánova. Slavnost zrození církve je i slavností Tvého zrození pro věčnost. Zrození církve, kterous miloval, kterés zůstal věren, ač jsi nebyl vždy chápán.

Kéž tedy vše, čím k nám dnes promlouváš - a promlouváš vahou svého obětovaného života - kéž toto vytvoří jeden z poctivých kamenů pro základy nové církve pro novou dobu. Děkujeme Ti a děkujeme Pánu za Tebe. Prosíme za Tebe, jako Tys prosil za nás.

Nyní propouštíš svého služebníka v pokoji, Pane - Tobě buď za to chvála a dík.