Požadavek formulovat christologii v současné postmoderní souvislosti
někoho překvapuje a pro někoho je samozřejmý. Nevyhneme se mu, protože v
posledních dvou desetiletích nastala skutečně nová situace. Novověk začínající renesančním
humanismem pokračoval osvícenstvím a vrcholí moderní civilizací 19. a 20. století. Přinesl
mimo jiné i náboženskou skepsi. Zdálo se, že křesťanství a náboženství vůbec je
smrtelně ohroženo. Poslední dvě desítiletí ale přinesla překvapivý obrat v
několika oblastech, včetně náboženství. Moderní civilizace se dostala do
hluboké krize a nastupující generace si znovu začaly klást tradiční otázky po
hodnotách a smyslu. Ožívá smysl pro symbol, pro tajemství, pro hlubší dimenze skutečnosti.
Je tu nadějný i znepokojivý fenomén nové religiozity. Toto nové duchovní
hledání a nalézání není prostým návratem k tradici otců. Přes rozporuplné
zkušenosti západní části lidstva s křesťanstvím zůstává Ježíšův příběh výzvou. Může
a má být nově interpretován.
Mohlo by se zdát, že postačuje klasická interpretace Ježíšových slov a
činů a jeho osoby. Jakkoli je tradiční věrouka impozantní stavbou připomínající
středověké katedrály, jakkoli je obhajitelná její pravdivost, nutno
konstatovat, že ztrácí sílu. Ne snad jen proto, že současnému člověku chybí
úcta k pravdě a trpělivost při jejím poznávání. Verbální ortodoxie starých
koncilů a středověké scholastiky řeší své vnitřní problémy, odpovídá na otázky,
které nikdo neklade, hájí teze, které nikdo nenapadá, nechává otevřeny problémy,
které přináší jiný způsob života.
Postmoderní christologie a spolu s ní i mariologie je možná, tak jako
byly možné dosavadní změny chápání. Tak např. už v pátém křesťanském století přišel
významný posun. Biblické pojetí Ježíšova příběhu již nestačilo. Cítila se
potřeba vyjádřit víru pomocí výrazů platónské a aristotelské metafyziky. Římskou
říší hýbaly otázky, o nichž se apoštolům a evangelistům ani nesnilo, např. v
jakém vztahu je jediná hypostasis vtěleného božího Syna, k jeho božské
fýsis a lidské fýsis. Do hry též vstupovala úsia společná
Otci i Synu (a nevyřčeně i Duchu svatému). Křesťanství tento i další podobné
obraty přežilo. Dnešní doba přichází se svými otázkami a církev je povinna na
ně odpovídat a může přežít i obrat k postmoderně.
Moderní christologie chtěla být racionální. V pozdně scholastických výkladech tajemství
Ježíše Krista a jeho Matky se vytrácejí poslední zbytky tajemství. Vše je
zařazeno do dokonalého kalkulu. Dotváří se uzavřený věroučný systém a vymycují
se z něj postupně poslední nedokonalosti. Vyhrocená moderní racionalita vedla k
tomu, že christologie vytlačovala mariologii. Maria přijímaná v dlouhých
křesťanských dějinách spíše intuicí a citem se nehodí do konceptu teologům,
kteří vše chtějí řešit pouze rozumem.
Na začátku moderní epochy stojí také reformace. Projevuje se v ní
tendence k christomonismu. Už ne Kristus v centru, už ne král a střed srdcí,
ale jen a pouze on a nic než on. Protože se přitom zapomnělo na oživující vanutí
Ducha a na mariánskou kontemplativní jemnost a skromnost, vede bohužel toto
vyhrocené chápání Krista k opaku toho, co chtěli reformátoři, k autoritářství,
fundamentalismu a sektářství. I to jsou typické moderní projevy.
Moderní racionalismus nesl s sebou ovšem také skepsi. Objevuje se touha očistit
biblický Ježíšův příběh a církevní tradici od iracionality, od mytického a
magického myšlení. Předkládají se různé výklady historického Ježíše. Z
vyprávění měla být odfiltrována interpretace. Odmýšlel se zvěstný záměr novozákonních
autorů a hledala se odpověď na otázku, jak to vše skutečně bylo. Hledala se ipisissima
verba a ipsissima acta Iesu. Byl vyhlášen ambiciózní program demytizace
křesťanské zvěsti. Zbyl neúspěšný pokus o rekonstrukci samotného holého
Ježíšova příběhu a snahy o jeho neteistický či nenáboženský výklad. Nabízely se
interpretace filozofické, etické, politologické, psychologické a jakékoli jiné,
za podmínky, že budou horizontální a imanentní. Vertikála a přesah se
vytratily.
