Zkrácené znění příspěvku diplomované psycholožky Renaty Schernusové,
který přednesla na Dnech německé evangelické církve (Kirchentag) v Hamburku
v loňském roce.
"Běžně akceptovaný princip posvátnosti života je neudržitelný.
Ani morální pravidla proti usmrcení nelze přijmout jako daná."
Tolik australský filozof Peter Singer.
Já naproti tomu věřím - a zde nestojí rozum proti dogmatu,
nýbrž víra proti víře - že člověk prastaré přikázání Nezabiješ! bezpodmínečně
potřebuje, protože to, co je, bude právě takto existovat pouze jednou. Jsem
daleka přesvědčení, že v naší kulturní oblasti výrazem „posvátnost života"
vyjadřujeme fakt, že se druhého člověka nesmíme dotknout se zraňujícím nebo usmrcujícím
záměrem. Přesto se tohoto označení nelze vzdát kvůli v něm obsaženém
důrazu na respekt před nepřekročitelnou hranicí.
Je morálka pouze pro odborníky?
Nyní už zaostáváme za pokrokem. Stále rychleji se vše mění
čím dál tím víc. To platí obecně pro rozvoj přírodních věd i techniky,
obzvláště se to však týká lékařství a bioinženýrství.
Klonování, pěstování dětí ve zkumavkách, zmrazování embryí,
zkoumání stařeckých demencí, tělo jako zdroj náhradních dílů, genetické
diagnózy a kontroly, morální analýzy náklady-užitek, hodnotové anamnézy,
mozková smrt, částečná mozková smrt, smrt z milosti, stará etika, nová
etika, bioetika atd...
. To úplně nejnovější jsem zajisté ještě nepochopila. „Urychlení změn"
(Odo Marquard) moderní doby nám vyráží dech. Cítíme se přetíženi. Naše zkušenosti stárnou tak rychle, že ani
nedokážeme zpracovat nezbytné informace, natož abychom mohli rozvíjet morálně
únosné postoje v osobních úvahách a ve veřejném dialogu.
Kdo se pak odváží na základě vlastní intuice a úvahy
polemizovat s odborníky? Vědět, co
je morální, není, jak se zdá, už záležitostí laiků. Dnes je potřeba být nadmíru
inteligentní, aby se člověk vůbec mohl nějak projevit v otázkách morálky.
Každopádně nám to sugerují o všem rozhodující etické komise profesorů.
Pociťované přetížení vede k tomu, že zůstáváme vězet
v neurčité úzkosti. Tato úzkost
někdy vyústí v neustálé moralizující spílání pokroku. Někteří se spokojí -
povrchně uklidněni - s míněním těch, kteří to koneckonců přece musejí
vědět. Jiní otupí a rezignují. Proti spoutanosti pokrokem, typické pro naši
dobu, a s ní spojenému přetěžování problémy, postavím Novalisova slova:
.Pokud chtějí lidé udělat krok vpřed k ovládnutí
vnější přírody uměním organizace a techniky, potom nejprve musejí udělat tři
kroky dovnitř, k etickému zamyšlení." Následující řádky jsou míněny jako
podněty k takovému zamyšlení. Požadavek
„aktivní pomoci" umírajícím je v posledních letech vyzdvihován stále
hlasitěji a naléhavěji. Všichni, kteří toto zdůrazňují, mají pochopitelně velký
zájem na prezentaci svých motivů jako zcela nezávislých a nesouvisejících s motivy,
jež stály za vraždami nemocných ve Třetí říši. Jak se tvrdí, tehdy nehrály z hlediska
trpících subjektů kategorie hodnoty a bezcennosti - stejně jako argumenty
soucitu a milosrdenství - žádnou roli (Peter Singer). Toto je však možné
historicky zcela jednoznačně vyvrátit. Naprosto nezávisle na Hitlerově
diktatuře se rozvinula na konci 19. století široká diskuse o pomoci umírajícím,
jež vykazovala tytéž prvky jako naše dnešní diskuse. Rozšíření dobrovolné
eutanázie na osoby neschopné vyjádřit svůj souhlas existovalo tenkrát a
vyskytuje se nutně i dnes, protože se zdá být rozumově odůvodnitelným; proč by
prý někdo měl být vyloučen „z dobré věci" jen proto, že není schopen sám se
rozhodnout? Téměř nikoho z vědců a lékařů podílejících se na nacistické
eutanázii ani nenapadlo nějaké přiznání viny. Většina z nich považovala
své smýšlení a jednání za racionální, vědecky podložené a pro lidstvo
odůvodnitelné idealismem. Málokdo z těchto lékařů a vědců považoval tento
postup za naplňování myšlenek nacistické ideologie.
