Ke svátosti smíření

Článek, který uvádíme, byl v Getsemanech již jednou otištěn - v jejich čtvrtém čísle roku 1991. Publikum časopisu tehdy tvořilo jen několik desítek lidí s ještě čerstvou zkušeností „katakombálního" působení skryté církve. Časopis ještě nebyl k dostání na běžném trhu ani neměl status povoleného periodika, šlo pouze o interní tiskovinu množenou na kopírce v nákladu asi padesáti kusů a rozdávanou zdarma úzkému okruhu přátel. Protože většina dnešních čtenářů tak má jen malou možnost se s prvními čísly časopisu seznámit, přetiskujeme Konzalovu úvahu znovu, a to nikoli jen z pietních důvodů: její téma je stále aktuální.

V textu naráží Jan Konzal na praxi slavení smíření, jak ji konala a koná jeho obec bývalé podzemní církve v Praze. Typický průběh: Kajícníci se s knězem navečer scházejí v soukromém bytě. Začíná se společnou kající bohoslužbou slova a krátkou promluvou nad biblickým textem, následuje veřejné vyznání vin (s možností případně později hovořit s knězem mezi čtyřma očima) a slavnost je uzavřena individuálním rozhřešením a společnou večeří.

Za dvě desetiletí svého kněžství jsem vyslechl víc než tisíc kajících vyznání: v klasických zpovědnicích, v bytech, zahradách, na ulicích, v nemocničním ruchu, v jedoucím autě; vyznání upřímná i zcela formální, vyznání na pokraji zoufalství i vyznání "ze zbožnosti", vyznání diktovaná strachem, chytráctvím i touhou po smíření. A za víc než padesát let své vlastní dráhy kajícníka jsem sám získal odpuštění a rozhřešení aspoň tisíckrát, ve zpovědnici, v dialogu, anebo po vyznání uprostřed svých blízkých. Navíc jsem si prožil na své vlastní kůži i hlubokou krizi této svátosti (dřívější týdenní zpověď vystřídala léta se táhnoucí absence). Snad tedy smím doufat, že následující řádky diktuje nejen určitá zkušenost s věcí samou, ale také zájem o dobro církve obecné i partikulární a odpovědný zájem o kajícníka jako takového.

Většina čtenářů Getseman zná výhody společného slavení svátosti smíření z vlastní zkušenosti, protože k tomu má příležitost již řadu let. Potřeby individuálního vyznání v naší obci výrazně ubylo, společné vyznání (resp. lépe: osobní vyznání uprostřed společenství) tedy považují mnozí za lepší. Myslím, že právem, pokusím se ukázat proč. Nicméně žádná forma - tu naši nevyjímaje - sama nechrání před zhoubou rutiny toho, kdo o smyslu svých náboženských úkonů nepřemýšlí, kdo znovu a znovu nepromýšlí svou osobní účast na takovém svátostném dění. Už v šedesátých letech rozhodl koncil o liturgické reformě. Své záměry vyjádřil v konstituci Sacrosanctum Concilium (SC) publikované r. 1964. Konkrétní reformu svátosti publikovala Kongregace pro svátosti a bohoslužbu jako Ordo penitentiae r. 1973 a od r. 1979 platí jako závazný rituál i u nás. Reforma není zdaleka jen úpravou kosmetickou. Svátost, o níž je řeč, se nejen nově nazývá, ale přesunula i své dosavadní těžiště. Jejím cílem už není odpuštění osobních hříchů a tzv. věčných trestů s nimi spojených, ale smíření hříšníka s Bohem, církví i sebou samým. Přesto se na zpovědní praxi v mnoha farnostech dodnes mnoho nezměnilo. A tak dochází k podivné situaci: Božímu lidu se tak mlčky, via facti upírají významná práva, slavnostně mu přiznaná jako legitimní i autentická. V prvém oddílu poukáži aspoň na některá z nich. V druhém upozorním na některá úskalí ohrožující plodnost této svátosti i tam, kde se tato práva plně respektují. 

