„Nemůžete sloužit Bohu a majetku“

Benoit Deschamps, kněz, zodpovědný v Mission de France za Službu mladým, se zúčastnil víkendového setkání „Finance, spekulace, peníze a my?".  Dovoluje nám odkrýt aktuálnost poselství evangelia v otázce peněz a dává zakusit, jak je jeho poselství rozhodným slovem pro dnešek a pro každého člověka.

Bohatství je nebezpečným dobrem

Pisatelé Starého zákona se obecně shodují v hodnocení materiálního bohatství jako dobra. V biblických termínech je to „požehnání": ať už vzpomeneme Abrahama, Davida, Šalomouna, Chizkijáše, ba dokonce i Jóba. Bůh obohacuje ty, které miluje. Ale toto opakované potvrzení bohatství Božích vyvolených musí být rozlišováno.

Peníze jsou ve skutečnosti dobrem, nejsou však dobrem nejvyšším. Více než vše ostatní je nad ně zapotřebí postavit moudrost, která má být považována za pravý poklad a pramen pravého dobra:

Bůh řekl Šalomounovi: „Protože jsi žádal o toto a nežádal jsi pro sebe ani dlouhý věk, ani jsi nežádal bohatství, ba ani jsi nežádal bezživotí svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe rozumnost při soudním jednání, hle, učiním podle tvých slov. Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže nikdo tobě podobný nebyl před tebou a ani po tobě nepovstane nikdo tobě podobný." (1 Kr 3,11-12)

„Nelze ji získat (moudrost) za lístkové zlato, její hodnota se nevyváží stříbrem." (Jb 28,15)

Ačkoli Bůh své přátele obohacuje, nelze ovšem každé bohatství považovat za požehnání. Kolik majetků je založeno na nespravedlnosti! Jako nežádoucí je ve skutečnosti považováno nabytí každého bohatství, které je výsledkem přivlastnění výrobních prostředků ve spojení se zaslíbenou zemí, ke škodě lidu:

"Nespoléhej na majetek nespravedlivě nabytý, nebude ti užitečný v den pohromy." (Sír 5,8)

"Běda těm, kteří připojují dům k domu a slučují pole s polem, takže nezbývá žádné místo, jako byste jen vy byli usedlíci v zemi." (Iz 5,8) Toto Izajášovo proroctví uvádí dlouhou sérii pronikavých odsouzení bohatství všemi velkými proroky: Ozeáš (2), Amos (5), Ezechiel (16), Jeremjáš (7) atd. Všichni opakují tvrzení, že užíváním materiálního bohatství vzniká v každém okamžiku nebezpečí, že zapomeneme na naše bratry, potřebující pomoc. Službu Bohu nelze oddělit od služby bratřím, od solidarity s .vdovou, sirotkem a přistěhovalcem".

Všechny prorocké a sapienciální knihy nás tedy upozorňují na krajní opatrnost při používání našich peněz, představujícím neustálé nebezpečí přerušení vztahů s Bohem a s našimi bratry:

"O dvě věci tě prosím; neodpírej mi je, dříve než umřu: vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: ,Kdo je Hospodin?‚ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha." (Př 30, 7-9) Tyto první velmi stručné poznámky o pohledu, který poskytuje Starý zákon na použití peněz, nám již dávají najevo, kde je jádro problému, a sice že peníze jako takové nejsou ani dobré ani špatné, ale že záleží na tom, jak s nimi zacházíme, a na vztahu, jaký skrze ně vytváříme s Bohem a svými bližními.

Nespravedlivý mamon

V návaznosti na proroky Ježíš radikalizuje kritiku peněz: označuje majetek i za "nespravedlivý" (L 16,9.11).

Jeho postoj je kritický, není však systematicky negativní. Často se vyjadřuje k použití peněz, nikdy však proto, že by pohrdal jejich použitím jako takovým. Ostatně pohrdat znamená se mýlit. A hlásat pohrdání penězi těm, kdo je nemají, mohou jen ti, kdo jich vlastní příliš mnoho. Tento postoj, řekněme to hned, je projevem nevzdělanosti, pokud ne přímo zvrácenosti.  Známe množství podobenství na téma „prodávat" a „kupovat", ba dokonce „zúročovat" peníze.