Později, když polský sociolog Zygmunt Bauman zveřejnil
svou „Dialektiku řádu" a „Modernu a ambivalenci", jsou možné úvahy o významu
technickoprůmyslové civilizace pro holocaust. Rozdíl mezi tehdejší .zlou"
eutanázií a „dnešní eutanázií dobrou" nebude moci uspokojit ty, kteří holocaust
nepovažují za jednorázovou dějinnou událost, jež je zcela protichůdná vůči hlavnímu
proudu technické civilizace, nýbrž mnohem spíše ho považují za její syndrom.
Jaké strašidlo obchází naší společností?
Dieter Hildebrandt řekl, že „stáří je u nás zatím
povoleno. Ale nevidíme ho rádi." Tím seizmograficky vystihl společenské klima.
Pro postižené lidi platí obdobná formulace. Tentýž pocit se odráží ve slovech
mladé těhotné ženy:
.Já sama jsem se zaměřila na to, abych uměla žít i s postiženým
dítětem. Ale jak bych to mohla nést,
když by pak na mne sousedé ukazovali prstem a říkali: Toho už se dnes přece dá
vyvarovat, je si tím sama vinna." (Rita Gemperlová)
Stále znovu můžeme slyšet od postižených, jak se jich
dotkne, když lidé de facto říkají: „Někdo jako ty se na základě možností
prenatální diagnostiky neměl narodit." V této souvislosti je důležité si
objasnit i to, že v některých státech USA už se dokonce nevyplácí
postiženému dítěti pojištění, pokud žena odmítla testy. Tím dochází paradoxně k situaci,
že nové možnosti vyloučit lékařskou cestou určitá postižení produkují postižení
nové - postižení sociálního charakteru. Zde je vhodné připomenout slova Hanny
Müllerové - sociální pracovnice a předsedkyně švýcarské unie lidí postižených
závažným onemocněním kostí: „Moje zkušenosti mi říkají, že při takové nemoci, jakou
je ta moje, není hlavním problémem medicínská situace. Stejně jako v mnoha
podobných případech způsobují hlavní postižení lidé kolem a jejich reakce." Uvedený
citát zcela ozřejmuje fakt, že není možné odděleně pěstovat na jedné straně
bioetiku a na druhé sociální etiku. Obojí patří dohromady. Potřebujeme etiku, která se pokouší vnímat
lidství v jeho úplnosti, ve všech jeho dimenzích. Z takové etiky by
měly samozřejmě vycházet také ostatní priority rozdělování ekonomických
prostředků.
Mezní situace - dá se vše regulovat zákonem?
Roku 1995 se mezi ty, kdo podporují legalizaci tzv.
aktivní pomoci umírajícím, zařadili také katolický teolog Hans Küng a
publicista Walter Jens. Staví se za
zrušení .šedivé zóny" na konci života, „za obsáhlé vyřešení problému", „za
přesné právní vymezení".