1.1 Právo na Boží slovo

Zmíněná konstituce učí: "Mimořádný význam při slavení liturgie má Písmo svaté. . . Proto je třeba podněcovat srdečné a živé zalíbení ve svatém Písmu..." (SC 24) Že tím koncil mínil nejen liturgii eucharistickou, ale každou veřejnou bohopoctu, ukazují rubriky rituálu svátosti smíření. Žádají: "Je třeba, aby svátost pokání začínala slyšením Božího slova." (čl. 24) a "Buď kněz, nebo kajícník sám přečte nějaký vhodný text Písma." (čl. 17). Nejen koncil obecně, ale i Svatý stolec konkrétně vyžadují, aby se kajícník směl setkat s Kristem, přítomným reálně v Božím slově. To ovšem připadá v souvislosti s individuální zpovědí leckterému zpovědníkovi jako hloupý vtip - před zpovědnicí čeká fronta penitentů, za půl hodiny začíná mše... Je-li tu však něco absurdního, pak to nebude v rubrikách, ale v nesprávné praxi. Než by zpovědník změnil zděděné zvyky zpovědi před mší a formy předreformní "čistírny duše", obětuje bez váhání Boží slovo. A proč vlastně v časové tísni nabídne kajícníkovi své povzbuzení či napomenutí, když by k obojímu lépe posloužil vhodně vybraný úryvek Písma? Citovaný rituál jich nabízí na výběr asi 80, ze zákona Starého i Nového. Jenže to by je musel zpovědník znát natolik, aby se v nich orientoval. A také kajícník by nesměl být jen anonymní ovečkou. . .

1.2 Právo na společenství

Koncil učí: "Liturgické úkony nejsou soukromé, nýbrž slavnostní projevy církve. Církev je . . . svatý lid, sjednocený pod vedením biskupů. Proto tyto úkony přísluší celému (!) tělu církve." (SC 26) Poté, co se týž sněm znovu vrátil k starobylému pojetí církve jakožto Božího lidu, je třeba brát i citovaný čl. 26 vážněji než nějakou literární bižuterii. Sněm přece přiznává tomuto lidu přímo kněžskou důstojnost. Je to jistě důstojnost jiného druhu než důstojnost ordinovaná. A právě proto, že jde o důstojnost skutečnou, a zároveň jinou, má se i tato důstojnost podílet přiměřeně na svátostném dění. Koncil přece učí: "Obřady třeba upravit tak, aby vyjadřovaly to svaté, čeho jsou znamením. . . Lid by měl mít účast plnou, aktivní a v duchu společenství." (SC 21) Tento lid přece přijal křtem nejen pečeť vykoupení skrze víru v Krista, nejen účast na Kristu, nejen účast na lásce Ducha rozlévajícího své dary; přijal také, jak učí Pavel, odpovědnost za zdraví a funkčnost tajemného těla, jehož je orgánem. Proto také koncil žádá: "Kdykoli obřady svou povahou vyžadují, aby se konaly společně, s přítomností a aktivní účastí věřících, je třeba zdůraznit (!), že takový způsob má přednost . . . před tím, aby obřady konali jednotlivci jakoby soukromě. To platí především . . . o udílení svátostí . . . Při liturgické slavnosti každý služebník církve i každý věřící má konat jenom to, ale i právě to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů." (SC 27,28) A rituál proto ukládá: "Na výkonu díla smíření, které Pán svěřil církvi, se různým způsobem podílí celá (!) církev jako kněžský lid. Především tím, že volá hlásáním Božího slova k pokání, ale i tím, že se za hříšníky modlí a kajícníkovi pomáhá hříchy uznat a vyznat." (čl.8) A vysvětluje: "Lidé se často spojují, aby páchali nepravost. Podobně si tedy i v pokání pomáhají, aby milostí Kristovou byli osvobozeni od hříchu. . ." (čl.5) Jenže běžná zpovědní praxe společenství a jeho pomoc či dokonce účast nepotřebuje. Lid je vykázán do fronty před zpovědnici a zastupuje jej jen kněz. Proč zastupuje i v tom, kde Boží lid může a má mít účast přímou? Kněz je svěcením habilitován a jurisdikcí biskupa oprávněn k absoluci, k té lid oprávněn není. Jenže svátostné dění je i svou podstatou širší a hlubší než samotná absoluce! Jistěže smí a má i samotný kněz zastoupit celou církev, není-li lid sám schopen nebo ochoten kajícníkovi posloužit v tom, co lidu přísluší. Ale proč je taková nouzová situace potvrzována každodenní praxí, jako by to jinak ani nešlo? Proč se kajícník např. nesmiřuje podle Pánova přání (Mt 5, 23-25) s manželským partnerem, s přítelem, s protivníkem, se společenstvím přímo, ale jen skrze zástupce? Smířit se znamená přece nejen odpustit a odpuštění přijmout (k tomu by snad prostředník i postačil). Znamená to přijmout i onu druhou stanu, přijmout i budoucnost. Jak v tomto může někdo někoho plnohodnotně zastoupit? A plyne snad z povahy věci (viz SC 28), aby smiřující se stranu zastupoval někdo, kdo jádru sporu a příčině odcizení ani rozumět nemůže? A proč by měl povzbudit kajícníka lépe kněz, který jej nezná, než společenství, kde kajícník nejen žil, ale bude žít i pozítří? Sdílet s ním "tíži dne i horka"? Už list Korinťanům vysvětluje, že Duch dává obci k dobru různá obdarování, jednomu takové, druhému onaké. Vůbec proto není normální, že se poučení, napomenutí a povzbuzení stalo monopolem kněze. Chrámem Ducha je lid, nicméně je zcela vyřazen ze hry. Kněz tu nepředsedá společnému dílu společenství, ale monopolně vládne. Kajícníka pak propustí. Jeho společenství mu nemůže nijak pomoci v novém smýšlení, v realizaci jeho předsevzetí, vždyť nikdo neví, oč se snažit chce nebo má. Nikdo pak kajícníkovi nepomůže, až ten své předsevzetí zapomene nebo vůbec zradí, když se s břemenem svého obrácení či následků svého hříchu cítí nadále bezmocný a opuštěný. Kde a jak se pak vlastně děje ono farní společenství? Kde se děje ono "neste břemena jedni druhým"?

