Velikonoce u benediktinů aneb, co vzešlo z Meschede dobrého

Strohá stavba z červených cihel spíše než jako kostel vypadala jako Budova z Jména růže od U. Eca. Není divu, byli jsme hosty v benediktinském opatství (tři studenti Institutu ekumenických studií spolu s naší paní ředitelkou).  Nebyli jsme však sami, kdo přijal pozvání strávit velikonoční svátky společně s místní mnišskou komunitou. Celkem se zde sešlo bezmála sto třicet hostů.

Bratři benediktini měli pro nás připraven zajímavý program. Kromě pozvání k účasti na liturgii hodin a liturgii velikonočního třídení jsme se mohli zapojit do práce v několika skupinkách, případně využít volného času odpoledne k duchovnímu rozhovoru s některým z mnichů. Pracovní skupinek bylo několik - liturgický tanec, jóga, výtvarno, příprava křížové cesty,...  Všemu našemu konání přitom vládla atmosféra plná pohody a svobody, která byla umocněna nápaditou prostou výzdobou, využívající přírodních materiálů a rostlin.

Asi největším zážitkem pro nás byla liturgie na Bílou sobotu. Paprsky ohně, který byl zažehnut před chrámem, procházely skrze otevřená chrámová vrata temnotou a promítaly kříž visící nad oltářem na zeď apsidy. Bohoslužba slova byla jen při rozžehnutých svících, a k tomu gregoriánský chorál. Těžko to lze vyjádřit slovy, to se musí prožít.

Benediktinský klášter v německém Meschede je poměrně mladý, byl založen teprve roku 1928. Nyní je v opatství 70 Benediktinů a 4 novicové, z toho 60 % je mladší 40 let. Komunitu tvoří lidé různých profesí, např. hrnčíř, zámečník, řezník, zahradník, pekař, knihař, mniši, kteří mají na starosti finance, učitelé, studující a další. „První léta v klášteře nejsou ani tak o spiritualitě, jako spíše o hledání vlastního místa v komunitě. Jsou hledáním toho, co zvláště já mohu přinést ostatním, a rozvíjením smyslu pro to, co ostatní potřebují ode mne," říká jeden z mnichů, bratr Eliáš.  Na závěr našeho pobytu v Meschede jsme se setkali s opatem Stephenem.

Zeptali jsme se ho, jak chápe poslušnost. Odpověď byla netradiční.  Nemyslí si, že by měl jednotlivcům říkat, co mají dělat, ale měl by je podporovat, aby našli sami sebe. Opat není v klášteře od toho, aby bděl nad disciplinou. Poslušnost se i v němčině odvozuje od slova slyšet a opat Stephen vidí svou úlohu v naslouchání lidem, kteří jsou mu svěřeni. Je pro něj důležité pečlivě vnímat, jací mniši jsou, jaké mají dary a jak je nejlépe podpořit, aby svá obdarování rozvíjeli. Úkolem každého mnicha je rozvíjet svoji osobnost. Opat je ten, kdo sjednocuje různé osobnosti s různými dary v jeden celek To není vždy lehké. Stephen si ale nemyslí, že problémy jsou něčím nepatřičným. Kde nejsou žádné problémy, nemůže být život. V přístupu k lidem v komunitě je pan opat toho mínění, že není tolik důležité, aby každý mnich dokázal vynikajícím způsobem řečnit, ale aby dobře a s radostí dělal svou práci tam, kde je.

Chtěli jsme také vědět, jak by si počínal, kdyby se setkával s lidmi, kteří mají v církvi vlivnou pozici a kteří nesouhlasí s jeho dílem a veřejně ho odsuzují.  Opat Stephen radí, že je třeba dělat svoji práci dobře bez ohledu na překážky, které jsou kladeny do cesty; při konfliktech je třeba říkat pravdu, ale nevstupovat do konfrontace, neboť není dobré používat stejnou metodu jako „útočník" ; není třeba na sebe upozorňovat a snažit se o popularitu - to by šlo na úkor vlastní práce. Protivník si nezaslouží, abychom mu prokazovali tolik cti tím, že budeme věnovat příliš pozornosti jeho námitkám a nesouhlasům.

Když jsme z Meschede odjížděli, shodli jsme se na tom, že to byly jedny z nejhezčích velikonoc, které jsme prožili, a že bychom se sem rádi ještě někdy vrátili. Chtěli bychom poděkovat všem, kdo nám umožnili tento zážitek, panu opatu Stephenovi za pohostinství i za jeho moudrá a laskavá slova, a hlavně bratrovi Eliášovi za jeho starostlivost a ochotné tlumočení z angličtiny do němčiny.