Jste zde

Naslouchat, ale ne poslouchat

Osobní situace, kterou autor popisuje ve svém článku, už byla - doufejme - vyřešena. Kněz, jehož hlavní vinou byla přílišná zásadovost a nezdolná aktivita, se konečně dočkal milosti i od vlastní církve. Jeho myšlenky o neposlušnosti tím neztratily na aktualitě, protože i dnes je v církvích i mimo ně mnoho lidí, kteří ještě milost svých nadřízených neobdrželi.

1. Dobrodružství chudáka křesťana

Koncem roku 1981 jsem pod tímto titulem naklepal na stroji knihu. Hnutí Bokor (Křoví) rozmnožilo pomocí průklepového papíru tuto knihu 36krát.  Několik kopií se dostalo do rukou státních orgánů. Přiměřenými prostředky knihu rozmnožili a bez nároku na odměnu rozeslali poštou.  Všichni naši biskupové jí byli obdarováni a jako odměnu za tuto pozornost mi v průběhu několika měsíců byla naším maďarským episkopátem zakázána jakákoli veřejná kněžská činnost. Neskutečně skvělou kariéru mého rukopisu nemohly zadržet ani hranice Maďarska. Ještě téhož roku ji kardinál Lekai postoupil kardinálovi Ratzingerovi. Prefekt Posvátné kongregace pro učení víry mě nechal speciálním nunciem vyslechnout, jak chápu některá tvrzení své knihy. Osobně se mě prefekt ptát nemohl. Nebylo to kvůli tomu, že jsem toho času neměl už víc než 40 let pas. Státostrana by mi jistě byla zajistila nejen cestu do Říma, ale jistě i zaručila možnost návratu.  Nejen já, ale i svatá stolice tušila, že tato garance by nebyla příliš jistá.

Nemusel jsem tedy riskovat návštěvu Posvátné kongregace v Římě.  Po mnohaletém zkoumání ponechala Posvátná kongregace pro učení víry rozsudek maďarského episkopátu o mé knize beze změny. Přes to, že se mezitím zhroutila vláda v SSSR, trvá posudek o mé knize skálopevně v nezměněném stavu až do dnešního dne.

Z toho plyne, že když hodlám veřejně sloužit mši svatou nebo když chci veřejně kázat, musím cestovat do Vídně nebo do Drážďan.  Jak vidíte, udělal jsem to, abych vám také sdělil své pochybnosti o tom, zda je poslušnost skutečně ctností. Jednu věc bych měl ještě říci: před pěti lety konečně vydali moji knihu po devíti letech od jejího prvého vydání - ve švýcarském Luzernu - maďarsky. Je už léta vyprodaná, přestože její prodej byl doma v katolických knihkupectvích přísně zakázán.  Proč? Proto - jak jsme byli upozorněni - že bez poslušnosti nelze vybudovat jednotu. Kde? V kasárnách? Správně! Mezi sv. Trojicí? Toto už je háklivá otázka. Věříme, že svatá Trojice je společenství lásky a zároveň pravzor všech jiných společenství lásky, jako například i samotné církve, manželství, každého Ježíšova společenství či bázové skupiny.

Je tedy poslušnost také zárukou jednoty i ve společenstvích lásky? U sv. Trojice:

poslouchá Otec Syna, nebo naopak? Duch sv. Otce a Syna, nebo je to naopak? A v manželství žena muže, nebo naopak?

Svatou Trojici jsem nemohl navštívit i přes to, že mi byl po padesáti letech vrácen cestovní pas. Doufám však, že to brzo budu moci uskutečnit. Též o manželství nemohu vydat osobní svědectví. Jedno ale mohu potvrdit, že ve skupinách našeho hnutí Bokor se jednota poslušností nevytváří, ba dokonce, pokud by někdo experimentoval a chtěl nechat jiné poslouchat, musel by se brzo přesvědčit, že se jeho skupina rozpadla. Láska - myslím si - nic takového nestrpí.

2. Teze a definice

To je ale jen osobní zkušenost. Musím tedy svou tezi formulovat, její pojmy definovat a nakonec dokázat.

Moje teze tedy zní:

Jednota společenství lásky se nedá uskutečnit poslušností.  Ježíš založil církev, aby se vytvořilo společenství lásky. Z toho vyplývá, že se nedá jednota církve, za kterou se Ježíš modlil, uskutečnit poslušností.  Dokonce když Bůh je láska, a člověka, jako svůj věrný obraz, stvořil pro lásku, se jednota celého lidstva nedá dosáhnout poslušností.