1.3 Právo na smíření

Zdá se mi, že v klasické individuální zpovědi smíření vlastně chybí, podobně jako zde chybí naděje. . . Je totiž obrácena cele do minulosti. Jako kdyby vše důležité už patřilo k minulosti, raněné hříchem (a proto i opravené odpuštěním). Veškeré úsilí svátosti se pak točí kolem sebe: identifikace hříchu (vyznání), jeho "izolace" od přítomnosti (lítost), soud (absoluce), zadostiučinění (symbolická pokuta). Vrcholem takového svátostného dění je jistě milost odpuštění vin (ne-li dokonce především odpuštění věčných trestů za tyto viny). Pro toto dění sedí starý, poctivý a osvědčený název "svatá zpověď". Vyrůstá ideově z Anselmova modelu ospravedlnění (tj. vinu je třeba odpykat, anebo "smazat" výrokem velkomyslné autority, kompetentní zastupovat uraženou Věčnou spravedlnost). Tenhle svět i jeho léčení se osvědčily staletou praxí, funguje to spolehlivě. Jenže nová absoluční formule v něm þruší\, a to hned dvojnásob: Odpuštění hříchů spojuje s Duchem (nikoli se Soudcem, ale s dynamickým principem budujícím církev, působícím jako láska šířící se na způsob ohně) a "nástroj" smiřování vidí ve smrti a vzkříšení Ježíšově. (Nejen smrt, tedy tečka za minulostí, ale i vzkříšení, tedy brána do věčného zítra, jehož smyslem je svědčit o Boží slávě v radosti a pokoji všech, kteří "patří" ke Vzkříšenému.) A tak se mi zdá, že tato přepůvabně výmluvná absoluční formule trčí v klasické zpovědi žalostně sama, nesrozumitelná a vlastně kajícníkem nepovšimnutá, protože žádným akčním prvkem svátosti nepřipravená. Tato formule totiž slouží smíření, nikoli jen odpuštění. Slouží budoucnosti, nikoli jen sanaci minulosti. Rituál nabízí sice i tuto překrásně průhlednou vstupní modlitbu: ". . .Hřích nás rozdělil a rozptýlil, tvá láska kéž nás znovu sjednotí. Naše slabost nás ranila, tvá síla kéž nás uzdraví a upevní. Smrt nás přemohla, tvůj Duch kéž v nás vzkřísí nový život. . . aby náš život byl životem tvého Syna a aby všichni lidé viděli, že uprostřed tvé církve zůstává ten, kterého jsi nám poslal. . ." Jenže kolik katolíků ji už kdy ve svátosti slyšelo? Nepřijde ke slovu, protože v rituálu uvádí Boží slovo - a bohoslužba slova se "z pastoračních důvodů" nekoná! Nic kromě ostrůvku absoluce tedy kajícníkovi nepřipomene budoucnost, smysl a cíl jeho obrácení, kontext jeho odpuštění, ani směr směřování či smíření. Obřadem je kajícník veden, aby "již nikdy více nehřešil" (a pokud přece jen ještě klesne, ať opět navštíví "čistírnu duše").

