Máme všechny důvody doufat

Knihu Bernharda Häringa (nar. 1912) Moje zkušenost s církví v Africe (německy Učil jsem se s otevřenýma očima), která právě vyšla v českém překladu v nakladatelství Vyšehrad, již čtenáři Getseman mohou znát z ukázek, které jsme přinesli v ročníku 1993. Autor v ní popisuje své zkušenosti z prázdninových pobytů v různých zemích subsaharské Afriky, kam jezdil přednášet a vést kurzy a kde se zároveň „s otevřenýma očima" učil poznávat cizí země, národy, kultury a specifické problémy tohoto kontinentu jeho církve. V souvislosti s českým vydáním této knihy, s událostmi v Africe i s novými objevy v oblasti biotechnologií jsme autorovi, uznávanému morálnímu teologovi, položili několik otázek.

Existují již vydání vaší knihy o Africe v jiných jazycích? 

Nejdříve kniha vyšla v angličtině pod názvem I Have Learnt with Wonder (Učil jsem se s úžasem). Pro vydání v afrikánštině napsal předmluvu generální tajemník spojeného východoafrického episkopátu, který u mě kdysi promoval. Před nedávnem knížka vyšla i ve svahilštině. To je nejrozšířenější africká řeč, které rozumí asi třetina Afričanů. V žádném světadílu nemám tolik bývalých „žáků" jako v Africe.

Jak vnímáte turbulentní vývoj posledních let v Africe, který zničil tolik nadějí?

Když se Zaire osamostatnilo, zeptal jsem se jednoho ze svých posluchačů na katechetickém institutu Lumen Vitae v Bruselu, co soudí o budoucnosti svobodných afrických států. Okamžitě mi odpověděl: Bojím se, že si vezmou špatný příklad z germánských kmenů a budou se mezi sebou nesmyslně svářit. Doufám však v Boží pomoc, že zmoudříme rychleji než germánské kmeny. Velice mnohé ze současných konfliktů pocházejí z dob nerozumné kolonializační politiky v Africe: koloniální mocnosti svévolně stanovovaly hranice a štěpily to, co historicky patří k sobě. Koloniální velmoci jednaly podle odpudivého principu rozděl a panuj.

Vývoj v Jihoafrické republice je zdrojem mnoha nadějí i starostí. Jak hodnotíte možnosti budoucího soužití barevných a bílých Jihoafričanů?  Myslím a doufám totéž co velký, nenásilný a moudrý prezident Mandela.  Z Jihoafrické republiky a zejména od Mandely se po celé Africe šíří velká naděje. Jak se můžete dočíst v mé knize, soustředil jsem se při své rozsáhlé přednáškové činnosti v Jihoafrické republice na spiritualitu a šíření nenásilného přístupu. Mohl jsem se tu přece odvolat na velkého Mahátmu Gándhího, který s nenásilným protestem začal právě v Jižní Africe. 

Co podle vašeho názoru nyní Afrika potřebuje od nás Evropanů? 

Myslím si, že pokud vytvoříme sjednocenou Evropu na zásadách solidarity, vzájemné úcty a subsidiarity, dáme tím nenahraditelný příklad a bude to i veliké povzbuzení; především pokud nikdy nezapomeneme, jak dlouho jsme my Evropané dávali celému světu včetně Afriky špatný příklad. 

Nové pokroky biologie nás postavily před možnost „rozmnožovat" (klonovat) lidi. Co si o tom jako morální teolog myslíte?

Jsem bezvýhradně proti především ze dvou důvodů: Za prvé jde o jedinečnost každé lidské osoby, kterou sice klonování zcela neruší, ale přesto ji biologicky totálně zatemní. Za druhé k našim lidským dějinám a povolání patří velkolepá spolupráce mezi mužem a ženou, matkou a otcem. Každý a každá má ženské i mužské „složky", ve velkolepé harmonii a měli bychom i s vědomým ohledem na svoji matku a otce tyto dědičné složky rozvíjet a harmonizovat.

Napsal jste knihu Moje naděje pro církev. V co doufáte pro naši středoevropskou církev?

Pokládám prst na rány církve s postojem lékaře: bez škarohlídství i bez růžových brýlí. A také ukazuji ozdravné síly, zvláště v souvislosti s Druhým vatikánským koncilem. Pokusy vzít části koncilu zpět v duchu jakési ,restaurace‚ a zcela zvlášť úsilí o tuhou centralizaci zjevně ztroskotaly. Dynamika  koncilu nezanikla a je zase velice živá. S Piem XII. velice zdůrazňuji péči  o veřejné mínění a tříbení názorů v církvi. Postupně vypočítávám všechny  pozitivní prvky spolu s doznívajícími reakčními tendencemi a - domnívám  se - jasně ukazuji, že máme všechny důvody doufat v obrat k lepšímu, a to  zcela v duchu Druhého vatikánského koncilu. „Naděje jednoho člověka zůstává osamělou nadějí. Ale naděje mnoha lidí, kteří se pro společnou naději angažují, buduje zdravou budoucnost."

Otázky kladl Jan Spousta