1. Ordinace duchovních jako
svátost
Luther odmítl označení ordinace jako svátosti. R. 1520
napsal, že v Novém zákoně není žádné zaslíbení milosti (promissio
gratiae), které by se vztahovalo na tento úkon, a dokonce ani tento úkon sám se
v Novém zákoně nikde nezmiňuje. Tento Lutherův soud je srozumitelný jen
při pohledu na tehdejší směrodatnou formu ordinace, jak ji určila unijní bula
papeže Evžena IV. pro Armény r. 1439 na florentském koncilu. Podle ní se
ordinace děje předáním kalicha a pateny se slovy: Přijmi pravomoc přinášet v církvi
oběť za živé i za mrtvé. S ohledem na takto vymezený úkon byl Lutherův
tvrdý soud, že takovouto svátost Nový zákon nezná, plně oprávněný. O ordinaci
konané vkládáním rukou a modlitbou by ovšem Luther s ohledem na pastorální
epištoly (zvl.1 Tm 4,14) toto nemohl říci.
Lutherova kritika ordinace v De captivitate (1520)
byla mnohými chápána jako odmítnutí církevní ordinované služby vůbec nebo aspoň
biskupského práva na ordinaci. Jindřich VIII. anglický v odpovědi na to
poukázal, že podle Tt 1,5 nařídil sám Pavel ustanovovat starší. Na to odpověděl
Luther r.1522, že popíral pouze, že ordo je svátost jako křest a eucharistie,
tzn. spočívá na zaslíbení, které je
spojeno se znamením milosti, ale že neodmítl ordo jako povolání a ustanovení
církevního služebníka a kazatele. Jindřich VIII. uváděl i 1 Tm 4,14, kde se
mluví o daru milosti (charismatu), udělovaném vkládáním rukou kolegiem
starších, jako novozákonní doklad ordinace.
Z dnešního hlediska to bylo zcela oprávněné. Luther však tehdy
odpověděl, že vkládání rukou není totožné s ordinačním aktem chápaným
církví jako svátost. To je opět srozumitelné jen tehdy, máme-li před očima
popis ordinačního úkonu v bule pro Armény 1439, podle něhož tento úkon
spočívá v předání kalicha a pateny. Již r. 1523 radil Luther Čechům, aby
své kazatele uváděli do služby modlitbou a vkládáním rukou a tak je vyzbrojili
pro její konání. Tento biblický ritus se mu však tehdy nemohl jevit jako
totožný s ordinačním úkonem římské církve.
Středověká církev nepovažovala vkládání rukou přes
biblické dosvědčení za ritus specifický pro ordinaci, protože ruce se vkládají
při různých svátostech. Až r. 1947
vyvodil Pius XII. z liturgických bádání o dějinách ordinace ten závěr, že
prohlásil vkládání rukou za vlastní znamení (popř. materii) ordinačního úkonu
(DS 3859). Tím vznikla nová situace i pro ekumenický rozhovor o ordinaci.
Lutherská reformace totiž už v 16. století žádala konání ordinace podle
biblicky dosvědčeného příkladu vkládáním rukou a modlitbou a zavedla je ve své
oblasti. V tomto smyslu se vyslovoval Luther od r. 1523 a Melanchthon
jakož i Kalvín tuto argumentaci převzali. V apologii CA 13 napsal
Melanchthon 1530, že odmítání svátosti ordinace reformací je namířeno jen proti
pojetí a praxi ordinace jako svěcení k obětní službě analogické lévijské. „Chce-li
však někdo nazývat svátostí ordo svátost kazatelské služby a evangelia, pak by
nebyla žádná obtíž nazývat ordinaci svátostí." Kazatelskou službu totiž
ustanovil Bůh a dal jí slavná zaslíbení.
„Kdyby se mělo svátosti ordo rozumět takto, pak by se mohlo nazývat
svátostí i vkládání rukou. Neboť církev má od Boha příkaz povolávat kazatele a
diakony." (Podobně i Kalvín, asi vlivem Bucerovým, ve vydání Instituce z r.
1543: impositio manuum.
. . quam ut in veris legitimisque ordinationibus sacramentum esse
concedo).
2. Účinky ordinace
Podle římskokatolického učení se ordinací uděluje dar
milosti. Tridentský koncil se v této věci odvolává na 2 Tm 1,6, kde je
skutečně - podobně jako 1 Tm 4,14 - řeč o charismatu, které se zprostředkuje vkládáním
rukou. Udělení takovéhoto daru milosti,
které bylo pro Tridentinum základem pro označování ordo jako svátosti (DS
1766), již r. 1522 nepopíral ani Luther.
Podle Lutherova ordinačního formuláře z r. 1535 se ordinační
modlitba, spojená se vkládáním rukou, vztahuje právě na dary Ducha vyprošované ordinandovi.