V takových slovech se nepřeslechnutelně artikuluje
jednostranné myšlení moderní doby zdůrazňující možnost vyřešení všeho. Z tohoto
pohledu se veškeré nedostatky v mezilidských vztazích, stejně jako
nejosobnější mezní situace chápou jako řešitelný problém. Ale skutečné životní
zkušenosti je mnohem bližší poznání, že my lidé jsme někdy vystaveni mezním
situacím, které pro svou rozporuplnost řešitelné nejsou, a už vůbec ne rozumem
a zákonem. Tam, kde se snažíme regulovat něco, co nelze zařadit mezi rozumově řešitelné
problémy, tam tyto regulační pokusy vedou mnohem spíše ke ztrátě lidskosti než
k jejímu získání. Téměř u všech argumentů odůvodňujících usmrcení lidí,
kteří si to přejí, se vytrácí úcta k odpovědnosti za sebe sama. Přitom si
troufáme předpokládat, že naše lidství je určováno především právě odpovědností
za sebe sama a osobní svobodou. Jsme však odkázáni jeden na druhého víc, než
bychom chtěli. Nelze porozumět umírajícímu člověku, je-li izolován od svého
okolí, od druhých lidí. Zůstává-li někdo skutečně účasten v rozhovoru s umírajícím,
pak má tento vztah přece jiný mezilidský rozměr než vztah otázek, na něž lze
odpovědět pouhým „ano-usmrtit" nebo „ne-neusmrtit". Velmi snadno může absence
tohoto vztahu vést k „náhradnímu řešení", k usmrcení. To, co je v mezních
situacích nutno rozhodnout před vlastním svědomím, lze jen stěží uvést do
plného souladu se zákonem. Zde bych ráda odkázala na zemřelého Hanse Jonase:
"Nakonec budeme vrženi zpět k samotnému rozhodnutí
lásky, která se odvažuje sama vzdorovat zákonu, avšak smí doufat, že i porušený
zákon nakonec rozhodne milosrdně, tak jak to ustanovení právního řádu umožňuje.
S tímto nevyřešeným a nevyřešitelným zbytkem problému eutanázie se budeme muset
bez nároku na nějakou jednoznačně regulující etickou odpověď, jak věřím, v pokoře
spokojit." „Člověk
musí žít dlouho, aby se stal člověkem." (Antoine de Saint-Exupéry) Období,
ve kterých se začíná přemýšlet nad tím, co je vlastně člověk, jsou zřejmě vždy
obdobími mravních, kulturních převratů. Neboť pouze v takových dobách je
možné vyjádřit to, co pro nás ve víru přetěžování zůstává dočasně
nepoznatelným, co však není tak těžké a při troše dobré vůle se dá poměrně
nekomplikovaně vyjádřit.
Člověk je bezpochyby někdo, kdo byl zplozen lidskými
rodiči a narodil se z člověka - z matky. Hodnota člověka spočívá
prostě v jeho bytí. V tomto smyslu je principiálně nedotknutelná.
Není to ani lidský mozek, ani vlastnosti, ani srdce, ani vzhled, ani morálka
člověka, co z něho činí člena společnosti.
Podstata lidských práv spočívá právě v tom, že jich člověk nabývá
již svým narozením jakožto člen společnosti. Ten, kdo se v konkrétním
případě začíná ptát, zda toho či onoho pro jeho určité vlastnosti již nelze
pokládat za člověka, ten lidská práva úplně popírá.
K lidské existenci dále patří to, že člověk může
zakusit, čím je, jedině setkáváním s ostatními. Pouze v kontaktu s lidským
„ty" může člověk rozvíjet sebepoznání i ostatní osobní kvality, jako např. řeč.
Osobní bytí, na které jsme často tak pyšní, se vlastně může rozvinout pouze
tak, že naše lidská hodnota je respektována již dlouho předtím, než jsme vůbec
vyslovili nějakou hlásku, nějakou myšlenku, tím spíše než jsme mohli formulovat
požadavek lidských práv.
