Biskup Wolfgang Haas (49) už není biskupem v Churu, neboť Řím ho jmenoval arcibiskupem ve zvlášť pro něho vytvořené arcidiecézi Vaduz v Lichtenštejnském knížectví, která dosud byla částí diecéze Chur. Nová arcidiecéze byla podřízena přímo papeži.
„Konečně jsme si vydechli. . . ale je to smutné, že jsme na tento okamžik museli čekat devět let" řekl děkan katedrály v Churu Giusep Quinter, prezident Sněmu katolíků a katoliček z Graubuenden. Jmenování Haase arcibiskupem označil za „podivné a nepochopitelné". Za přiměřený by považoval nějaký úřad ve Vatikánu.
Biskup Haas se ke svému jmenování arcibiskupem vyjádřil, že jeho „věrnost přinesla plody pro církev" a jestliže někoho „nechtěně urazil, tak ho prosí za odpuštění." Churský biskup koadjutor s nástupním právem Johannes Vonderach řekl, že drtivá většina duchovenstva a věřících diecéze biskupa Haase neakceptovala. Vzniklé škody jsou proto nedozírné.
Podle vlastní tiskové kanceláře bylo Lichtenštejnské knížectví zřízením nového arcibiskupství .překvapeno, protože Vatikán záležitost předem s vládou nevyjednal. . . vláda sice respektuje suverenitu církve, co se tyče jejich vlastních záležitostí, ale stejnou měrou to musí platit o záležitostech státu." Kníže Hans-Adam II. vatikánské řešení nepovažuje ani za duchaplné ani za vhodný způsob řešení personálních otázek.
Kníže proto doporučuje odluku církve od státu.
Shromáždění Děkanátu Lichtenštejnského knížectví se postavilo proti odtržení od churské diecéze. Ve svém prohlášení, které bylo odhlasováno osmnácti hlasy proti šesti, shromáždění žádá okamžité zrušení vatikánského rozhodnutí o zřízení arcidiecéze odtržené od Churu.
Vatikán s nikým záležitost neprojednal a přešel i děkana jako reprezentanta věřících země. Rovněž důvody, které zřejmě k tomuto rozhodnutí vedly, jsou naprosto neakceptovatelné. Jde o nasilné přerušení soužití Lichtenštejnského knížectví v Churské diecézi, vytvořeného během plných 1600 let! Nehledě k tomu, že Lichtenštejnské knížectví vůbec nemá předpoklady stát se arcidiecézí. Shromáždění žádá nuncia arcibiskupa Oriano Quilici a arcibiskupa Haase, aby v Římě intervenovali proti zřízení arcidiecéze. Vždyť ani Haas nebyl předtím tomuto řešení nakloněn, jak mezitím vešlo ve známost. Administrativní rada děkanátu také zorganizovala petici, která má rozhodnutí shromáždění děkanátu podpořit. Petice je adresována parlamentu Lichtenštejnského knížectví, který vyzývá, aby vládu pověřil k „provedení všech potřebných opatření, aby Lichtenštejnské knížectví mohlo zůstat i nadále pod Churskou diecézí". Podpisy pod petici měly být sebrány do 16. 12. 1997.
Pastorální teologové německy mluvícího Švýcarska zveřejnili u příležitosti konference německých pastorálních teologů v Bonnu prohlášení, adresované Vatikánu proti nedávno vydané instrukci o službě laiků v církvi. Podle švýcarských teologů je instrukce svévolné a neoprávněné nahánění strachu laikům, které se snaží disciplinárním tónem odradit. Především laici s plným pracovním úvazkem jsou instrukcí degradováni jen na jakousi výpomoc v nouzi. Této zpátečnické instrukci je nutno se postavit na odpor. Pastorální rada kantonu Luzern, jejíž předsedkyní je Bernadette Inauen, vydala na svém generálním shromáždění veřejné prohlášení k instrukci o službě laiků a adresovala je biskupovi Kurtu Kochovi a biskupské konferenci. V prohlášení stojí, že instrukce není namířena jenom proti laikům, nýbrž i proti kněžím, poněvadž jejich službu ztěžuje, a proti biskupům, poněvadž jim upírá jejich kompetence. Předsedkyně vyjádřila vděčnost biskupům za to, že pověřili laiky úkoly v duchovní správě, v hlásání slova Božího, v bohoslužbě a v řízení obce. Pastorální asistenti a asistentky mají pověření od biskupů i křtít a sezdávat, což vatikánská instrukce nazývá hanlivě „praktikami". K obojímu jsou však laici povoláni křtem a biřmováním! Zákaz laikům řídit obec a kázat je navíc namířen proti kněžím, neboť budou při jejich rostoucím nedostatku stále více přetěžováni, v týmu izolováni a doslova decimováni. Místní církve vyvinuly po II. vatikánském koncilu pod vedením svých biskupů legálně novou praxi, kterou instrukce ničí a upírá biskupům pravomoc k jejímu zřízení. Pastorální rada vyzývá biskupy, aby novou církevní praxi, která je dnes již v celé světové církvi, proti Vatikánu ubránili.