Ježíšovy výroky o penězích jsou příliš četné, než abychom je zde vyčerpávajícím způsobem mohli citovat. A abychom si mohli vybrat, zkusíme projít Lukášovým evangeliem. Tuto procházku uvádíme následujícím citátem:

"Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět, a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku." (L 16,13)

Z citátu plyne několik prostých zjištění:

1)  Ježíšův výrok je kategorický: jedná se o zásadní, výhradní volbu: „buď. . .  anebo", tečka!

2)  Ježíšova myšlenka je doprovázena výrazem „sloužit", který zde má biblický význam kultovní služby. A toto téma „služby" je poměřováno alternativními termíny: „nenávidět - milovat", „přidat se - pohrdnout". Je tedy třeba brát tyto termíny zcela vážně a opravdově.

3)  Bůh a majetek (peníze) jsou kvalifikováni jako „páni", jsou to tedy instance, které zavazují, které jsou nad „služebníky" a nad Ježíšovými posluchači.

4)  Majetek (peníze) jsou zde vyzvednuty na úroveň bůžka, označeného jménem Mamon. A tato mocnost je postavena do přímého protikladu s Bohem.

Čin víry je činem chudoby

Ježíš tedy své služebníky vyzývá učinit zásadní volbu, volbu, která není morálním rozhodnutím, ale rozhodnutím víry. Mým jediným úmyslem bude odpovědět na otázku týkající se peněz, na otázku na první pohled obvyklou a bezvýznamnou. Ježíš o ní učí, že akt víry v Boha je i aktem chudoby.  Bůh nebo Mamon. Jinak řečeno, vzdát se víry v Boha znamená volit Boha-Peníze. Uvidíme však, že to rovněž znamená, ať chceme nebo ne, vytvářet objektivní potíže každému pravému setkání s Bohem a s našimi bratry.  „Služba Bohu" je zde představena jako výlučná mezi všemi jinými kulty.  Mimo služby Bohu není nic jiného než zotročení člověka, ať už člověkem, nebo mýtickými mocnostmi (Mamon) nebo mocemi sociálně reálnými (peníze).  Co znamená „sloužit penězům"? Patří peníze do oblasti, která uniká prostě našim vztahům? Peníze jsou prostředkem výměny mezi námi a ostatními.  A podle základních principů Tóry vztah k druhému, k bližnímu, vypovídá cosi o našem vztahu k Bohu, ba dokonce jej kvalifikuje. Není tedy vůbec překvapující, že se Ježíš zajímá i o otázky peněz.

Pro „biblického člověka" ve skutečnosti není nic, co by bylo lhostejné ve vztahu k Bohu, nevyjímaje z toho ani užívání peněz. V biblickém pojetí je to dokonce pohyb, v němž člověk svolil, že bude žít jako stvoření a otevře se bezplatnému daru života, Stvořiteli. Ale zkušenost víry nám říká, jak je to obtížné. A nejobtížnější není přijmout Boha, ale přijmout sebe sama jako člověka, jako bytost nedostatečnou a závislou ve všech oblastech existence.  Člověk se pro svou lásku k penězům bude snažit o jednu ze základních lstí, jak uniknout své podmíněnosti: bez ustání, se svůdnou vidinou zisku, bude se snažit podvádět zřejmost vlastních omezení, s perspektivou vždy neznámé budoucnosti, které je nutno den co den čelit:

"A řekl jim (Ježíš): ,Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.‚ Pak jim pověděl toto podobenství: ,Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom a říkal si: ,Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?‚ Pak si řekl: ,Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.‚ Ale Bůh mu řekl: ,Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‚ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem." (L 12, 15-21)

Sloužit Mamonu znamená vzdát se svých omezení, vzdát se neznáma v budoucnosti.  Kolik politiků, kolik finančníků v naší společnosti věří, že je jim všechno dovoleno (ve všech oblastech!) a všechno mohou, protože všechno se kupuje a oni si mohou všechno koupit. Jejich bohatství je oslepuje ohledně jejich bídy stvořených bytostí: v duchu „American Way of Life", amerického životního stylu, je ideální člověk bohatých společností „Self-Made-Man", „sebetvůrce", člověk, který si vystačí sám se sebou? Bohatství tedy ukrádá radikální nejistotu bytosti, která stojí tváří v tvář neznámé budoucnosti (srv. krach nejstarší anglické banky, která předpokládala všechno mimo. . .  zemětřesení!).