Moderní způsob zvěstování Ježíše Krista můžeme brát jako pokus vyjít vstříc
otázkám, které kladla současnost. Ježíš zvěstovaný tradičně by zřejmě byl pro
moderního člověka zcela nesrozumitelný. Je třeba ale říci, že příslušník
moderní západní civilizace zůstal tímto výkladem netknut. Křesťanské církve se
v 19. a
20. století uzavřely do sebe. Přestaly být kvasem sociálního a kulturního
života. V něčem byly samy moderní. Vypracovaly si moderní administrativu,
moderní účinné metody řízení. Vůči důsledně modernímu teologickému myšlení ale
zůstávaly opatrné. Katolická církev frontálně zaútočila na teologický
modernismus na přelomu 19. a
20. století. Nespokojila se s kritikou modernistických myšlenek. Přišlo také
sesazování, překládání, posílení kontroly a cenzury, ba i tajné vyšetřovací
komise, udávání a špehování. Poselství moderních teologů znělo jako, biblicky
řečeno, hlas volajícího na poušti.
Nezbude ale než vidět slabost i v samotné moderní teologii. Možná, že
vycházela vstříc příliš daleko. Její přílišný racionalismus jí udělal plytkou a
povrchní. V katolické církvi zůstala novoscholastika konce 19. a prvních desítiletí 20.
století na hony vzdálena skutečnému duchovnímu životu. Rozum se odcizil životu,
a proto vybujely nekultivované náboženské emoce a zbožné fantazie jako jeho
protějšek. Křesťanská zbožnost degenerovala ve vyhledávání senzací a v
náboženský kýč. Moderní teologie neposkytla kazatelům živé, silné, zasahující
slovo. Spíše podlamovala sílu zvěstování. V katolickém prostředí teprve 2.
vatikánský koncil přinesl vážný pokus promluvit jasné, oživující slovo člověku
své doby. Koncil chtěl být dnešní, ale nechtěl jen potvrzovat
moderní trendy. Nepřinášel jen suchou analytickou racionalitu. Snažil se o
novou živou interpretaci. Bohužel přišel pozdě. V polovině šedesátých let již
byla moderní civilizace ve vážné krizi a výrazně vystupovaly nové tendence.
Koncil nabídl moderní interpretaci evangelia postmodernímu člověku.
Můžeme tuto část úvahy shrnout tak, že moderní christologie se
neosvědčila, ale že jí nemůžeme překročit. Nelze se vracet zpět. Teologickou
práci 19. a 20. století nelze překročit. Postmoderní člověk sice hledá
alternativy, ale mnohé z moderní civilizace a kultury si bere s sebou. Tak i
postmoderní christologie a mariologie přináší nové pokusy porozumět, ale
zahrnuje do svých úvah též moderní racionalitu, skepsi a kritičnost.
Christologie v postmoderní éře sice ví, že jazyk Nového zákona je
mytický. Nechce ale demytizovat. Biblický způsob řeči o Ježíši Kristu totiž
shledává na rozdíl od moderních teologů jako nejvhodnější. Jsou totiž
skutečnosti, které nevystihne abstraktní, spekulativní jazyk filozofie a
teologie. Musí být vyprávěn příběh. Nemáme možnost porovnat vyprávěný příběh s
událostí samou. Víme, že táž událost je na různých místech bible vyprávěna
různým způsobem. Nejde tedy o faktografickou přesnost, již očekává a požaduje moderní
člověk. Tak, jak je příběh vyprávěn, tak právě obsahuje hlubší poselství o
Bohu, o nás, o našich vztazích, o světě a životě v něm, o hodnotách a smyslu.
Pokud přece máme potřebu mytické vyprávění interpretovat, musíme to činit spíše
životem, než slovy. Ježíšův příběh má být dovyprávěn příběhy našich životů.
