Jste zde

077 - říjen 1997

Oko za oko, zub za zub?

Jeroným Klimeš

Kristův požadavek „nastavit druhou tvář" je provokativní a často nepochopený:

Máme se slabošsky podrobovat, nechat si všechno líbit? Jak máme reagovat, když nám někdo úmyslně ublíží? Odpověď jistě není snadná a většinou ani jednoduchá.

Dřívější pravidlo .oko za oko, zub za zub- mělo významnou ochrannou funkci v dobách, kdy se za ,oko‚ platilo životem celé vesnice, a ne jako dnes ,omluvou‚. I ono sloužilo k ochraně spravedlnosti, která sama vede k minimalizaci zla ve společnosti. Cílem je zabránění vzniku a překotného šíření zla. Cesta, kterou navrhuje Kristus, vychází z odpovědnosti, kterou klade na své následovníky (Jan 15, 15): „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce." Být přítelem Boha a znát jeho úmysly je jistě velká pocta, ale zdá se, že je to ještě větší odpovědnost.  Být přítelem znamená být spolupracovníkem při budování Božího díla či Božího království. Křesťan přestává být alibisticky odpovědný pouze za to, co sám dělá, ale začíná být odpovědný za všechno dění ve světě, které mohl svým jednáním ovlivnit. Jeho morálka nyní přestává být omezena slovy „musíš - nesmíš", ale slovy „můžeš - nemůžeš‚" Tato změněná perspektiva ve vztahu ke světu se odráží i na mezilidské úrovni. Konkrétně v našem případě člověk přestává být odpovědný pouze za to, že nic neudělá špatně, nebo že nezpůsobí druhému větší škodu, než která byla způsobena jemu, ale je odpovědný za to, aby celá záležitost dopadla, co nejlépe, bez ohledu na to, zda sám bude muset něco „spolknout", že možná bude částečně ztrátový. Nepřátelství jistě představuje mezilidské zlo. Nepřítele se člověk může zbavit různě: může jej zabít, může od něj utéci, může jej v nestřežené chvíli ponížit a tak jej znemožnit v očích jeho příznivců atd. Existuje však paradoxní cesta, která všechny tyto metody překonává: Zbavit nepřítele se můžeme tím, že si z něho učiníme přítele. Heslo „kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem" nás tak dráždí právě proto, že neznamená, abychom nechali druhé žít na náš úkor. Jde o vnitřní postoj: I když nám druhý chce ublížit, my mu máme chtít pomoci. Neneseme odpovědnost jenom za to, co děláme my, ale i za to, jak jsme mohli zapůsobit na druhého a ovlivnit chování tak, aby se náš vztah změnil z nepřátelského na přátelský. Je pochopitelné, že tento paradoxní přístup k nepřátelům vede k využívání paradoxních metod, které většinou není lehké vymyslet. Nejvíce paradoxní a překvapující je však samotný postoj: není veden egoistickou potřebou odplaty, ale přemýšlí, jak vyřešit celou situaci ke vzájemnému prospěchu a nenechá na sebe od druhého přenášet pocity nepřátelství. Již sám tento postoj je zdrojem paradoxního chování a neotřelých nápadů, jak naše konflikty vyřešit.