Důsledek: poslušnost je třeba odstranit z našeho lidského světa, chceme-li být spolupracovníky Božího plánu a obyvateli Božího království. Takto by měla znít moje teze.

Měli bychom si na začátek nejdřív ujasnit pojem poslušnosti.  Když mi nařizuješ něco, co považuji za správné, v tomto případě - dělám-li, co jsi mi rozkázal - tě neposlouchám. Dělám to ze svého vlastního přesvědčení.  Když ale považuji to, co jsi mi nařídil, za nesprávné, a přesto to udělám, v tomto případě tě poslouchám. Tato poslušnost není důstojná člověka.  Máme dělat jen to, co pokládáme za správné. Dělat něco proti našemu vlastnímu přesvědčení je hřích, jak to Pavel napsal Římanům: .. . .všechno, co nepochází z přesvědčení, je hřích." (Ř 14,23) Na základě tohoto pojmu poslušnosti není poslušnost ctností, ale hříchem. Tato poslušnost je pro mě též v každém případě hříchem, i když to, co jsi mi nařídil, je objektivně správné. Objektivně dobrý čin je morálně špatný pro každého člověka, který tento skutek považuje za špatný. Dvě malé poznámky:

1.  Toto vše se vztahuje na plnoleté svéprávné lidi, z toho vyplývá, že se nyní nebudu dotýkat problémů výchovy dětí.

2.  Také Ježíš nám dal příkazy. Nemáme poslouchat ani jeho? Odpověď:

Ježíš nám nařídil, abychom milovali bližní. Toto je zákon blízký životu božímu, ke kterému jsme byli stvořeni; je to tedy zákon života lidstva. Z toho vyplývá, že každý člověk stvořený milujícím Bohem ve svém nejhlubším nitru s jistotou ví, že má být dobrý, že nesmí jiným dělat to, co si sám nepřeje. Z toho vyplývá, že když uskutečňujeme to, co nám Ježíš nařídil, následujeme své nejhlubší přesvědčení. Potom tedy neposloucháme žádnou jinou osobu, ale náš vlastní nejvnitřnější zákon. V různých odborných otázkách můžeme přirozeně také často i slepě poslouchat odborníky, např. jak si opravit vodovodní kohoutek, a takový postoj také nebude nikdy definován jako poslušnost. V otázkách své věčné spásy jsem ale Bohem od přirozenosti dostatečně vyzbrojen. (Pokud si to teologové tak přejí nazývat, pak prvotním zjevením.) Byli jsme stvořeni pro autonomní etiku. Tato etika je zároveň heteronomní, nebo přesněji formulováno theonomní, protože k nám přichází od Boha. Můžeme ji nazvat též pneumatomní, protože je inspirována Duchem božím, který v nás přebývá.

3.  Kognitivní a votivní poslušnost

A nyní se pokusme vysvětlit pojem poslušnost. Rozkazující člověk očekává poslušnost od svého bližního ve dvojím směru: kognitivně (od lat. cognosco - poznávat, poznat) a votivně (od lat. volo - chtít).

Nejdřív budu vyprávět o druhé z nich. Existence historických i dnešních společností se zakládá na skoro všeobecné povinnosti zničit člověka - zabít.  To proto, že žijeme ve formě států, které jsou orgány moci. Bez povinnosti vraždy by sotva mohl stát vzniknout a sotva by se mohl udržet při existenci.  Kdo není ochoten na rozkaz státu usmrtit svého bližního, tomu se ještě v současné době nadává do nepřátel národa (lidu), do zrádců státu, a za vojenského stavu může být za to i popraven. Víte dobře, že Gaudium et Spes nám povoluje též vojenskou službu. Bez tohoto kompromisu by byly konkordáty nemožné a církev by byla státy principiálně pronásledována.  Církev ale nechce být pronásledována, přestože Ježíš řekl: .. . „také vy budete pronásledováni" (J 15,20). Hekatomby mrtvých, kteří byli usmrceni poslušností státních a církevních občanů - to je výsledek světových dějin.  Na základě toho může být moje teze formulována jinak: Neposlouchej! O to víc poslouchej nejvnitřnější hlas své přirozenosti, své svědomí. Naslouchej hlasu v tobě přebývajícího Boha.