Správná a chybná bezpečnost „zajištění života"

Pro bohatého člověka má slastný okamžik příchuť věčnosti. Veškerá nejistota zítřka zmizela: boháč usíná na skvělé finanční „matraci", jeho život je zajištěn, „Pán-Peníze" vládne jako Pán, otázka zítřka je „již dopředu vyřešena", jako jedna faktura mezi mnohými. Ale co s budoucností, která není vítaná a je riziková? Existují zajištění (života), která brání životu, „investice", které podporují pasivitu, úsporné plány, které šetří rizika každé existence. Peníze jsou tedy symbolem bezpečí, již nic neočekávajícího od budoucnosti, neboť ta je „zajištěna":

„Ježíš řekl svým učedníkům: Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo než oděv. Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci! Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nedokážete-li tedy ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní?" (L 12, 22-26).  Při zbožňování Boha-Peněz (přičemž k tomu vůbec není nutné být milionářem) se tedy vyjadřuje negace budoucnosti, popření lidské podmíněnosti a odmítnutí Boha.

Je to však zároveň odmítnutí druhého, nebo spíše těch, kteří nemají jiný „zájem" než „hodnotu v penězích": vztahy se „váží" podle „investic", podle „odbytu"; lze být na „dobrém místě" jako vsadit na koně, který vítězí!  Jestliže Ježíš peníze považuje za „nespravedlivé", není to pouze v případě, kdy se jedná o diskutabilní prostředky, nejen tehdy, když odkrývá naděje, které jsou do nich vkládány a které nemohou splnit, nejen proto, že nahrazují Boha bůžkem, kterého si každý více či méně z nich dělá, ale rovněž i proto, že klamou, ba dokonce ohrožují každé pole našich vztahů. Zaslepují nás. Ten, kdo je bohatý, určitým způsobem neví, kým je. Není si totiž vědom zdi, kterou okolo něj jeho peníze staví.

Ve skutečnosti není skandální, že jsou bohatí a chudí. Hřích boháče nespočívá dokonce ani v tom, že by odmítl dát almužnu Lazarovi, ale že jej nemohl uvidět, že zapomněl na jeho existenci dokonce i u brány svého příbytku. Ve „věčných příbytcích" to není zeď, která je odděluje, ale „veliká propast" (L 16, 19-31).

Odmítnutí Boha, odmítnutí budoucnosti, odmítnutí bližních, všechna tato odmítnutí jsou ve skutečnosti jen odmítnutím bezplatnosti, „podmínek existence", jak se říká, založené na naprosté bezplatnosti. Neboť to představuje skutečnou „znalost Boha". To je třeba rozpoznávat: nesplatitelný celoživotní dluh, dar, který nám byl dán a který nás den ze dne utváří. To je prostý důvod, proč každý den opakujeme: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes" a v každé eucharistii: „Požehnaný jsi Hospodine, Bože celého světa.  Z tvé štědrosti jsme přijali chléb. . ." A to je pravá lidská existence: vždy je to spolu-existence s bližními.

Vláda „Pána-Peněz" nad našimi životy vyjadřuje hlubokou snahu nebýt již dlužen nikomu nic a potlačit dokonce každou možnost bezplatného setkání s Bohem a našimi bratry. Modloslužebný vztah k penězům nahrazuje vztah k ostatním lidem i k Bohu. Ti, kdo vlastní Peníze, se podobají svým bůžkům:

„Modly pronárodů jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa a nemluví, mají oči a nevidí. Mají uši a nic nezaslechnou, v jejich ústech není dechu. Jim jsou podobni ti, kdo je zhotovují, každý, kdo v ně doufá." (Ž 135, 15-18)

