Znaky pravého a falešného pokání

Pravé pokání osvobozuje od přílišného zabývání se sebou a v důvěře se spoléhá na Boží dobrotu, která v nás působí. V jeho světle vidíme svoji tmu.

Falešné pokání nás vede k tomu, že se příliš zabýváme sebou. Máme  zálibu v tom, co považujeme za  svou ctnost a vyrušuje nás naše  neřest, protože ji ale odmítáme  rozpoznat, promítáme ji na druhé. 

Pravé pokání přináší radost  a vnitřní svobodu. 

Falešné pokání zvyšuje úzkost  a vede nás k tomu, že se bráníme. 

Pravé pokání je schopné přivítat  kritiku a poučit se z ní. 

Falešné pokání je netýkavé, co se týče kritiky a v ničem se z ní  nepoučí.  Pravé pokání přináší porozumění,  toleranci a naději. 

Falešné pokání plodí přísnost mysli  i srdce, dogmatismus, netoleranci  a vše zavrhující postoj. 

Pravé pokání přináší soucit, a proto  zostřuje citlivost na všechny formy  nespravedlnosti. 

Falešné pokání je citlivé na spravedlnost jen tehdy, pokud se jedná o vlastní zájem jednotlivce  nebo skupiny, do níž dotyčný patří,  a je proto ve svých morálních  odsudcích vybíravé. 

Pravé pokání se umí smát s Bohem smíchem, který osvobozuje mysl tím, že ukazuje humornost situací. 

Falešné pokání směřuje k přehnané vážnosti a není schopné se nad sebou smát. 

V pravém pokání člověk cítí, že je přitahován k Bohu. 

Ve falešném pokání člověk cítí, že je přitahován Bohem.

Tyto charakteristické rysy se netýkají jen jednotlivců v církvi, ale je možné je aplikovat i na církev jako takovou:

Církev s duchem pravého pokání se bude předně zabývat svým posláním a nikoliv svým uchováním. Své zabezpečení bude vždy chápat jako provizorium a pravé bezpečí bude nacházet v Bohu.

Církev s duchem nepravého pokání se bude na prvním místě starat o své zachování, ať už ve smyslu naukové nebo morální ortodoxie nebo zachování prestižního postavení ve společnosti, zachování svých struktur a nebo materiálního vlastnictví.

Církev s duchem pravého pokání bude podporovat u svých členů nejen institucionální prvky, ale i kritické a mystické.

Církev, která nemá pravého ducha pokání bude zdůrazňovat institucionální prvek a dávat málo prostoru prvku kritickému a mystickému.

Církev má být „světlem národů". Co platí pro církev a pro jednotlivce v ní, bude tedy také platit pro jakoukoliv skupinu, instituci, národ, ať už náboženský či sekulární.

Národ, který má ducha pravého pokání, bude vedle předcházejících charakteristických rysů klást mnoho pozornosti na kvalitu života svých příslušníků ve srovnání s kvalitou života ostatních národů. Pakliže se národa zmocní duch pokání, vytlačí jakoukoliv formu úzkoprsého nacionalismu stejně tak, jako kajícník překonává egoismus.

Národ, který nemá ducha pokání, se bude na prvním místě starat o své bohatství a své mezinárodní  postavení. Zdraví jeho ekonomiky a síla jeho obranného systému budou jeho hlavními zájmy. Bude-li tento národ mít náboženskou tradici, pak bude náboženství používat k tomu, aby jím upevnil bezpečí své politiky.

Z knihy Gerarda W. Hughese: God of Surprises, Darton, Longman and Todd, London 1994 přeložila Ivana Dolejšová.