Definitivní řešení

Mám dojem, že pokaždé, když někdo svou mocí či chytrostí prý definitivně vyřeší nějaký problém mezi lidmi, jsou jen dvě možnosti: buď se „operace zdařila a pacient zemřel", anebo definitiva není zdaleka tak definitivní, jak by si řešitel přál, a nemusí proto trvat dlouho. (.Věčné časy" v Česku a na Slovensku sice trvaly celých čtyřicet let, ale nutno povážit, že celý druhý poločas se hrálo už jen na bodácích bratrské velmoci. A tisíciletá říše předtím tu vydržela celých šest let.) Definitiva nám lidem zkrátka bude dopřána až pod drnem zeleným.

Teď prý tedy Česká biskupská konference definitivně vyřešila otázku takzvané podzemní církve. Osmnáct ženatých kněží bylo vtěleno do řeckokatolické církve poté, co se novým slibem slavnostně zřeklo kusu své minulosti. Je to sice na jednu stranu lepší výsledek, než slibovala stará rétorika „konečného řešení" spojená s nabídkou „začlenění do církve" na postu stálých jáhnů, na druhou stranu však i toto východisko sotva lze přijmout .definitivně" a všeobecně. Zdaleka ne všichni je pro překážky ve svědomí mohli akceptovat, a pro ženaté biskupy to koneckonců ani žádné důstojné řešení není.  Také otázka, jak se budou novopečení řeckokatolíci cítit ve svém novém společenství a jak ono s nimi, je dosud otevřená. A přestože jim rádi pro jejich nové „oficiální" působení přejeme vše dobré, nesmíme pominout hlavní otázku:

Jak jsme zúročili léta mlčení? Nezakopává se hřivna těžce nabytých zkušeností do země?

Je jisté, že některé zkušenosti jsou nepřenosné a mají smysl pouze v dosahu policejního obušku. Ty ať zaznamenávají církevní historikové, my sami je doufejme můžeme a snad i máme klidně pozapomenout, jako se zapomínají namemorovaná krycí jména nebo strategie při výslechu Státní bezpečností.  A jiné zkušenosti si každý, kdo je v těžké situaci nabyl, nese s sebou dál, ať dělá cokoli a kdekoli. Naštěstí do této skupiny patřívají právě zkušenosti nejosobnější a nejpodstatnější. Ale existuje ještě třetí skupina zkušeností.  Jsou to zkušenosti neformální a neklerikální služby v obyčejných podmínkách, i služby slovem a svátostí, jsou to zkušenosti s životem církve mimo uzavřený kostelní prostor, zkušenosti s pavlovským „šitím stanů", s vytvářením církve s lidmi a pro lidi, ne nad lidmi a mimo ně. Leckdo z oněch osmnácti možná mnoho takových zkušeností neměl anebo je prostě povolán jinam, tj. k ikonostasu. Někteří z členů dříve tajných obcí se však jistě ptají:

Je možné v současné české společnosti sloučit tyto zkušenosti s tradicí křesťanského Východu? Je možno být civilní a slavit liturgii svatého Bazila?  Lze se klanět před ikonami a hovořit jazykem většiny svých bližních?  „Nic není nemožného tomu, kdo věří"; ano, ale tento úkol je těžký, zbytečně těžký.

Zdá se tedy, že definitivní řešení není ani definitivní, ani nemusí být vůbec dobrým řešením. Je těžké klást tento stav někomu konkrétnímu za vinu.  Všichni zúčastnění by se ale měli snažit o řešení lepší. I sami bývalí myči a topiči, kteří nyní nosí mitry a pektorály, jistě cítí, že jejich slovo nezní v tomto úboru stejně jako z montérek. Zní nikoli nutně hůře, ale jinak a k jiným lidem. A své slovo potřebují i ti ostatní.