Jak hluboce dnes zůstává utajen tento aspekt lidské
důstojnosti, ukazuje názorně vytvoření pojmu „bioetika". Etika, která se zabývá
jen biologickým a sociální, kulturní či historické dimenze prostě pomíjí, musí
logicky popřít svůj předmět. V posledních letech je stále zřetelnější, že
tato tzv. „bioetika" se ocitla v nebezpečí stát se pouhou .účelovou"
naukou o morálce. Má tendenci podrobit se bez kritického odstupu
technologickému a ekonomickému imperativu. Roku 1994 jste si mohli v renomovaném
časopisu Bioetika přečíst následující:
.Mohli bychom být donuceni dospět k názoru, že staří
lidé by měli být usmrcováni, aby mohly být jejich orgány převáděny na mladší,
těžce nemocné osoby, které by bez těchto orgánů musely zemřít." K takovému
závěru dospěli dánští bioetici Kappel a Sandoe. Neboť tento pohled „nepokažený"
žádnými staromódními předsudky směřuje k tomu, pokládat orgány živých lidí
za vhodné .zdroje životně důležitého zdraví".
Posvátnost života - přece jen pohádka minulosti?
Být člověkem, ne Bohem
K člověku bytostně patří i další rys: jeho zásadní
limitovanost. Je konečný. Je zranitelný
a zničitelný. Onemocní a zestárne, a - jak už bylo řečeno - může žít pouze v závislosti
na druhých. Může nasbírat jen omezené poznání a dosáhnout jen omezených
zkušeností. Není schopný ničeho absolutního: nemůže dosáhnout ani absolutní
autonomie, ani absolutního zdraví, ani absolutního štěstí. Není schopen žádného
absolutního „náhledu". Zvláště vynesení rozsudku nad sebou samým i nad jinými
je něco, co zásadně nemůže. Psychoanalýza
to zcela potvrdila. Člověk je někdo, kdo nemůže objektivně vnímat nic, a to
zásadně, ani sám sebe, ani své bližní. Jeho vnímání je vždy subjektivně
zabarveno. Je to stále tvor podléhající projekci, idealizující, vytlačující
stinné stránky. Traugott Giesen plasticky vystihl tento stav následovně: „Ani
mé sebehodnocení, tím spíše ne hodnocení jiných lidí, nemůže rozhodnout o
hodnotě či bezcennosti mého života... Co soudím sám o sobě, je poznamenáno buď přesvědčením o
vlastní neomylnosti nebo sebepohrdáním. Jak o mně smýšlejí druzí, je ovlivněno
jejich sobeckými přáními." Z tohoto základu se otázka větší či menší
hodnoty živého tvora, zvláště hodnoty lidského života, jeví jako otázka pro
člověka neadekvátní. Čím méně si člověk žije nad poměry, a čím více se mu daří
dosáhnout správného vztahu k vlastní ohraničenosti a akceptovat ji, tím
méně poškozuje také vnější „krajinu", která jej obklopuje.
.Máme být lidmi, a ne Bohy." (M. Luther) Takové poznání
osvobozuje. Nicméně toto odlehčení
odmítají utilitarističtí filozofové. Např. Peter Singer se pouští do „celkového
pohledu" na určování štěstí. Citujme si jeho zatím nechvalně známý optimální
výpočet štěstí: „Jestliže smrt postiženého kojence vede k narození jiného
dítěte s lepšími vyhlídkami na šťastný život, pak je celková suma štěstí
větší, když postižený kojenec zemře. Ztráta šťastného života prvního kojence
bude vyvážena dosažením šťastnějšího života kojence druhého. Pokud tedy
usmrcení hemofilního kojence nemá žádné nepříznivé účinky na druhé, potom by
bylo z celkového pohledu správné jej usmrtit. ,Celkový pohled‚ s kojenci
jedná jako s nahraditelnými. . ." Tady se zdá být rovnováha mezi modloslužbou člověku, tedy
přeceňováním lidských možností, a mezi pohrdáním člověkem definitivně ztracena.