Boháč, který ztratil veškerou schopnost připojit se k ostatním, je ochromen jako smrtí. Máme to doloženo v podobenství o „bohatém mladíkovi", končícím v Lukášově podání větou: „Nemožné u lidí je u Boha možné." (L 18,27) Jak očekáváme, Mamon je matoucí mocností: jeho království znamená konec bezplatnosti a zaslepenost vůči opravdové bezplatnosti. Dokonce i čas se stal „penězi": nemůžeme již „ztrácet čas", nechceme již nic být dlužni. Jsme přesvědčeni, že se osvobodíme, když se staneme nezávislými.  Stát se svobodným však naproti tomu znamená věřit, ale rovněž i přijmout to, že jsem vše dostal a jsem dlužen.

Být věřícím znamená přijmout, že jsem závislý

Na počátku jsme řekli, že volba mezi Bohem a Penězi je otázkou víry. Úvahy, které předcházely, nyní dovolují tvrdit, že podle Evangelia je víra identická s chudobou: věřící, chudý, který ve své víře svoluje ke své chudobě, není v podstatě tím, kterému všechno schází, ale kdo vyznává před Bohem, že nemá ani vlastní prospěch, který by měl bránit, ani právo jej prosazovat (ba dokonce prosazovat a bránit ani vlastní život!), který může žít jen z toho, co dostává. Může žít jen tehdy, když bude přijímat bez ustání sebe sama od svého „Pána-Boha".

„Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.  Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřte si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a kde mol neničí.  Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdcem." (L 12, 32-34) Jak pochopit existenčně to, co by se dalo nazvat „vírou chudoby"? Určitým způsobem skromného života, odmítajícím každé vlastnictví peněz? Zde je místo, abychom je rozpoznali, jako to činí sám Lukáš ve svém evangeliu a ve Skutcích, když popisuje dva typy praxe: typ sdílení, který je údělem každého Ježíšova učedníka, a zbavení se všeho majetku, což se však týká jen určitých učedníků (srv. Sk 5,4: Ananiáš a Safira byli ve své volbě svobodní!).

Ale zásadněji si zde musíme připomenout příslib Blahoslavenství:

„Běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kteří jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni." (L 6, 24-25 a 20-21)

Blahoslavenství slibují příslušnost k Božímu království, nasycení, smích a radost. Otevírají mnohem širší prostor dobrotě života, přivádí pravdivější dobro, stále se rozšiřující a zmnožující se. A Nový zákon nikdy nepopřel příkaz Stvořitele: „Naplňte zemi a podmaňte ji" (Gn 1,28). Užívání, které není násilím, vláda, která je správcovstvím a ne vlastněním, smlouva a ne využívání.

Sloužit Bohu a ne Mamonu. Nyní je zřejmé, že „Mamon" je pouze mystickým jménem peněz, „skutečnou a současně klamnou absolutní jistotou".  „Mamon" se musí stát penězi, jen penězi a ničím než penězi, prostě penězi zbavenými mýtična a mystifikace, jestliže od nich nebudeme požadovat více, než mohou dát. A jestliže může Mamon spojovat, může rovněž tvořit pouta. Pokud může odcizit, může rovněž prokázat ohromné služby. Pokud je špatným „Pánem", může být i dobrým služebníkem jediného pravého „Dobrého Mistra". .Jenom Bůh může přivést k rozumu", řekla Madeleine Delbrelová.

Svobodné užívání peněz otevírá k solidaritě

Spojovali jsme již navzájem víru, chudobu a bezplatnost; připojme nyní několik slov o svobodě učedníka a o službě solidarity.