Ještě větším zlem je kognitivní poslušnost. Bez této kognitivní poslušnosti můžeme státu a alianci utvořené z církve a státu říci NE! Přijímám-li ale kognitivní poslušnost, nechrání mne nic před tím, abych se stal též zločincem.  Ten, kdo nařizuje kognitivně, říká: Mám zjevení, případně dostal jsem úlohu neomylně vysvětlovat zjevení. Na základě toho mne musíš poslouchat, pokud chceš být blažený. Votivní poslušnost říká pouze toto: Máš dělat to, co ti přikazuji. Kognitivní poslušnost si osobuje říci více: Ty máš přemýšlet o tom, o čem ti my přikážeme, abys přemýšlel. Marx se ptal, zda může existovat ještě větší zlo, než je vykořisťování člověka člověkem.  Ptám se ho, zda by nebylo našim největším zlem nechat lidstvo poslouchat nějaké vůdce. Za těchto okolností je kognitivní poslušnost vrchol, protože umožňuje stát se zločincem s dobrým svědomím. Ba dokonce se pokoušíme vraždou sloužit svému Bohu - jak jsme to často v dějinách církve dělali.

4.  Počátky církevní tradice

Co k tomu všemu říká církevní tradice? Především bychom měli vzít na vědomí list Židům, kde se praví, že Ježíš se z toho, co přetrpěl jako syn, naučil, co je poslušnost (Žd 5,8; podst. jm.). A Pavel píše Filipanům, že Ježíš byl poslušný až k smrti na kříži (příd. jm., Fp 2,8).  Když byl Kristus poslušný, o co víc bychom měli být poslušnými my. To je to, co se nám dává na vědomí. To, že Ježíš na základě shora uvedeného citátu poslouchal samotného Boha, se připomíná už méně, a tak se jednoduše stanoví, že jsme povinni poslouchat státní a ještě více církevní úřady.  Ještě méně se mluví o tom, že v evangelijní tradici slyšíme z Ježíšových úst jenom jednou něco ze slovní rodiny slova poslušnost. Podstatné jméno nezazní ani jednou, přídavné jméno rovněž neuslyšíme ani jednou, jenom sloveso: poslouchat. Kdo koho poslouchá? Ježíš Otce? Učedníci svého mistra? Člověk svého Boha? Člověk jiného člověka? Ani jedno z uvedeného. Kdo tedy? Ježíš říká učedníkům: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ,Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‚, a poslechla by vás." (L 17,6) Kdo je adresátem poslušnosti v Ježíšově ústním podání? Moruše. A kdo je původcem příkazu? Ježíšovi učedníci.  A komu smí a mohou učedníci něco rozkazovat? Moruši!!  V Ježíšově koncepci člověk neposlouchá. Co potom dělá? Stojí celkem sám, odkázán jen sám na sebe? Jak se projevuje kognitivní a votivní pochopení svého Boha a svých bližních? K označení tohoto vztahu Ježíš používá v řeckém textu jiné slovo, a jím označuje též svůj vlastní vztah k svému Bohu a Otci: .Kdo přichází z nebe, svědčí o tom, co viděl a slyšel," a „co jsem od Něho (Boha) slyšel, říkám světu," a „ohlašoval jsem pravdu, kterou jsem slyšel od Otce," a nakonec .oznámil jsem vám všechno, co jsem slyšel od svého Otce" (J 3,32; 8,26.40; 15,15). Nejen Ježíš volí tuto cestu poslouchání. Též Duch Svatý: „On nebude mluvit sám za sebe, ale bude mluvit to, co uslyší" (J 16,13) - říká Ježíš. Jaký je rozdíl mezi poslouchat a naslouchat? Jazykově pouze maličký. Slovesná předpona: naslouchám, poslouchám!. Jiný překlad zní: Já slyším a já poslouchám.  A jaký je obsahový rozdíl? Když někomu naslouchám - když slyším, dávám pozor, co říká - potom uvažuji, a následující čin bude již výsledkem této mé úvahy. Když poslouchám, nepotřebuji žádné uvažování. Naproti tomu je Bůh a Trojjedinost světem svobody a lásky, tj. světem svobodně zváženého konání, protože láska, která nepochází z mé svobodné vůle, mohla by být naprogramováním či instinktem. Ale žádnou láskou.  Ježíš nemluvil ani o své vlastní, ani o naší poslušnosti. Nemáme poslouchat ani Boha, ani Ježíše (tím méně), ba už vůbec ne jiné lidi. Naproti tomu máme slyšet, naslouchat. Bez předpony, která znamená pod, pod tím, pod něčím. Ježíš nám na sobě ukázal vzorový obraz toho, jak se máme chovat: „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já." (J 13,15) I co se týče této tematiky máme s ní zacházet tak jako on: „Kdo slyší moje slovo a věří tomu, který mne poslal, má v sobě život věčný," a „Každý, kdo slyšel Otce a dal se poučit, přichází ke mně." (J 5,24; 6,45) Je převeliký omyl zaměnit akt víry s poslušností, s chováním se. Věřit znamená - alespoň co se týká Ježíšovy koncepce - nic méně než to, že svůj celý život odevzdáme Ježíšovi a jeho Bohu, a sice s plným rizikem následování Ježíšova života. Považovat něco za pravdivé, protože o těchto nepochopitelných věcech učí mé náboženství, a přitom se nezavázat k žádné zvláštní oběti, tak to je fideismus, se kterým nemá Ježíšův pojem víry vůbec nic společného a z něhož může mít Bůh radost jen velmi těžko. Nejsem vůbec bohem, jsem pouze člověk, a nemám žádnou radost z toho, když mi někdo věří, tzn. když mě bez uvažování o mých slovech zbožňuje. Jako Ježíš poslouchá svého Otce, posloucháme i my Ježíše a svého Boha Otce - ve svém nejhlubším nitru, a následujíce hlasu svého svědomí, věříme tomu, co jsme slyšeli, a jdeme za Ježíšem, abychom se stali jeho učedníky a spolupracovníky božího království. Poslouchat je dětská věc. Abychom poslouchali, k tomu nepotřebujeme žádnou odpovědnost.  Poslouchat je jen podrobením se, to je skutkové jednání poddaného, o kterém Heinrich Mann napsal svůj román a o kterém se u nás v hnutí Bokor říká: Své svědomí nemohu mít odložené v tašce někoho jiného!  V žádné cizí tašce. A co se týče témat náboženství a církve už vůbec ne.  Zde se přece jedná o naši spásu. S tím si nelze zahrávat. Bůh chce z nás mít dospělé lidi. Jak budu moci říci na soudu svému Bohu: Kněží mi řekli, že jako kolonizátor smím klidně vykořisťovat třetí svět. Oni byli dokonce osobně při tom, aby křtili ty, které jsme my nepozabíjeli; nebo: Proč bych se měl vyhýbat vojenské službě, když dokonce Gaudium et spes píše, že tím chráním svobodu?

