Co nás zaujme při návštěvě katolické bohoslužby

Marcela Adámková, Taťána Čevelová, Jan Šlosárek

Všichni tři jsme byli a stále jsme vychováváni v nevěřících rodinách. Svůj vztah ke křesťanství s jeho zvyklostmi, rituály a spiritualitou si tedy musíme najít sami, bez pomoci nejbližších. Ačkoli se nikdo z nás, alespoň v nejbližší době, nechystá konvertovat, všichni občas navštěvujeme mše. Je pochopitelné, že každého z nás zaujalo něco jiného. Nejprve jsme hledali pozitiva, dále, jak už to bývá negativa a nakonec jsme se snažili, alespoň přibližně, analyzovat příčiny toho špatného a navrhnout řešení.  Katolická bohoslužba se nám ve své podobě líbí jako pravidelné setkávání určitého společenství lidí. To platí zvláště pro vesnice, malá a střední města.  Lidé mají možnost seznámit se a najít pomoc, budou-li ji potřebovat. Velmi příjemné také je, pokud kněz zná svoje lidi, kteří chodí k němu na mše má možnost při mších reagovat na momentální situaci ve farnosti, a i náhodnému návštěvníku bohoslužby neujde, že kněz mluví k lidem, k jednotlivcům a ne ke „stádečku". Dalším příjemným prvkem v liturgii je podání ruky.  toto gesto spolu s přáním pokoje je velice silný symbol. Všichni jsem také zažili jiné podání rukou, které se nám velice zamlouvalo. Všichni přítomní se chytili za ruce (včetně kněze) a utvořili kolem oltáře kruh, lépe řečeno hada. Toto přání pokoje se nám zdálo mnohem upřímnější a opravdovější už jen proto, že při tomto uskupení si lidé, ať chtějí či ne, musí hledět do očí a tímto „kruhem" či lépe „kulatým stolem" se lépe vyjádří, že pokoj přeji všem lidem, ne jen těm, na které „dosáhnu". To, že je do kruhu je zapojen také kněz, velice pěkně vyjadřuje, že všichni jsme děti Boží. Zruší se tím pomyslná nadřazenost kněze nad obcí.

Další věcí, která se nám líbí, jsou varhany a zpěv v kostelích vůbec. Člověk je vybaven smysly a tyto chtějí být drážděny a využívány. Většina kostelů má dobrou akustiku a zpěv a hudba dodá bohoslužbě opravdový punc slavnosti.  Protože co jiného je bohoslužba nežli oslava Krista. Jako kontrast ke hřmění varhan a lidských hlasů se nám líbí možnost ticha. Tyto tiché chvíle dávají člověku možnost k zamyšlení, soustředění se a odpočinku.  Také se nám, ve většině případů líbili dětské mše. Děti měly volnost pohybu, z kazatelny k nim promlouval medvěd (například), nebo byl do celého obřadu zakomponován příběh o sv. Mikulášovi. Volnost, která byla dětem dána, spolu s jejich spontánními projevy tvořila celkově příjemnou a uvolněnou atmosféru, která dětem umožnila prožívat bohoslužbu naplno.  Najít na katolické bohoslužbě „mouchy" pro nás bylo trochu obtížnější. Na jednom jsme se však shodli. Velice záleží na knězi, co je schopen ze stanoveného scénáře „vydolovat". Pokud tedy kněz po stotisící prožívá slavení eucharistie, jako by to bylo poprvé (a mělo by tomu tak být), uvěří i nekatolík, že se právě odehrává malý zázrak. Ale když kněz odříká naučenou formulku naprosto neosobním hlasem, myslím, že i mnohý katolík odchází z kostela mírně řečeno rozčarován. Další věcí, která se nám velmi nelíbí jsou „zpívané" mše. Zpívané je zcela záměrně v uvozovkách. Tak jak se nám líbí hudba a zpěv v kostelích, tak je nám proti srsti monotónní „hučení" kněze, které uspává. Zdá se nám velmi neosobní a archaické. Vůbec celý „scénář" mše se mi osobně zdá příliš svázaný. Měl by být dán prostor k lehké improvizaci, aby kněz mohl, alespoň určitou část mše, přizpůsobit momentálním potřebám společenství. Je nám jasné, že určitá kostra by zachována být měla, ale vezměme si příklad člověka. Každý člověk má kostru, aby mohl stát, ale jinak nenajdeme dva stejné lidi, i kdyby to byla jednovaječná dvojčata. Další věc, která nás trochu zaráží, je jakási nadřazenost kněží. Kněz by měl být předsedajícím mše, rádcem společenství a ne tím tajemným pánem, který umí „čarovat". Při mši nám chybí větší kontakt mezi obcí a knězem. Chtěla bych zde uvést příklad, jak může kněz reagovat na společenství v kostele a naopak. Asi před dvěma roky jsem se zúčastnila svatby. Obřad byl velice pěkný a osobitý s rytmickou hudbou, všichni v kostele zpívali včetně nevěřících a nevěsty. Na knězi bylo vidět, že má z novomanželů velkou radost. Až se při kázání stalo, že se přeřekl.  Místo aby řekl, že Ježíš naměřil všem mírou vrchovatou, řekl, že naměřil všem „vírou mrchovatou". V kostele byli většinou mladí lidé, a ti nevydrželi a rozesmáli se, ale až po tom, co se zcela spontánně rozchechtal kněz. Můžu prohlásit, že tato drobná příhoda zvýšila mé sympatie ke katolické církvi, protože předtím jsem poznala několik kněží, kteří by se při takovém přebrebtu nejspíše suše omluvili a jali by se pranýřovat ty, kteří se smáli.  Nakonec se chceme věnovat návrhu řešení. Je to sice velice odvážné a jsme si vědomi, že neuvedeme nic objevného, ale spíše zopakujeme chronicky známé pravdy. Nejdůležitější ze všeho se nám zdá, aby kněz znal dobře své společenství. Jenže to by nesměl mít na starosti několik farností najednou.  Jenže aby neměl tolik farností, to by muselo být více kněží. Jenže aby bylo více kněží, to by musel být zdobrovolněn celibát. Jenže aby byl zdobrovolněn celibát, to by museli být za hlavy církve zvoleni velmi pokrokoví lidé. Jenže... Jenže... Jenže... Je nám jasné, že my nekatolíci nemůžeme změnit strukturu církve, nemáme k tomu právo, ani žádné důvody. Ale zodpovědně mohu prohlásit, že pokud se alespoň částečně nezmění katolické liturgie, budou kněží „hledající" uspávat, místo aby je probouzeli a uváděli na pravou cestu!