V kázání z r. 1529 Luther říká: „Člověk může mít sv. Ducha dvojím
způsobem, pro svou osobu a pro svou službu (Ampt). Pro naši osobu není Duch sv.
přítomen stále... ale
pro naši službu, když kážeme evangelium, křtíme, rozhřešujeme, podáváme svátost
podle založení a řádu Ducha sv., je Duch sv. vždy s námi." Dar milosti
ovšem Luther neoznačoval jako znamení (character) vtisknuté do duše příjemce. To
souvisí s Lutherovým pojetím milosti, lišícím se od aristotelské
scholastiky, které vedlo už při pohledu na křest ke kritice představy milosti
vlité do duše. Změna působená křtem a vírou se týká podle Luthera vztahu
člověka k Bohu, ne však toho, čím je člověk sám v sobě i s odhlédnutím
od svého vztahu k Bohu. Učení o nesmazatelném znamení (DS 1313: character indelebilis),
závazně formulované r. 1439 v dekretu pro Armény, podle něhož ordinace
analogicky ke křtu a biřmování propůjčuje takovéto znamení, se proto muselo
Lutherovi jevit jako podezřelé, zvláště když se mu zdálo, že dar milosti
udělovaný ordinací převyšuje dar spásy, přiřčený ve křtu osobě příjemce a
přijatý vírou, nebo mu konkuruje. Proto se Luther obracel proti učení o characteru indelebilis jako
účinku ordinace, a přitom někdy i tvrdil, že sesazený kněz už není žádný kněz.
Toto pojetí odsoudil tridentský koncil a setrval při představě trvalého znamení
vtisknutého ordinací (DS 1774).
Protiklad se jeví na první pohled jako značný, a také tak
byl dlouho hodnocen. Druhý vatikánský
koncil však jasně vztáhl udělení milosti a trvalý znak (sacrum characterem) spojené s ordinací
na uschopnění služebníka, jenž má být ordinován, jednat v osobě Kristově
jako učitel, pastýř a kněz (LG 21). Dar
milosti propůjčený služebníkovi církve jeho ordinací se tedy vztahuje k jeho
funkci, a nikoli k jeho osobnímu stavu milosti. (Opačně učí Tomáš Akvinský
S. theol. suppl. III,35,1.) To je rozhodujícím bodem kontroverze. Již bula pro Armény 1439 však pojednávala učení
o nesmazatelném charakteru jen jako vyjádření neopakovatelnosti ordinace. K opakování
ordinace však v reformačních církvích - po fázi nejistoty kvůli těsnému
spojování ordinace a pověření konkrétní kazatelskou službou v určité obci -
principiálně nedochází. Vychází-li chápání římského učení o charakteru jakožto
trvalém znaku ordinovaného .z myšlenky zaslíbení a poslání..., které
ordinovaného charakterizuje natrvalo a činí jej služebníkem Kristovým," pak
není s luterské strany důvod mu protiřečit, protože toto hledisko se vyjadřuje
i v luterských církvích: Ordinace se zde neopakuje z dvojího důvodu,
totiž zaprvé protože
povolání k církevní službě se děje „v souvislosti s ustanovením církevní
služby pro církev jako celek" a nejen ke službě v jednotlivé obci, a za druhé protože
.se děje i podle luterského chápání na celý život a tedy časově neomezeně"
(Evangelickolutersko- římskokatolický dokument Duchovenská služba v církvi).
Jedinečnost aktu ordinace, vylučující opakování, je dnes chápána jako vlastní
smysl římskokatolického učení o character indelebilis: Jako pokřtěný zůstává pokřtěným jednou
provždy, tak ordinovaný zůstává po všechen čas povolaným k veřejné
církevní službě, i když už tuto službu nekoná nebo je mu zakázáno její
vykonávání.
3. Defektní ordinace?
Porušení posloupnosti biskupské služby v reformačních
církvích v důsledku zavedení nebiskupských ordinací asi bylo ještě Druhému
vatikánskému koncilu hlavním důvodem konstatování „nedostatku" u služebníků
těchto církví (defectus
ordinis, UR 22). Posloupnost biskupské služby sice zůstala z formálního
hlediska zachována v některých reformačních církvích - u anglikánů a ve
skandinávských luterských církvích. Připojením těchto církví k reformaci
se však ztratila jednota, jejímž znamením je předávání služby biskupy.
Teologicky nejde jen o vnější okolnost, že ordinaci koná svěcený biskup,
třebaže se tento mezitím stal heretikem, ale o to, že se biskupovým ordinačním
jednáním uchovává jednota celé církve. Právě proto však pro posouzení přerušení
řetězu biskupských ordinací v době reformace musí být rozhodující, zda
přechod luterské reformace k vlastní ordinační praxi znamenal, že by jí
byla jednota církve v jejích služebnících lhostejná. Zkoumání příslušných
textů ukazuje, že tomu tak v žádném případě nebylo. Reformátoři se
svědomitě snažili ospravedlnit odklon od pravidla biskupských ordinací s odvoláním
na základy tradiční teologie ministeria.