5.  Pokračování stejné tradice

Vraťme se k naší tradici. Učedníci poznali, že Ježíš neposlouchal ani Piláta, ani Heroda, ani Annáše, ani Kaifáše. Tato zkušenost určila i jejich způsob jednání. Na zákaz hlásání od svých velekněží odpovídají odvážně a s plným vědomím: „Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali více vás, než jeho." (Sk 4,19) O poslušnosti není v tomto textu ani slovo.  Ježíšovi učedníci neposlouchají své velekněze, stejně tak, jak to nedělal ani jejich učitel. Pouze naslouchají. O hodně víc ale naslouchají tomu, co jim říká Bůh, než tomu, co říkají jejich velekněží. O to víc, protože velekněží nemluví s laiky. Ani v minulosti s Ježíšem, a ani v současnosti. Také kardinál Ratzinger mi ve svém listě sdělil, že věroučná kongregace se se mnou nebude o nic vědecky přít, protože její poslání je jiné: sdělit mi pravdu. Také tehdejší velekněží se s učedníky nepřeli, ale „nechali je zbičovat a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíše" (Sk 5,40). Kdyby byli s učedníky diskutovali, mohli se jich zeptat, jakým způsobem jsou schopni naslouchat Bohu. Učedníci by se pak odvolali na svoje svědomí.