Strašák peněz, z toho, že je někdo má, že by je chtěl mít, že má strach, že je ztratí, je synonymem choromyslnosti a smrtící neurózy. Neboť člověk nepodnikne nic, když má strach, že všechno ztratí, zejména v ekonomické oblasti. Podnikat znamená vždy riskovat ztrátu a neriskovat vždy znamená ztrácet. Taková je logika „života podle Evangelia". Kdo chce „zachránit svůj život", ztratí jej:

.Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří?‚" (L 9, 23-25) .Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem." (L 14,33)

„Petr řekl: ,Hle, my jsme opustili, co bylo naše, a šli jsme za tebou.‚ On jim řekl: ,Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.‚" (L 18, 28-30) Kristus neodsuzoval peníze pro ně samé; přivedl bohatého hodnostáře k tomu, že si uvědomil svou posedlost majetkem, že byl až „ochromen smutkem".  Kristus nepožadoval po svých učednících chudobu pro ni samou, ale jako podmínku svobody, aby jej mohli následovat. Kristus nedoporučoval askezi pro ni samou, ale jako výzvu k udělování almužny a k životu z milosti Boží. To je cíl života pro pohany - podnikat všechno své úsilí pro pití, jídlo a oblečení: „Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno," říká Ježíš (L 12,31).

Tomu, kdo chce žít, Kristus otevírá cestu k bezplatnosti svobodné existence, kde lze svolit k vydání svého života pro lásku k druhým. Bude tento život hoden zaznamenání, zúčtování, bude „ziskem" nebo .ztrátou" podle slovníku svatého Pavla? Na tom nezáleží. Peníze nejsou opravdovým dobrem.  Bůh sám má v rukou účty, a to, co člověku „otevře", má určitou „hodnotu".  Člověk přijme, že mu bude všechno dlužit, pokud ví, že nikdy nedojde k tomu, aby byl vlastněn jako peněžní hodnota.

Nejlepší „investice": solidarita

„Sloužit Bohu" tedy neznamená pohrdat penězi, ale svobodně jimi disponovat a sloužit jimi ve vztazích, ve společenství. Nemít nic přednějšího než vztah k Bohu a bratřím představuje nejlepší „investici". Kristus jasně řekl:

„I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele," (L 16,9) neboť v hodině, kdy se jich bude nedostávat, a v důsledku toho v hodině smrti budou mít .cenu" pouta přátelství, aby obstála ve zkoušce.  A protože všechno dlužíme Bohu, vyznáváme, že všechno dlužíme i druhým lidem. V tomto bodě jsou vztahy založené na chudobě v rozporu se vztahy založenými na penězích. V křesťanství existuje jedna oblast, v níž bych nikdy neměl být spokojen, a tou je láska k bližnímu:

„Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali." (Ř 13, 7-8)

Láska k bližnímu je jediným opravdovým dluhem, neboť nemáme nic, co bychom napřed nedostali; nesplatitelný dluh jako život, a plodný jako život, neboť on sám nám dovoluje žít bratrské společenství v pravdě.  Toto opakované shrnutí by nás tedy mělo přivést do samotného jádra paradoxu víry, podle slov sv. Pavla: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli." (2 K 8,9) Kristova chudoba nemá nic společného s „bídou", neboť bída není dobrem. Bída je spíše určitým druhem neštěstí, proti níž bychom měli bez ustání bojovat a v tomto boji mobilizovat všechny své prostředky, nevyjímaje peněz. .Opravdové dobro" není vnucená chudoba, ale chudoba Ježíšova: souhlas s chudobou, víra v Otce jako pramen života, „smrt pro mnohé", sebezapření ve .prospěch" druhých.

V krátkosti to znamená, že na jedné straně je třeba svědčit kategorickým způsobem o neustálém nebezpečí učinit si z peněz bůžka, anti-Boha, na druhé straně je třeba vidět, že svobodné užívání peněz k solidárním účelům může být rovněž prostředkem, jak vstoupit do Království. Svědectví Lukášova evangelia paradoxně staví zároveň na jejich relativnosti a důležitosti.  Zde stejně jako jinde jsou svoboda a solidarita tvůrčími součástmi evangelijního jednání.

Cesta Františka z Assisi: dát své peníze, dát svůj život

Začal jsem tím, že Ježíš „radikalizoval" prorockou kritiku peněz. Jeden z jeho učedníků se dostal do „ještě radikálnější" pozice než jeho mistr:

František z Assisi, který kázal a praktikoval krajní nedůvěru k penězům až do té míry, že je „démonizoval".

