Jste zde

Co činí teologii ekumenickou

Uvažování nad textem G. R. Evanse: What is ecumenical theology

. . . prosté křesťanství se mnohem spíše podobá dvoraně, odkud vede několik dveří. Podaří-li se mi do této dvorany někoho uvést, splním tím, oč jsem se pokoušel. Oheň, židle a jídlo se však nacházejí v pokojích, nikoli ve dvoraně. Dvorana je místem, kde se čeká, odkud lze vstoupit do různých dveří, ale kde se nedá žít. K tomu je příhodnější libovolný, třeba i nejhorší z pokojů . . . . . . Až budete ve svém pokoji, buďte laskaví k těm, kdo si zvolili pokoj jiný, jakož i k těm, kdo jsou ještě ve dvoraně. Pokud nemají pravdu, potřebují vaše modlitby tím spíše. Pokud jsou vaši nepřátelé, jste modlitbou za ně povinováni. To patří k pravidlům, která jsou společná pro celý dům. (C. S. Lewis, 1993, K jádru křesťanství: 7)

Pokud chceme hovořit o ekumenické teologii, je třeba nejprve objasnit pojmy „ekumenická" a „teologie".

V základu řeckého výrazu oikúméné najdeme dva pojmy: oikos, dům, a menein, setrvávat, bydlet. Přebývat, bydlet v jednom domě, tvořit jednu rodinu, jednu církev, to jsou důrazy, které najdeme ve slově ekumena a v ekumenickém hnutí. . . (Dolejšová: 12). „Teologii" můžeme překládat jako „výroky o bohu". Tato definice však zcela nevystihuje situaci ekumenické teologie - k popisu vztahu mezi obyvateli domu také nevystačíme s výroky o majiteli domu. Mnohem bližší našemu problému je definice teologie jako .reflexe víry, naděje a lásky, jakožto uchopení a porozumění vztahu člověka k Bohu a jím proměněného vztahu k lidem a celému stvoření. . ." (Dolejšová: 2). G. R. Evans v článku What is ecumenical theology hovoří o dvou úkolech, které měla teologie v minulosti: první je pozitivní - totiž definovat pravou víru, druhý byl negativní - napravování různých omylů. Nyní má teologie zcela nový a jedinečný úkol, a tím je uprostřed situace rozdělení církve dělat společnou teologii. Smyslem a úkolem ekumenické teologie je usilovat o jednotu církve a zabránit jejímu dělení. S odvoláním na dokumenty 2. vatikánského koncilu Evans hovoří o tom, že k veškeré teologii by se mělo nadále přistupovat způsobem: .Dekret 2. vatikánského koncilu o ekumenismu zdůrazňuje, že teologie má být studována sub aspectu oecumenico" (Evans: 20). Dále Evans zmiňuje výrok Y. Congara, že „ekumenismus není nic výjimečného. . ., předpokládá hnutí konverze a reformu života všech společenství" (Evans: 21). Stejné důrazy jako u Evanse najdeme i v encyklice Jana Pavla II. Ut unum sint: „Ekumenismus je cestou církve. Ekumenismus není přívěskem tradičních aktivit. Organicky k ní patří a musí pronikat vším, co církev činí. . . Myslíme-li na cesty, vedoucí k obnově jednoty, musíme si uvědomit, že přednost má duchovní ekumenismus, tedy modlitba naše vlastní i společná s jinými křesťany, a dále obrácení každého z nás. Bez vnitřní obnovy budou cesty k jednotě neúčinné. K jednotě nevede libovůle v nauce a přehlížení rozdílů. Metodou ekumenismu, jíž zdůraznil 2. vatikánský koncil, je dialog. Nejde v něm o pouhou výměnu myšlenek. Dialog zahrnuje celého člověka." (Štampach: 15) Má-li však být teologie ekumenickou, musí být utvářena všemi církvemi společně. Evans zde cituje J. M. R. Tillarda: „Jakmile jde o otázku viditelné jednoty, je jasné, že vyznání víry znamená něco víc, než chabé kompromisy, které vyrovnávají odchylky: vyznání víry musí naznačovat možnost dosvědčovat nově společně téhož Ježíše Krista" (Evans: 21). Evans zde klade důraz na slova „dosvědčovat společně" a zmiňuje tři stupně, které podle Congara vytvářejí ekumenickou teologii: Prvním stupněm je objasnění víry druhých, druhým stupněm je ochota učit se od druhých a třetím stupněm je ochota učit se s druhými.