Postmoderní pochopení Ježíše Krista nenabízí jediný jeho obraz. Osciluje mezi
několika obrazy. Jsme si při těchto interpretacích vědomi, že žádná z nich není
jediná možná, že vystihují jen část skutečnosti, že jsou nedokonalé a že časem
budou doplněny dalšími.
Jeden ze současných aktuálních pohledů pokládá Boha za dárce svobody. Jméno
Ježíš (Jehošua) v hebrejštině znamená Jahve osvobozuje. Všímáme si
též novozákonního výroku, že Ježíš nechce služebníky, nýbrž přátele. Přináší od
Boha svobodu lidem. Vyprávěné události jeho života lidi inspirují, naplňují
silou a odvahou k zápasům o lidskou důstojnost a svobodu. Tato moc shůry je moc
bezmocných. Ukazuje, že Ježíš žije. On sám je světlo, které přišlo a temnoty ho
nepohltily. A to světlo je životem lidí. Osvobození, které přináší Ježíš, je
mnohodimensionální. Velmi aktuální je Ježíšem inspirovaná starost o chudé,
utištěné, slabé a marginalizované lidi. Ježíš není garantem mocných a bohatých
ani pořádků, které zavedli, i když nás o tom denně přesvědčují. Ježíš je také
bojovník. Nasazuje božskou moc ve prospěch lidí a jejich svobody. Stojí jako
bojovník na straně menšin: rasových, národnostních, náboženských, názorových,
sexuálních. Ježíš také osvobozuje od strachu. Ukazuje na svém příběhu, že
údolím stínu smrti procházíme ke světlu života. S ním je náš život skryt v
Bohu. Kdo s Kristem zemřel ve křtu, předešel svou vlastní smrt a už přešel do
života. Smrt a její služebnice, jako nemoc, bída, výsměch a útisk nás nemusí
děsit. Ježíš nás osvobozuje, jdeme-li jeho cestou, také od nás samých. Jsme
egocentričtí, lneme k sobě, ke svým zájmům, uzavíráme se, chráníme svůj prostor
před jinými. Náš život je samé já, já, já. Ježíš
přichází a vytváří v nás a kolem nás volný prostor svobody, tvorby a hry.
Stáváme se otevřenými, svobodnými, průzračnými a prostupnými. Ježíš také
osvobozuje od falešných božstev tohoto světa, jako jsou slast, bohatství a moc.
Osvobozuje od boha strachu, od boha tyrana. Jeho Bůh je láska, světlo, život,
pravda. Tam kde je s Kristem a v něm Bůh, tam je radost a svoboda.
Předchůdce postmoderní christologie ještě v lůně moderního myšlení,
Pierre Teilhard de Chardin, obnovil sen raných řeckých církevních otců o
kosmickém Kristu. Ano, plnost božství přebývá tělesně ponejprv v člověku
Ježíši. Ale v něm se setkává celé tvorstvo, jím reprezentované, se svým
Stvořitelem. I my, podobně jako on, máme mít podle 2. epištoly Petrovy účast na
boží přirozenosti (1, 4). A nejen my, podle apoštola Pavla celé
tvorstvo nedočkavě čeká . . . že i ono bude vysvobozeno z
poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě božích dětí (srov. Řím
8, 19-21). Postmoderní christologie nově objevuje hymnické texty v listech téhož
apoštola Pavla. Podle nich je Kristus prvorozencem všeho tvorstva. V něm bylo
stvořeno všechno na nebi i na zemi . . .všechno je
stvořeno skrze něho a pro něho, a všechno trvá v něm (srov. Kol
1, 15-17). Též tam čteme, že Bůh sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na
zemi (Ef 1,10).
Postava prapůvodního člověka, který vychází z božského prazákladu a je východiskem
a vzorem pro celý vesmír, je naznačena již ve Starém zákoně, a sice ve vizích
Danielovy prorocké knihy. Tato postava tam má jméno Syn člověka. Je
pozoruhodné, že Ježíš, když hovoří o sobě, používá často tohoto označení. Tento
obraz kosmického člověka pak po svém zpracovala židovská mystika. Tam dostal
jméno Adam Kadmon. Nemůžeme se zbavit dojmu, že o něčem podobném hovoří
gnostické texty, zejména Naasejský traktát. Věčný duchovní princip je v něm
reprezentován božstvem zvaným Člověk. Ten je nějak přítomen ve všech bytostech
a zprostředkovává jim přístup k božskému světlu. Jakoby se s touto vizí
spojovala i úvaha na pomezí současné fyzikální a filozofické kosmologie. Tam
někteří odborníci mluví o silném antropickém principu. Mají za to, že vesmír je
od svých prvních okamžiků nastaven tak, že jeho další vývoj po velkém třesku
musí vést ke vzniku člověka.