Na prvním místě však stálo odvolání na nouzovou situaci, která tvořila bezprostřední
podnět k zavedení vlastní ordinační praxe: Evangelické obce, které mezitím
vznikly, musely být opatřeny faráři. Nemohly zůstat bez učení evangelia. Již r.
1523 proto Luther píše: „Protože tu však v naší době je potřeba (nouze) a
není tu žádný biskup, který by obstaral evangelické kazatele, nic zde nepomáhá
příklad Tita a Timothea, ale musí se povolávat z obce, ať už bude (dej
Bůh) Titem potvrzen nebo ne." Podobně argumentoval Melanchthon r. 1537.
Takovýto postup však pro Luthera nebyl normálním případem
uvedení do služby. Ten naopak popsal ve svém Velkém komentáři ke Galatským
(1531, tiskem 1535) rozlišením bezprostředního povolání apoštolů do služby
Vzkříšeným a z toho vycházejícím zprostředkovaným povoláním všech
pozdějších služebníků církve: Apoštolové povolali své žáky, Timothea a Tita, a
tito opět ustanovili biskupy jako své nástupce (podle Tt 1,5 srv. 7). Tito
biskupové pak povolali další jako biskupy a nástupce. K tomu říká Luther:
Tak tomu bylo až do našich časů; a bude tomu až do konce světa. Luther tedy
zjevně uznával pravidlo sukcese apoštolské služby přes biskupy jakožto nositele
ministeria pocházejícího od apoštolů, a dokonce ji považoval za neměnnou. Nouzová situace jeho doby, která si vynutila
ustanovování služebníků jinou cestou, podle Lutherových výroků nemění nic na
tomto obecném pravidle. Proto se
luterská reformace i po r. 1530, při zřízení vlastního ordinačního řádu,
snažila pokud jen možno dodržet pravidlo apoštolské sukcese služby, navzdory -
vzhledem k situaci nevyhnutelnému - odchýlení od církevněprávní vazby ordinační
pravomoci na biskupskou službu. Sukcesi apoštolské služby bylo v nyní
zavedeném nouzovém řádu ordinace učiněno zadost zásadou ordinace služebníků
jinými již ordinovanými služebníky, a sice podle kánonu IV. nicejského koncilu
(325) nejméně třemi služebníky. Vzhledem k tomu mluvil Walther Kasper r.
1971 o presbyterální sukcesi služby v reformačních církvích, a tím jistě
výstižně charakterizoval stav věci. Vlastní pointa však je v tom, že tato „presbyterální"
ordinace farářů faráři se na luterské straně chápala jako forma - třebaže
nenormální forma - biskupské sukcese služeb s odvoláním na původní jednotu
služby biskupa a presbytera. (V této
věci byli reformátoři ve shodě s hlavní linií středověké teologie ministeria
a kanonistiky, viz Decretum Gratiani I,95,5).
Lutherův a Melanchthonův zájem o tyto věci je pozoruhodný. Ukazuje se
vší jasností, že reformátoři vůbec neodmítali myšlenku sukcese služby a brali vážně
i důsledky plynoucí z ní pro ordinační praxi. Znovu se zde ukazuje, že v luterské reformaci
nemůže být řeči o odvození církevní služby ze všeobecného kněžství věřících.
Ordinovaná služba církve je pokračováním funkce apoštolů ve vedení církve.
Apoštolský „úřad" je sice v jistém smyslu jedinečný a neopakovatelný,
nakolik spočívá v bezprostředním poslání Vzkříšeným a jeho obsahem je pro
všechny další církevní epochy fundamentální a směrodatné první svědectví o
vzkříšení Ukřižovaného jakož i položení základu církve. Avšak vedení obcí
zvěstováním apoštolského evangelia a jeho misijní šíření potřebují pokračování.
V těchto funkcích ordinovaná služba pokračuje v poslání apoštolů.
Luther je proto právem označoval jako „úřad apoštolů" a „úřad Kristův". Ačkoliv
pozdější služebníky církve na rozdíl od apoštolů nepovolává bezprostředně
Vzkříšený, přesto církevní ordinace povolává do „farářského stavu, který Bůh ustanovil
a který musí řídit obec kázáním a svátostmi." Proto má farář myslet na to, že
jeho služba „není jeho, ale Kristova". Proto je to i při ordinačním aktu sám
Ježíš, „biskup našich duší" (1
Pt 2,25), kdo vpravdě jedná tím, že na ordinační
modlitbu odpovídá sesláním Ducha svatého do srdce těch, kdo se modlí."
.Ordinaci koná primárně vyvýšený Pán, který ordinovaného posiluje, žehná a
uvádí do pohybu Duchem svatým." (Duchovenská služba v církvi, 34)
Ze
Systematische Theologie Wolfharta Pannenberga, sv. 3, s. 429-439 vybral a
přeložil -jv.
Poslední komentáře