Že v katolických kostelích stále častěji chybí mše sv. a že i ostatní svátosti jako pomazání nemocných - jsou stále méně často udělovány, není způsobeno jen ubývajícím počtem kněží. KNA-Bonn píše v č. 44/97, že se jedná o proces přerodu úřadu kněze. Kněží neudělují svátosti i z jiných důvodů, např. dávají přednost jiným úkolům, a rovněž obec zřejmě nestaví už svátostný charakter na první místo.
Také profesor Nového zákona teologické fakulty ve švýcarském Luzernu Walter Kirchschläger je přesvědčen, že v současnosti probíhá proces změny paradigmatu církevního úřadu, jak plyne z jeho projevu při zahájení školního roku. Je sice jisté, že Ježíš nechtěl církev dvou stavů - kněží a laiků, ale je rovněž jisté, že už ve skupině učedníků a učednic byly rozdíly, jak to dosvědčuje např. zvláštní postavení Petrovo nebo Marie Magdalény. Rovněž sv. Pavel podává svědectví o různých formách struktury rané církve s rozdíly mezi členy obce. Vědecky je však jisté, že se v rané církvi nedělaly rozdíly kvůli pohlaví. Co se dvanácti apoštolů týče, museli to být jen muži, neboť Jákob měl 12 synů, ne dcery. Dvanáct apoštolů má tedy důvod symbolický. V rané církvi se rovněž nedělal rozdíl na základě stavu:
Petr byl ženatý, Pavel ne. Prof. Kirchschläger se nepřímo dotkl i těch, kdo plánují světit pastorální asistenty z vlastní iniciativy: .. . .z biblické tradice není známo, že by nouzové situace byly řešeny z vlastní iniciativy".
Estonská církev existuje v dnešní podobě od r. 1918, kdy se Estonsko osamostatnilo, čímž bylo umožněno spojení luterských obcí v církev. Struktura církve byla tehdy ovlivněna švédským vzorem, v čele církve stojí arcibiskup, podporovaný světícím biskupem. Generální synoda volí konsistoř, jejíž členové - pastoři a probošti - současně konají službu v církevních obcích. Po sovětské okupaci přišla církev o teologickou fakultu a její život byl omezen na chrámovou bohoslužbu. Mnoho lidí se v této době vzdálilo církvi. V kdysi luterské zemi je po obnově státní samostatnosti r. 1991 luterská církev menšinovou, panuje v ní však nadšení a obětavost při obnově. Počet pastorů pro 250 000 věřících ve 127 církevních obcích je zatím nedostatečný, ale tato mezera bude brzy zaplněna dobře vzdělanými absolventy institutu v Tallinu a státní teologické fakulty v Tartu. Obnova církve se projevuje v oblasti misie, diakonie a liturgie.
Liturgická obnova navazuje na práci započatou před válkou. Je nesena nikoli nacionalismem, který si s Pobaltím většinou spojujeme, ale naopak snahou vyjít z izolace a otevřít se světovému luterství a křesťanství. To se projevilo markantně obnovou sukcese apoštolské služby připojením k procesu z Porvoo, ale i méně nápadně, přesto však významně zavedením trojího čtení v luterské mši, odložením černého taláru (vnímaného jako projev carské diskriminace vyhrazující to, co je pěkné a slavnostní, pouze pravoslaví, s nímž byla spojována naděje na rusifikaci Estonců). Odkládání černého taláru trestala sovětská moc, takže zavedení alb a barevných štol a rouch je vnímáno jako projev znovunabyté nezávislosti. Je snaha zužitkovat při bohoslužbách i specifické tradice estonské lidové hudby.
jv-
V USA ve státě Oregon občané odhlasovali zákon o legální eutanázii. Zákon dovoluje, že lékař smí na smrt nemocným dát prostředek, který přivodí smrt, jestliže o to požádají. Musí se jednat o pacienta, kterého očekává nanejvýš 6 měsíců života, a preparát si musí podat jen on sám. O eutanázii nemůže rozhodnout jen jeden lékař, musí být aspoň dva. V Luzernu na univerzitě se bude 18. 4. 1998 konat konference o rovnoprávnosti ženy v církvi. Teologové a právníci budou hledat řešení rozporu mezi ústavou, která ženě rovnoprávnost zaručuje, a církevním zákoníkem, který rovnoprávnost ženy zamítá. Půjde o to, že odmítání světit ženu znamená vzhledem ke švýcarské ústavě nepřijatelný případ diskriminace ženy.
Poslední komentáře