V průběhu 2000 let staré historie týkající se otázky poslušnosti se příliš často zdůrazňovalo, jak křehké, chybné a mylné může být naše lidské svědomí.  Místo svědomí nám byla doporučována královská a jistá cesta poslušnosti, poslušnosti autoritám všeobecně a zvlášť poslušnosti církevní autority.  Z těchto doporučení se zrodila „evangelijní" rada poslušnosti, přestože se v evangeliích o tom všem téměř skoro nic neříká. Též texty posledního koncilu jsou plné této evangelijní (?) chvály poslušnosti. Nechtěl bych je nyní citovat. Chtěl bych ocitovat něco jiného. Co? Chválu svědomí. Slyš Izraeli!  Nyní přečtu koncilové texty, a sice k vyhlášení dekretu o náboženské svobodě: .Přikázání Božího zákona poznává člověk prostřednictvím svého svědomí. . . Jemu musí být věrný, aby došel k Bohu. Člověk nesmí být tedy nucen jednat proti svému svědomí (DH č. 3) . . .a je vázán poslouchat jen a jen vlastní svědomí (DH č. 11)". Prosím o promyšlení a zvážení: na jedné straně uklidňující myšlenky, a na druhé straně rozpor ve stylu, který je zjevný: Nemohu poslouchat sám sebe. Když následuji své svědomí, dělám to ze svého vlastního přesvědčení. V textu stojí: obediere - poslouchat.

6.  Nauka posledního koncilu

Co z toho pro nás plyne? Jen tolik, že II. vatikánský koncil tvrdí, že poslední instance, nejvyšší fórum našeho etického jednání, je naše svědomí.  Dal mi II. vatikánský koncil za pravdu, když jsem se ptal, zda je poslušnost dobrou vlastností? V žádném případě, protože něco jiného se nachází i v koncilních dokumentech. V průběhu mého případu s věroučnou kongregací mi byl předán zvláštním nunciem text, který obsahoval 12 větších citátů II. vatikánského koncilu. Dovolte mi z dvou posledních bodů něco citovat: „Poslušnost vyžaduje ze své podstaty, aby kněží byli vždycky připraveni podřídit se rozhodnutí těch, kteří vykonávají nějaký vedoucí úřad ve vedení boží církve (PO 15)." Takto zněl 11. bod. A poslední: .Je všeobecně známo, že politické společenství a veřejná autorita pocházejí z lidské přirozenosti. . . k uskutečnění všeobecného blaha. . . potom jsou ale také občané státu zavázáni ve svědomí k poslušnosti." (GS 74) Takovéto body jsem měl podepsat, to bylo přání kongregace. Tři dny jsem dostal od nuncia, abych o tom popřemýšlel. Já jsem k tomu ale potřeboval více času.  Tři dny a tři noci jsem promeditoval, aby mi bylo jasné, co mám dělat.  Moje zkušenosti z komunistického státu, který mne (a stovky Ježíšových učedníků) kvůli mé činnosti odsoudil na doživotí pro život v malých společenstvích, a zkušenosti s manipulovatelnými biskupy se s citovanými slovy vůbec neshodovaly. . . jak bych mohl potom tyto body potvrdit svým podpisem?  A jak bych mohl na druhé straně sdělit kongregaci pro učení víry, že neakceptuji koncil? Musel jsem si uklidnit své svědomí. Jakým způsobem?  Napsal jsem 12 bodů s pokornou prosbou o doplnění této stati, kterou kongregace pro mě sestavila. Prosil jsem, abych ji směl doplnit ještě 13. bodem.  Tento bod jsme měli možnost právě číst: Byla to citovaná slova o svědomí z dekretu o náboženské svobodě, tzn. Dignitatis Humanae. Výsledek mé prosby? Bylo mi dáno na vědomí, že koncil mylně vysvětluji, třebaže jsem koncil nevysvětloval, ale citoval.

Po pádu komunistického režimu se můj řeholní představený pokusil vyřešit můj případ s hierarchií. Věroučná kongregace již byla připravena vše zapomenout, když 12 bodů, které jsem již podepsal, podepíši znovu, ale bez toho, aby se dopsal i 13. bod. Protože jsem k tomuto kroku nedostal žádné časové ohraničení, odpověděl jsem po dvouletém přemítání a po poradách se společenstvím Bokor prefektovi kardinálu Ratzingerovi následovně: .Vaše eminence nechť ví, že jsem připraven podepsat přijetí celého koncilu. Když se však nabídne pouze antologie, pak ji musím doplnit. . . Pokud bych nebyl akceptován po doplnění dalšího koncilního textu, mohl by si každý domyslet, že já nejsem ten, kdo koncil nepřijímá." Kongregace o tom nediskutuje.  Ratzinger nechal můj list bez odpovědi. Congar, známý francouzský teolog, který se zabýval dějinami ekumenických koncilů, zjistil, že přijetí koncilu ze strany pokoncilové církve vůbec nepostupuje rychle, zejména pak ze strany nejvyšší hierarchie.

