K článku Jaroslava Vokouna „Panika mezi reformovanými" Getsemany č.12/97
Jaroslav Vokoun v uvedeném článku uvádí čtenáře v omyl hned několikerým způsobem:
1. „Společné prohlášení" k učení o ospravedlnění je vskutku předmětem diskuse, hlavně v německém jazykovém prostředí. Je pravda, že článek profesora Dalfertha z Curychu je ve věci i tónu snad nejostřejší a velmi nešťastný. Ale není zdaleka jediný. Jaké se „Společným prohlášením" mají potíže německé luterské církve, ukazuje několikrát přepracovávaný návrh, kterým Německé komité Světového luterského svazu doporučuje luterským církvím, jakým usnesením by měly dohodnutý text ratifikovat.
2. Dalferthův článek je u Vokouna uveden jako .reprezentativní pro určitý přístup k ekumenickému procesu, typický pro reformovanou (kalvinistickou) větev protestantismu. . . Tento ekumenismus vychází z toho, že reformovaná víra je jaksi nejkratší, a z této pozice všichni od luterských evangelíků až po římské katolíky mají jakýsi balast navíc. . ." Četl jsem Dalferthův článek odpředu dozadu a odzadu dopředu, ale tento argument jsem tam nenašel. Dalferthova hlavní námitka proti „Společnému prohlášení" je ta, že v něm je konstatován jakýsi minimální konsensus a výslovně odsunuty všechny úvahy o jeho důsledcích pro eklesiologii, učení o svátostech atd. Takový postup je podle Darfertha hermeneuticky scestný a prakticky irelevantní. Cožpak stačí konstatovat, že stoupenci a odpůrci jaderných elektráren jsou zajedno v zájmu o otázky energie? (Tento příklad uvádí Dalferth sám.)
3. Argument, který Vokoun Dalferthovi podsouvá, v článku nenajdeme proto, že se nezakládá na pravdě. Dalferth je natolik poučený, aby věděl, že chlouba „ekumenickým minimem" byla a je domovem na straně luterské, nikoli reformované. Luteráni vždy argumentovali slavným „satis est" (k jednotě církve dostačuje. . .) Augustany VII a reformovaným vytýkali, že si ke dvěma „známkám pravé církve" (evangelium a svátosti) přimýšleli ještě další. Teologické rozhovory, vedoucí k Leuenbergské konkordii, a pokračující rozhovory v jejím rámci nabízejí bezpočet příkladů; mám v této věci i osobní zkušenost.
4. Stejně záhadné je, odkud Jaroslav Vokoun čerpal své tvrzení, že „luterství principy sola fide, sola gratia či solo verbo nikdy nechápalo tak jako kalvinismus, totiž jako bezprostřednost k Bohu s vyloučením církve". Smělé tvrzení, ale nepravdivé. Stačí přečíst si základní dokumenty kalvinismu, třeba i jen ty nejdostupnější, jako je Helvetská konfese či Heidelberský katechismus. Názor, že smysl reformace vyjadřuje heslo „unmittelbar zu Gott" se ovšem v novo- protestantismu liberálního ražení v 19. století objevoval, ale na straně luterské stejně jako na straně reformované. Sporné je tvrzení, že „Společným prohlášením" neřešené rozdíly v eklesiologii „nemají pro luterány ve skutečnosti zásadní závažnost", protože Lutherovi šlo jenom o to, aby papež uznal nauku o ospravedlnění. Myslím, že lepší intuici měl kardinál Cajetan, když při přípravě na augsburský rozhovor s Lutherem četbou Lutherových textů již roku 1518 (!) zvolal:
Hoc est novam ecclesiam construere! To znamená novou církev! Na nejednotnosti v otázkách eklesiologických a eucharistologických ztroskotal jižjiž dosahovaný konsensus o ospravedlnění při rozhovorech v Řezně 1541; obě strany jej posléze odmítly. (Je tedy dobře, že se po staletích v rozhovorech pokračuje a v tom je hlavní cena „Společného prohlášení".) Vyložil jsem již jinde a bohdá ještě vyložím, že luterské pojetí církve souvisí se zvěstí o ospravedlnění hlubinně a intimně. Pro reformační teologii (reformovanou stejně jako luterskou) jsou zde ve hře příliš zásadní věci - svrchovanost Boží milosti nad církví, nedisponovatelná autorita Slova a jejich koreláty:
svoboda církve i svoboda křesťana -, než aby bylo možno je považovat za celkem nahodilé důsledky společné víry. - Poučné je také toto: když němečtí luteráni kritizují dokument z Porvoo (dohodu severských luterských církví s anglikány, vybudovanou na společném pojetí úřadu), namítají, že zde jsou svobodné jednotě církve ukládána „další břemena kromě těch nezbytně nutných" (sr. Sk 15,28 a Ut unum sint 78), dovolávajíce se opětně onoho .satis est" a .nec necesse est" z AV VII: Úřad (zvěstování evangelia a vysluhování svátostí) patří k církvi bytostně, avšak jeho podoba (potrojné členění diakon-kněz-biskup; pojetí apoštolské posloupnosti aj.) jako podmínka jednoty je právě tím „dalším břemenem", překážkou na cestě k jednotě, která odporuje podstatě luterství.
Takže zřejmě nezbude, než se smířit s tím, že různé přístupy k ekumenismu, různé vize jednoty a cest k jednotě existují, avšak jejich rozdílnost se nekryje s hranicemi konfesijních útvarů. „Prorocké korektivy" existují ve všech církvích, včetně katolické, snad na jejich .okraji", ale nevtěsnatelny do škatulí existujících církví, ani církví „svobodných" jako je naše Církev bratrská. O tom však, co si kdo představuje pod pojmem „jednota", budeme muset ještě vést rozhovor. Nálepkování „panikou" ponecháme potom méně poučeným.
Poslední komentáře