Obec jako základní znamení

Obec je jako celek subjektem a nositelem liturgického konání, neboť .liturgické úkony nejsou soukromé úkony, nýbrž slavnostní projevy církve, která je ,svátostí jednoty‚. Je to svatý lid, sjednocený a uspořádaný pod vedením biskupů." (SC 26) Je jím především proto, že v důsledku přítomnosti Ježíše Krista při liturgické slavnosti představuje podle Ježíšových slov .kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam já jsem uprostřed nich" (Mt 18,20) první zpřítomnění Pána. Odpovídajícím způsobem o tom mluví Všeobecný úvod k římskému misálu: „Kristus je skutečně přítomen: v samotném shromáždění v jeho jménu se scházejícím, v osobě sloužícího kněze, ve svém slově, a podstatně a trvale pod eucharistickými způsobami." (VÚŘM 7) Zde se nejedná o jeden způsob Pánovy přítomnosti proti druhému, nýbrž o liturgii jako dynamické dění, chápané jako proces, na jehož počátku je setkání všech, které povolal Bůh. V nich je přítomen sám Kristus.

To nikterak neodporuje hierarchickému členění. Každá obec potřebuje vedoucího.  A jak je obvyklé také ve světské oblasti, jsou rozhodující jednání společenství vykonávána zástupně a signifikantně jeho vedoucím. Je-li eucharistická slavnost jedním z nejústřednějších představení obce, pak také musí představený obce této slavnosti předsedat. K tomu přistupuje, že jedná „in persona Christi", skrze něho Kristus předsedá této slavnosti. Je ale ve své zvláštní funkci také součástí shromáždění. Biskupovi nebo knězi tak zpravidla připadá vedení všech liturgických shromáždění. Podle jejich významu může tuto předsednickou funkci převzít i jiný člen obce.  V minulosti ovšem byly i jiné služby vyhrazeny podle církevního, tedy proměnného, práva klerikům. Jestliže dřívější církevní právo tvrdilo, že všechny bohoslužebné úkony mohou vykonávat jen „legitimní, tím pověřené osoby", pak při tom bylo zcela přehlédnuto, že laici jsou .rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví" (1 P 2, 9; srv. 2, 4-5), který je k účasti na liturgii „mocí křtu oprávněn a zavázán" (SC 14).  Je tedy proto důsledné, když koncil říká, že věřící mají „přinášet Bohu neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním" (SC 48).  Pokřtění a biřmovaní tak přijímají podíl na Kristově kněžství ke spáse lidstva a k oslavě Boží (srv. Zj 1,6; Sk 2, 24.47; Ř 12,1; Žd 13,15). .Kněžský" je zde chápáno jako „sacerdotální", na rozdíl od presbyteriálního, čímž se míní starší, vedoucí obce, presbyter, tedy kněz. Tak nejsou nositeli liturgie jen křesťané, kteří přijali zvláštní služby, nýbrž všichni shromáždění. Také to opravňuje k tomu, chápat liturgické shromáždění obce jako základní znamení, v němž se liturgická jednání rozvíjejí skrze Krista jako prostředníka mezi Bohem a lidmi v další svátostná znamení.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 35-36, přeložil Ondřej Bastl