Svátost smíření má naproti tomu budoucnost budovat, tj. dodat k ní důvěru, vzkřísit věrnost, vzbudit naději, osvětlit budoucnost jako Exodus, společné dílo Boha, společenství i kajícníka. Jedna z rekonciliačních mešních anafor popisuje událost a proces smíření takto: ". . .Víme a hlásáme, že nepřestáváš působit v nitru našeho rozervaného lidství a že stojíš na počátku každého úsilí o pokoj. Tvůj Duch působí v srdcích lidí: nepřátelé konečně začnou spolu mluvit, protivníci si podají ruce, národy stojící proti sobě v nepřátelství budou souhlasit s tím, že kus cesty půjdou společně. . ., žízeň po pomstě ustoupí odpuštění, láska vítězí nad nenávistí. . ." To vše je pro kajícníka veledůležité, má-li přežít do budoucnosti. Ale neméně i pro Boží lid. Smířením se vztahy nejen uzdravují, ale i nově ustavují. Ať byl hřích spáchán sebesoukroměji, vždy má i sociální dosah, vždy raní i společenství. To společenství pak má nejen potřebu smíření, ale právo na ně. Služebník církve by neměl toto právo anulovat - a už vůbec ne z jakýchsi "pastoračních" ohledů. Prvým krokem k realizaci takového práva je nekrátit obřad o ty prvky, které smíření aspoň zmiňují. Lze však nakročit i mnohem účinněji, jenže k tomu už je nezbytná přímá, nezastupovaná přítomnost společenství při osobním vyznání i po následujícím poučení, resp. povzbuzení kajícníka. Kdo kdy směl slyšet upřímně se vyznávat z konkrétních osobních selhání i vin svého přítele, svého manželského partnera, svého nadřízeného nebo svého rivala, ten snáz porozumí, co je to milost společenství. Každý je tou chvílí pravdy vyzýván - ta pravda vskutku osvobozuje! - aby se připojil k témuž odpouštějícímu a sjednocujícímu Kristu. I ti, kteří možná ještě před hodinou dvěma v duchu vyžadovali pro sebe spravedlnost za utrpěné křivdy, zatouží spíš po smíření než po spravedlnosti. Pokora a bezelstná důvěra jedněch nakazí druhé, odzbrojí hrdost či uraženou pýchu těch, kteří přišli jen přetřít hrob své hříšnosti novou dávkou vápna zbožných formulí. Vyznávající se společenství je opravdu požehnáním. Opravdu se zde stává, že pravda osvobozuje, že Kristus vzkříšený stoluje uprostřed těch hříšných, solidarizuje se s nimi a tím se i oni sami stávají jiným My. Ze všech uvedených důvodů má svátost slavená podle platného rituálu bez škrtů zřetelné přednosti před zděděným modelem "individuální zpovědi". Nejen, že je objektivně poslušnější, ale i subjektivně účinnější, více aktivizuje kajícníka. Měla by se proto cílevědomě pěstovat v širším měřítku i na farnostech, aspoň všude tam, kde lze zajistit několik zpovědníků naráz. Rozhodně by měl mít každý kajícník možnost opravdu volit mezi oběma formami podle rituálu (a nebýt odsouzen k té třetí, pro zpovědníka nejpohodlnější, zato nejvzdálenější záměrům koncilní reformy). Také společná forma má nejen přednosti, ale i specifická úskalí. Lze na nich ztroskotat, lze na nich významně omezit účinnost pro jednotlivé kajícníky. Jen ten, kdo o nich ví, cílevědomě se takovým úskalím vyhýbá, a rizika tak minimalizuje. A proto se zmíním i o nich.

2.1 Aktivní účast kněžského lidu

Pozitivně se faktická pomoc společenství projevila už při individuálním vyznání. Vyznání jsou věcná, střízlivá a odvážně pravdivá. Méně se daří rozvinout funkci prorockou (radou, povzbuzením, napomenutím) a pastýřskou (naznačení směru smíření). Zdá se, že to těsně souvisí s přípravou jednotlivců. Jistě se všichni poctivě připravují na své vyznání, dokonce je reflektují ve světle předem známých úryvků Písma (homilie pak jen doplní práci s textem, začatou individuálně doma). Potíže zůstávají v přípravě vhodného "znamení obrácení". Tím obtížněji se pak mohou orientovat nebo dokonce vcítit do situace bližního. Přitom jde o mnoho: Správně rozpoznané znamení pomůže, podobně jako rouno Gedeonovi, bezpečně poznat, že Pán moje vyznání přijal, bere je vážně a moje úsilí se obrátit bere i za svou věc. Úspěšný exodus znamenal pro Hebrejce nejen konec otroctví, ale také nové vědomí "jsme lid, jsme lid Hospodinův".