7.  Co od nás očekává tato hodina

Hierarchie tvoří nanejvýš tisícinu církve a převážná část církve má úplně jinou povinnost než čekat, až hierarchie konečně objeví, že i laici jsou také lidé a na základě toho musí v každém - a nejen v civilním, ale i v církevním - společenství, ke kterému patří, nést plnou zodpovědnost. Tato zodpovědnost nemůže a nesmí být žádným dárečkem hierarchie pro ně. Zodpovědnost patří k lidské přirozenosti, k našemu věrnému obrazu božímu. Takzvaní „synové světa" o tom vědí už z dob osvícenství. Je jejich zásluhou, že ani my nemáme v duchovní společnosti žádné poddané ani panovníky, kteří by byli na trůně z boží milosti, ale jen občany vybavené právy a povinnostmi.  V církvi, která by měla být světlem světa a solí země, byl stupeň svědomí, který je fundamentem lidské zodpovědnosti, deklarován s víc než dvousetletým zpožděním.

A nyní se zeptám, ne ve jménu poslušnosti, ale ve jménu Ježíšem formovaného svědomí a na půdě církve (zdola), co Ježíš a jeho Bůh od nás v této světově historické době očekává. Pokusím se dát odpověď: nic menšího než jednotu lidstva. Když pracuje církev proti této jednotě nebo když pracuje pro nižší cíl, není hodna se nazývat Ježíšovou církví.  Proč? Protože Ježíšovo dědictví nám nabízí základ, který nám byl dán pro tento cíl. Toto dědictví je zapsáno do lidské přirozenosti. Abych to dokázal, položím tři otázky.

1.  Chceš, aby se nad tebou panovalo?

2.  Chceš, aby tě nechali hladovět?

3.  Chceš, aby tě zotročili a zabili?

Žádný člověk na tyto otázky nedá kladnou odpověď. Z toho plyne, že máme principiální možnost postavit lidstvo na společný jmenovatel. Ježíšovo dědictví není nic jiného, než tento společný jmenovatel, a ten se dá formulovat aktivně nebo pasivně.

Aktivně: Máš sloužit, dávat a odpouštět.

Pasivně: Šťastný je, kdo je malý, ubohý a pronásledovaný.  Když nechceme přijmout tento aktivní a pasivní Ježíšův „společný jmenovatel", to znamená, když nechceme na sebe vzít Ježíšův kříž, nepotřebuje lidstvo nás, ani naši církev. Doposud jsme byli absolutními světovými šampióny ve vykořisťování, v panování a zabíjení lidí. V tomto směru nás jednou nekřesťanské kultury doženou, ba i snad předběhnou. Měli bychom jim ale nabídnout něco jiného! Co? Právě zmíněné Ježíšovo dědictví, bez jakéhokoli jiného panování a bez vedení dalších válek. To znamená rozdělit to, o co jsme je v minulých stoletích oloupili. To je to, co od nás svět potřebuje.  Tedy jen to, o čem Ježíš ve svém životě a svém učení svědčil a dával nám příklad. A nic víc.

To znamená: Lidstvo od nás neočekává společného čitatele. Do čitatele píše každý to, co chce. Do čitatele patří dogmata a ideologie různého druhu.  Nemohu svým bližním předepsat, co si oni mají či mohou myslet o nedokazatelných věcech. Mohu a smím jim sdělit své myšlenky a svou víru.  A člověk dostal úkol od svého Boha o tom přemýšlet a rozhodnout se.  Nesouhlasíš-li s tím, co já ti přikazuji, potom jsi hoden hranice a budeš trpět po celou věčnost v pekle - to by byla cesta poslušnosti, a tímto myšlením jsme už úplně prožraní, ať už zevnitř nebo z vnějšku církve.  Pokud chceme být jednou městem na kopci, tak se musíme s konečnou platností rozloučit s poslušností a slyšet jedině hlas Ježíšův a hlas Boha v našem nitru.

Naslouchat, ale ne poslouchat. 

přeložil Konrád Vaščák