Jednotlivého člověka, lidské společenství a celek tvorstva naplňuje
Hospodinův Duch. Je oživujícím plamenem. Je to Bůh uvnitř stvoření. Je nám blíž,
než jsme si každý sám sobě. Jako Duch Kristův dotváří a přetváří nejen nás, ale
celé tvorstvo do plnosti Kristovy podoby. Tato účast tvorstva na vykoupení a
vysvobození je důležitým podnětem pro současného křesťana. Ukazuje se totiž, že
Země a její obyvatelé nejsou pouze naší potravou a zábavou. Země je snad v
jistém smyslu naší Matkou a její děti jsou našimi spoluobyvateli. Křesťanství
se díky poznání kosmického Krista probouzí k solidaritě všeho živého. Možná, že
dospíváme pozvolna ke křesťanské morální ekologii.
Postmoderní éra je dobou přijaté a oceňované plurality. Přijali jsme, ne jako
nutné zlo, ale jako radostnou zprávu to, že Bůh je oslavován mnoha různými
způsoby. Zůstáváme křesťany a jsme vděčni za osvobození a uzdravení nitra, jež
nám Ježíš Kristus přináší. Přesto se ale cítíme obohaceni též přínosem jiných
náboženství. Pokoušíme se křesťansky vyložit, kým je např. Buddha nebo
Muhammad. Existují ale také židovské, muslimské, hinduistické a buddhistické
pokusy pochopit Ježíše Krista. Do naší skromné české situace poprvé vnesla tyto
podněty antologie pod názvem Teologie 20. století. Ze své
úcty a lásky se svému velkému Bratru se vyznává židovský myslitel Martin Buber.
Ježíš je tím, co říká a co činí, pro něj viditelnou tváří skrytého,
neviditelného Boha. Islámskou christologii předkládá čtenářům v Kanadě žijící
libanonský muslimský teolog Mahmoud M. Ayoub. Věří, že díky lepšímu vzájemnému
poznání a překonání předsudků mohou křesťané pokládat také islám za výraz
neměnné boží pravdy, která je větší než jakákoli náboženská tradice. Ježíše
chápe dnešní islám na základě Koránu a ostatních pramenů především jako
zvěstovatele odpuštění a lásky. Je pro islámské mystiky vzorem oproštění a
chudoby, ale i ztělesněním naplněného lidství osvíceného božím světlem. Ayoub
se dokonce nezdráhá označit Ježíše ze svého hlediska za Spasitele, i když
nikoli jediného. Spáse lidí slouží všichni boží poslové. Ježíš je Mistr,
pokorný boží služebník a zároveň milovaný a vyvýšený přítel boží.
Pro hinduistu Mahátmu Gándhího je Ježíš jedním z velkých učitelů lidstva.
Je třeba s úctou studovat jeho nauku. Kdo to činí, rozšiřuje své srdce. Gándhí
vidí souhrn a vrchol Ježíšova poselství v Horském kázání. Jiní hinduisté jsou
ochotni v Kristu vidět jedno z božích vtělení, jednoho z avatarů. Buddhistický
pohled na Ježíše reprezentuje ve sborníku zenový autor Daseitz Teitaró Suzuki.