2.2 Pravda vyznání a pravdivost obrácení

Vyznání před společenstvím sbližuje, dodává odvahu pokorných, inspiruje váhavé. Ale také pokouší k "přizdobení" pravdy. Někdo se stylizuje do podoby černější než skutečnost, jiný naopak. Pravdě však křivdí každá z takových stylizací. A protože Bůh je věrný, nedá na obraz stylizovaný. Zato může být zklamán účinkem pravdivé Boží odpovědi ten, kdo si svůj stylizovaný autoportrét buď zamiloval, anebo jej nenávidí. Nebezpečnější je jiná specifická iluze vyznání: Předvede je ten, kdo sice cosi vyzná, ale jen jako literární úvod k masivní žalobě na někoho druhého nebo na údajnou příčinu svých vlastních poklesků, ale především svého "nešťastného osudu". Ani si nevšimne, že potřeba změnit sebe sama, své vlastní smýšlení ustoupilo potřebě potrestat údajného viníka, a to veřejně. Jistěže takoví stěžovatelé přicházejí i individuálně, do zpovědnic. Přítomnost publika však pokušení jen posiluje.

2.3 Svátost a magie

Proti magické interpretaci není pojištěna žádná svátost. Zdá se však, že s tím rituál začíná konečně počítat. Nebojí se - za určitých vymezených okolností - vyslovit absoluční formuli i nad nediferencovaným zástupem, nepokládá ji za slovo kouzelníka, kterého by někdo mohl objektivně zneužít. Rubriky (čl. 55,60,61) však nabádají minimalizovat zneužití subjektivní. Takové naivní pokusy o zneužití bohužel vyloučit úplně nelze. Zná je jak zpovědnice, tak forma veřejná. Magii zkouší ten, kdo se pokouší svátostí namalovat mezi minulostí a přítomností jakousi čáru: co je za čarou, není a nikdy nebylo. Čáru chce vykouzlit zaklínadlem absoluce ne proto, že se touží změnit a začít znovu, ale aby Boha odzbrojil, anebo aspoň donutil k příměří - absoluce má Bohu svázat ruce či vymazat paměť. Duch ovšem odpouští docela jinak, než kalkuluje taková amatérská magie slov: Zrno oddělí od plev, plevy spálí a zrno shromáždí do stodol. Cokoli nepravdivého předstírat Duchu se nevyplácí, to ukazuje příběh Ananiáše a Safiry (Sk 5, 3-5). Podobně ani ten, kdo na sebe vztáhne absoluci, aniž by hledal pravé smíření, nedonutí Boha k ničemu. Jen tím dokáže, že není jen hříšník, ale navíc svévolník a falešný hráč. Hospodinu se to hnusí.

2.4 Mlčenlivost

Už dávno před reformou, umožňující společné smíření, platila zásada: Kdo v rámci svátosti slyší vyznání cizí viny (např. ve frontě před zpovědnicí), je vázán přísnou mlčenlivostí podobně jako zpovědník. ("Podobně" proto, že v případě zpovědníka už jsou vymezeny přísné sankce.) Co však bývalo dřív řídkou náhodou, je při veřejném vyznání běžné: Všichni přítomní nejen cosi zaslechnou, ale slyší vše, nebo téměř vše. Jaké povinnosti z toho pro každého plynou? Nejen církevní zákon, ale věc sama vyžaduje od každého svědka svátostného vyznání víc než jen "mlčet" (slovem, písmem, přímo či náznakově). Žádá úctu k tajemství. Tajemstvím je už sám stav hříšníka. Stav hříšníka vracejícího se zpět do náruče Domova je mysterium, kde společně jedná lidské srdce a Bůh. Kristus se s tímto provinilcem þviditelně\ solidarizuje. To vše je půda posvátná. Kdo to nechápe, bloudí podobně jako bratr Marnotratného syna v Ježíšově podobenství. Prohřešek proti tomuto mysteriu nejen zraňuje blíženskou lásku, ale šlape si i po svém vlastním "královském" kněžství - kajícník je přece Boží slávou! Patřičnou úctu projeví jen ten, kdo nového poznatku ze svátostného vyznání pocházejícího nijak a nikdy nevyužije proti kajícníkovi. Kdyby např., byť mlčky, změnil svůj dosavadní běžný lidský postoj ke kajícníkovi (pohoršil by se, odcizil, ztratil k němu úctu), zneužil by tím svátosti smíření k dalším hříchům.

