Zatemnění symboliky večeře Páně: přijímání ze svatostánku

Při slavení eucharistie v katedrálním kostele bylo možné zažít, že při přijímání nebyly podávány hostie proměněné při slavnosti samotné, ale hostie ze svatostánku; k tomu byly ještě před modlitbou Otčenáš u svatostánku, dobře viditelném pro všechny, zapáleny svíce a ciborium bylo slavnostně přeneseno k oltáři, u něhož se slavila bohoslužba. Podávání těla Páně ze svatostánku je možné pozorovat i v jiných kostelích. Takovéto jednání by vlastně už nemělo být v biskupském kostele možné. Konečně „všichni si mají velice vážit liturgického života diecéze, soustředěného kolem biskupa, především v katedrále" (SC 41). O této otázce jednal již koncil: „Velmi se doporučuje dokonalejší účast na mši v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají tělo Páně z téže oběti." (SC 55). Toto se ostatně vrací již k ustanovením papežů Benedikta XIV. a Pia XII. Praxe římské liturgie podávat již dříve konsekrované hostie je liturgii Východu a evangelických církví neznámá a byla všeobecně neznámá i na Západě až do konce 17. století. Liturgik Emil J. Lengeling k tomu v roce 1965 napsal: „Jenom doba, která bez smyslu pro pravost symboliky dbala jednostranně na (v dogmatickém smyslu) to podstatné, mohla svést k tomu, aby se dala přednost pohodlnější cestě před tou lepší a smysluplnější." A dodává: „Po této naléhavé výzvě koncilu můžeme snad doufat, že to, co mnohé nekatolíky pohoršuje a co dnes již i mnohé katolíky zaráží, se bude stále více stávat minulostí." Připomínají to stále znovu i pokoncilní dokumenty. Instrukce o eucharistii z roku 1967 žádá: „Je třeba o to dbát", a vysvětluje k tomu: „tím i skrze znamení lépe vynikne přijímání jako účastenství na právě slavené oběti" (čl.31). Také úvod do misálu označuje za velice vhodné, „aby věřící přijímali tělo Páně z hostií proměněných v téže mši" (VPŘM 56h). Český překlad odpovídá původnímu latinskému textu lépe než např. německý, který je zmírněním původního znění („aby byly hostie pokud možno proměněny v téže mši"). Úvod liturgické knihy k udílení přijímání a ke slavení eucharistie mimo mši z roku 1976 proto důsledně ustanovuje (č. 13): „Svátostné přijímání při mši představuje plnou účast na svaté eucharistii. Znamení bude tím zřetelnější, když věřící po kněžském přijímání přijímají tělo Páně z téže oběti. K tomu má být obvykle při každé eucharistické slavnosti proměněn pro věřící čerstvě připravený chléb." Svatostánek má být jednoznačně využit pro udílení přijímání během mše jen v případech nouze, neboť ve svatostánku „jsou uchovávány eucharistické způsoby po mši především proto, aby se mohli věřící, kteří nemohou být přítomni mši, zvláště nemocní a velmi staří, skrze svátostné přijímání sjednotit s Kristem a jeho obětí, která je při mši přinášena" (dekret Kongregace pro bohoslužbu z 21. 6. 1973). Jistě, přijímá se stále totéž tělo Páně. Ale symbolika slavnostní hostiny Páně, kterou nám Kristus předal při poslední večeři s příkazem „To čiňte na mojí památku", bude zatemněna, jestliže nebude eucharistický chléb pocházet ze slavnosti, jíž se účastní komunikanti. Nikdo si nemůže stěžovat na ztrátu symboliky katolické liturgie, bude-li se takto zacházet se znamením, které nám předal sám Pán.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 83-85, přeložil Ondřej Bastl