Nestačí mít svědomí
„Člověče, je ti řečeno, co je dobré!" Skrývá se za tímto
heslem výzva brát onen tajuplný lidský senzor, jemuž říkáme svědomí, o něco
vážněji? Není svědomí to nejlepší k ochraně lidskosti? Jenže právě to
nejlepší může vést k tomu nejhoršímu, pokud je zkorumpováno. Hannah
Arendtová řekla ve své zprávě o procesu Adolfa Eichmanna, o jeho svědomí, něco,
co má význam i v naší souvislosti: „Jeho svědomí bylo možno tak snadno
upokojit; viděl přece, s jakou horlivostí a s jakým zápalem reaguje
,dobrá společnost‚ přesně stejně jako on. Nepotřeboval zavírat své ucho před
hlasem svědomí, ne snad proto, že by žádné neměl, nýbrž proto, že hlas jeho
svědomí v něm promlouval právě tak jako hlas společnosti, jež ho
obklopovala." Nestačí mít svědomí. Otázkou je, jak dalece je chráněno před
omylem. A nebezpečí bludu se nerozpozná z nějakého pokřiveného úšklebku,
nýbrž přichází v rouše „dobré společnosti", např. v rouše uznávaných
profesorů. Ukazuje se v rouše
respektovaných institucí jako je věda, politika a často bohužel i církev.
Ani rozum, ani dogma
Energickým „rozum místo dogmatu", kterým se profesor
Norbert Hoerster pokusil na právnickém semináři univerzity v Mohuči smést
problém morálky ze stolu, se to určitě nevyřeší. Ale, a v tom měl pravdu,
ani dogmatickým chováním. Ani v dogmatu, ani v racionální akrobatice
kalkulací nemají otázky morálky naději na správné řešení, nýbrž mnohem spíše v takovém
způsobu lidského uvažování, které je schopen pamatovat na vlastní limitovanost. Moudrost je stále ještě něco jiného než
inteligence. Roku 1927 řekl Werner Heisenberg: „Velké nebezpečí vzniká z toho,
když chce nové poznání rozbít starou duchovní formu. Západní kulturní oblast by
např. mohla v nepříliš daleké budoucnosti dospět k okamžiku, kdy
obrazy a podobenství dosavadního náboženství už nebudou ani pro obyčejné lidi
představovat žádnou přesvědčivou sílu; potom by se, a to mě děsí, mohla v krátké
době zhroutit i celá dosavadní etika." „Svobodu člověka ovládá ten, kdo uklidní
jeho svědomí." Tak nechal F. Dostojevskij
promluvit velkého inkvizitora k znovu se zjevivšímu, mlčícímu Kristu,
jemuž vyčítá, že neúměrně přetěžoval lidi. Já neumím uklidnit vaše svědomí.
Naopak, budu svůj úkol spíše považovat za splněný, pokud je trošku vyvedu z míry.
Příliš jisté svědomí, zvláště v otázkách na hranici mezi životem a smrtí,
pokládám za důvod k obavám. Žije-li někdo s bdělým svědomím, bude
muset stále znovu nově hledat své odpovědi. Adekvátní odpovědi nalezneme tím
spíše, čím úplněji vnímáme mezilidské a vůbec společenské situace a čím úplněji
se pustíme také do komunikace s druhými lidmi. Adekvátní poznání člověka
na základě kompletního vnímání je možné jen jako účastné.
Účastné, soucitné, láskyplné poznání jako princip vědy o
člověku, to by byla překrásná pohádka budoucnosti. Řeč o posvátnosti života předkládá
jednotlivým vědám myšlenku nebo snad lépe zkušenost jednoty všeho živého, která
nás nutí k hluboké úctě. V tom není žádné zásadní nepřátelství vůči vědě,
ale tvrdohlavé trvání na tom, že každá lidská myšlenka, každé lidské poznání a
každá lidská schopnost je relativní a nesmí překročit hranice vymezené úctou.
Na závěr cituji slova F. Dostojevského:
„Nemůže vůbec existovat člověk, který by se nikdy před ničím
nesklonil; takový člověk by nesnesl sám
sebe, žádný člověk to neumí. Kdykoli se provinil proti Bohu, bylo to tím, že se poklonil modle,
modle ze dřeva, ze zlata nebo i modle
myšlenky. Všichni, kteří to učinili, jsou modloslužebníci, nejsou však
bezbožníci; hle, takto je třeba je nazývat."
Z němčiny přeložila Jana Růžičková
Poslední komentáře