Christian Bobin ve svém vyprávění o Františkově životě popisuje jako rozhodující moment, když se syn bohatého barvíře z Assisi fyzicky i hmotně obrátil k „malomocenství chudoby" ve chvíli svého osvícení:

„Ještě cestuje, ale cestami rozdílnými než dříve: beze slávy, beze zbraně, bez ohlašování. Přijel do Říma, protože to je daleko: tam jej nikdo nezná.  Toulal se okolo žebráků, jako se dříve točíval okolo nejkrásnějších dívek. Je jako pes, který větří zvěř. Nehledá chudobu. Hledá hojnost, kterou žádné peníze nemohou dát. Instinktivně cítí, že pravda je spíše nízko než vysoko, spíše v nedostatku než v plnosti (. . .). Existuje však ještě stín mezi ním a jeho radostí, mezi světem, který je osvěcován Bohem a světem, hořícím v jeho srdci (. . .). ,Zdá se mi zvláště bolestné vidět malomocné‚. Přitahuje jej chudoba ve svém materiálním obnažení. Chudoba ve svém tělesném obnažení jej mate. Je to ještě tento pohled, kterého jeho radost zatím nedosáhne.  Je to ta pravá radost, když nechá jednu věc mimo sebe? Ne. Více než ne.

Láska jen na rtech. Láska bez lásky. Drobivý, porézní cit, jako všechny city.  Měšťané touží po chudákovi vyhovujícím jejich zájmům. Kněží touží po chudákovi dychtícím po jejich naději. On, František nesní, již nesní. Vidí: chudoba není nic příjemného. Nedostatek, utrpení, neštěstí, ano. Ale nic příjemného (. . .). Je přirozené tímto způsobem milovat to, co vás obklopuje a těší, laskavé přátele, navoněné dámy. Nadpřirozené je vstoupit do útulku pro malomocné blízko Assisi, procházet jedním sálem za druhým, jít krokem rolníka, pojednou být klidný, vidět blížit se k vám lidské trosky, ty špinavé ruce, které se chytají vašich ramen, ohmatávají váš obličej, myslet na strašidla a procházet těsně kolem nich, dlouho, v tichu, samozřejmě v tichu: těm nebude vyprávět o Bohu. Jsou z jiného konce světa. Jsou to výkaly světa, kterým jsou zakázány radosti živých i odpočinek mrtvých. Znají již dost dlouho, jak to na světě chodí, aby pochopili, odkud pochází gesta mladého člověka, aby pochopili, že nepramení z něho, nýbrž z Boha: pouze Nejmenší se může tak hluboce sklonit s takovou prostou milostí." Dříve než zcela obejmul „Sestru chudobu", zbylo Františkovi překonat ještě jednu etapu: pochopit, že jeho povoláním není ani tak dát své peníze (nebo spíše peníze svého otce!), ale svůj život. Aby to učinil, musí podstoupit zkoušku a podstoupit spor se svým otcem na veřejnosti:

.Proces, který proti mně vedeš, mne od tebe osvobozuje. V něm se končí tvé dílo zploditele, v něm je známa tvá dokonalost, před biřici, kteří tě doprovázejí, v purpuru zákona, který ztělesňuješ. Otec je tím, kdo vyhlašuje zákon. Ale řekni mi, co je to za otce, když se jako malý chlapec podřizuje zákonu peněz, zákonu důležitosti, zákonu mrtvého světa? A proč všechen ten křik? Pro pár penízků, které jsem vzal ze tvé pokladnice, věnovaných knězi na opravu jeho kostela. Ten kněz je ani nechtěl. Hodil je do prachu, z obavy před tebou a před tvým mocným jménem. I on, obchodník s věčným spodním prádlem, kramář s modlitbami a hostiemi, mi svěřil službu. Ukázal mi, aniž by to věděl, že není třeba dát peníze, ale svůj život, a že není třeba jej dát těm, kteří to dělají jako své povolání a mluví o tom ve svých mších, ale těm, kteří nemají hlas už ani na to, aby sténali. Podívej, já půjdu." Christian Bobin, Le Tres-Bas (Nejmenší), Gallimard, 1992, pp. 57-59 a 67.

Přeložil Pavel Kouba