Všímá si spíše rozdílů mezi Ježíšem a Buddhou a říká, že teprve na tomto
základě je možno hledat sblížení. O tento krok se později pokusil jiný zenový
buddhistický autor, vietnamský mnich žijící v exilu ve Francii Thich Nhat Hanh
ve své knize Živý Buddha, živý Kristus. Připomíná shody historických příběhů Gotamy
Buddhy a Ježíše Krista. Připomíná křesťanské pojetí Krista přebývajícího v
nitru člověka a upozorňuje své křesťanské čtenáře na obdobné pojetí Buddhy v
nás, v nitru každé bytosti. Je to probuzená podstata přesahující hranice
prostoru a času. Zde, v propojení konkrétní historické Ježíšovy a Gotamovy
existence a tajuplného základu vidí tento autor příbuznost obou cest. Ježíš je
bytostí, která je v duchovním cíli. V tomto smyslu je Probuzený, Osvícený,
Dokonalý, Vznešený. V probuzené bytosti se manifestuje sama podstata světa.
Postmoderní christologie žije v prostoru náboženské, ne pouze občanské plurality.
Bere-li ji vážně. Přijímá podněty od mimokřesťanských Ježíšových obdivovatelů.
Žádný z těchto pohledů není plytký, povrchně humanistický. Každý tuší nesnadno
vyslovitelnou hlubinu tajemství za dějinným příběhem a naukou či poselstvím.
Mariologie naší epochy odráží osudy christologie. Nejprve přišla moderní éra,
která v Marii objevila především prostou a nenápadnou izraelskou ženu. Exegeze
textů o Ježíšově narození a dětství u Matouše a Lukáše je krajně nesnadná.
Mytologické prvky tam pronikly více než do vyprávění o Ježíšově dospělém životě
a veřejném působení. Ale i zde postmoderní teologie rezignuje a nechce již
radikálně demytizovat. Neumíme tyto příběhy převyprávět lépe, než jsou podány v
pramenech. Navíc se teologové posledních dvou desítiletí snaží vytěžit cosi
podnětného a moudrého i z tradiční úcty ke Královně nebes a panenské Matce.
Vůči těmto motivům byla moderní teologie krajně zdrženlivá. Postmoderní
teologičtí autoři vědí, že za různými šokujícími a provokativními formami
mariánského kultu je pradávná archetypální touha po ženském duchovním principu.
Postmoderna plně přijímá ženskou roli a ženský aspekt v životě. Proto je na
tuto touhu vnímavější než typicky mužská moderna. Odmítá chápat ženství jako
tělesné, přírodní, hmotné a mužství jako cosi principálně duchovního.
Spiritualita má ženský i mužský pól. Ženský pól duchovního života, to je
spiritualita Země, tvorstva, přírody. Když Maria odpovídá andělovi na nabídku
narození Mesiáše: Ať se mi stane podle tvého slova, nemluví
jen za sebe, ale za celé lidstvo, a jak jsme připomněli před chvílí, za celé
tvorstvo. Reprezentuje tedy v jistém smyslu Zemi a všechno její obyvatelstvo,
totiž tvorstvo, které podle apoštola Pavla naříká a sténá a očekává konečné
osvobození.
Vynikající postmoderní autoři, kteří studují mariánskou tématiku, např. srílanský
teolog Tissa Balasuryia, si všímají typické mariánské polarity. Na jedné straně
je Maria skromnou, tichou nenápadnou bytostí, která ukládá do svého srdce vše,
co od svého Syna a o něm slyší. Na druhé straně hned na začátku pěje o Bohu
Spasiteli, který Ježíšovým narozením přišel mocné svrhnout z trůnu a ponížené
povýšit, hladové nasytit dobrými věcmi a bohaté propustit s prázdnou. Zde narážíme
na nejnovější postmoderně náboženský motiv, na překvapivý generační posun.
Mystický přístup k životu se nám jevil jako alternativa k životu občansky
angažovanému. Maria jakýmsi způsobem propojuje toto dvojí. Evangelia ukazují
polaritou její duchovní orientace: že se totiž tato dvě životní pojetí dají
spojit. Nejmladší křesťanská generace přichází s něčím pro naši generaci
šokujícím, chce mariánsky spojovat sycení hladových a svrhávání mocných z trůnu
s meditací a mystikou. Postmoderního člověka tedy Maria inspiruje ke spojení naprosto
překvapujícímu, totiž ke spojení kontemplace a revoluce. Nakolik bude zase
nějaká revoluce potřebná, nakolik bude sametová nebo nakolik smirková, nakolik
bude vedena nikoli cynickými ideologiemi, nýbrž kontemplací christologických a
mariánských tajemství, to už nechme generaci postpostmoderní.
Poslední komentáře