Společné slavnosti smíření jsou požehnáním. Ale vyžadují od každého mimořádnou kázeň: Vyžadují v rámci svátosti se plně angažovat, kdežto mimo svátost "nic netušit" - obojí pravdivě. Jen kajícník sám disponuje klíči těchto tajemství: Pokud sám o tom hovoří mimo svátost, je to už věc obvyklých mezilidských vztahů. Zdá se to příliš náročné? Což je vůbec nějaké pravé milování snazší? Která láska nevyžaduje mimořádnou kázeň? Právě proto, že jde o akt lásky, netřeba na druhé straně žádné úzkostlivé pitvání, zda to či ono už je či není "překročením zákona". Je třeba jednat odpovědně, ohleduplně, pravdivě a poctivě. Ne méně, ne víc.

3 Závěry

- Koncil si přeje (a platný rituál západní církve to vyžaduje), aby každý člen Božího lidu, ať kněz, ať laik, se svátosti účastnil aktivně a konal jen to, ale zároveň všechno to, co mu konat přísluší.

- Legitimní a autentický prostor pro plné rozvinutí svátosti smíření se bohužel v převážné většině farností zužuje. Nejčastější formou je forma vlastně nouzová, anebo spíš nelegální torzo. Nejčastěji chybí Boží slovo, účast společenství a pomoc ke smíření kajícníka.

- Forma nouzová (případně i zjednodušená bez vážného důvodu) se běžně mlčky prohlašuje za plně uspokojující, ba vlastně nejlepší. (Vždyť jiné se v takových farnostech ani nenabízejí!) Za volbu formy, její doplňky a úpravy podle pastorační situace odpovídá podle rituálu (čl. 40) místní farář, resp. kněz. Je to plně v jeho kompetenci. Podle citovaného článku má při volbě forem postupovat tak, aby "udílení bylo bohaté a plodné". Přitom větší počet kajícníků není - podle čl. 22 - argumentem proti bohoslužbě slova, ale naopak pro ni.

- Vedle běžné příležitosti k individuální zpovědi by mělo mít farní společenství aspoň občas - rituál doporučuje zejména dobu postní - příležitost k slavení ve společenství. Aby si na tuto formu farnost mohla zvyknout a objevit její přednosti, měl by správce učit farníky častější kající pobožností (rituál uvádí 6 vzorů!).

- Každá svátost, tedy i svátost smíření, působí ex opere operato (Christi). Je proto povinností přisluhovatelů vyjádřit Kristovu přítomnost vhodnými znameními. Tím spíš by neměli zanedbávat při svátosti Boží slovo. Vždyť věří spolu s koncilem, že v Božím slově hlásaném církví je Kristus reálně přítomen. Podobně by měli více cenit i Kristovu přítomnost skrze společenství (srov. SC 7). Obojí lze snadno vyjádřit sdělným znamením.

- Cokoli se ve svátosti děje, mělo by se dít v pravdě. Nejen vyslovovat, ale i konat pravdu (srov. 1 J 1,6). Toho je třeba šetřit zvlášť při svátostech "ze zbožnosti": Smíření musí být smířením, ne pouze jednou z podmínek pro zisk plnomocných odpustků, splněním zbožné povinnosti atd. - Neměl by se svátosti zahalovat její eschatologický ani společenský rozměr. Neměla by proto řešit především minulost (odpuštěním), ale otevírat budoucnost (smířením). I ty nejsoukromější mody by neměly v kajícníkovi budit nesprávný dojem, že je zpověď jen jeho soukromou věcí.

- Slavit společně je uměním. Každé umění vyžaduje pilné cvičení a kázeň. Proto by se měl tomuto umění učit křesťan už od dětství při slavnostech přiměřených jeho věku. Rozpaky dětí nad zpovědí jsou časté a pochopitelné, zejména nemají-li při vyznání opravdový živý vzor. Zlozvyky získané v mládí je pak trápí dlouho do dospělosti (někteří dospělí se dlouho vyznávají infantilně). Společenství stejně starých je může mnohem snadněji naučit vyznávat se přirozeně a pravdivě.