Teologie utvářená z ekumenického hlediska ovšem musí počítat s mnohými nedorozuměními a zátěžemi, které si církve nesou z minulosti. Pokud má tedy ekumenická teologie jako disciplína vydržet, musíme se snažit o její solidnost, a to znamená dát jí přísná pravidla, bez kterých nemůže žádná disciplína obstát. Podle Evanse je v současné době možno vycházet z několika základních prvků:

1. Církve mají usilovat o spolupráci pod vedením Ducha Svatého, aniž by si kterákoli z nich nárokovala autoritu nad ostatními.

2. Je třeba respektovat ostatní komunity a jejich nárok na eklesiologickou existenci. Každá část církve nese svá specifická charismata, která jsou pro ostatní přínosem a bohatstvím a je zároveň v plném významu církví. Zde ovšem na druhé straně nesmíme zapomenout na druhou stranu mince - že žádné společenství netvoří úplnou církev bez ostatních jejích částí a že mnohost církví „je třeba chápat jako vinu (Barth)" (Štampach: 29).

3. Ekumenická teologie se má snažit být neopoziční. V tom se liší od středověké teologie, která byla opoziční - snažila se bránit pravdu proti někomu, kdo se nacházel v bludu. Pravdu pokládala za něco změřitelného. Úkol této teologie byl demonstrovat pravdu druhým a přivést je na správnou cestu. V takovém přístupu nebylo místo pro setkání a hledání společných pozic pro smíření.

Tuto opoziční metodu ovšem můžeme v jednom případě použít ve prospěch ekumenismu, a to tak, že budeme předpokládat jednotu církve a při teologické práci budeme vycházet z pozic, které vidí církve zde na zemi jako sjednocené, „myslet jako by byly jedno, tak aby mohly být jedno" (Evans: 27). Bez tohoto přístupu by vlastně dělat „ekumenickou teologii" nebylo možné.

Evans se také zamýšlí nad významem srovnávání pro ekumenickou teologii; protože ekumenické diskuse se dějí mezi rozdělenými částmi církve, jednou z přirozených cest pro diskusi se jeví srovnávací metoda, ve které by měly vyjít najevo rozdíly mezi denominacemi. Systematickou a logickou rekonstrukcí těchto rozdílů by se pak mělo ukázat, jaké jsou jejich příčiny a předpoklady. Srovnávání má pro ekumenickou teologii přípravnou roli jako začátek dialogu. Buď pomůže najít společný základ, na kterém se dá stavět, anebo naopak vede k dalším otázkám a potřebě dalšího rozhovoru.

Vzhledem k tomu, že nelze vždy jednoznačně vymezit účely, kterým má ekumenická teologie sloužit, není možné dobře definovat její metodologii. Roli hraje například fakt, zda se v dialogu jedná o církve rozdělené „sekundárně" které nikdy nebyly sjednoceny (např. metodisté a římští katolíci) nebo zda se jedná o církve rozdělené „primárně", které si s sebou nesou zranění a bolesti z minulosti. Při ekumenické teologii je třeba vždy vycházet velmi pružně z konkrétní situace, ve které se nacházejí partneři dialogu, odložit zlobu, přenést se přes neúspěšné pokusy o sjednocení a také jasně definovat předmět diskuse a ujasnit si překážky dialogu. „Bude rozdíl pokusit se sjednotit anglikány a římské katolíky s jejich značnou základní podobností a společnou historií do šestnáctého století, pravoslavné a římské katolíky s jejich hluboce rozdílnými světy myšlení, ale s velmi podobným řádem, reformované a římské katolíky s jejich podstatně odlišnou eklesiologií" (Evans: 31).

Dosáhnout shody je často jednodušší v bilaterálních vztazích, a také již na tomto poli bylo dosaženo mnoho úspěchů. Tyto bilaterální snahy ovšem v sobě nesou nebezpeční, že se oba partneři uzavřou do nově vytvořených „bilaterálních ostrovů" (Evans: 34), což může vést k vyloučení vztahů s některými jinými partnery či ke zúžení interpretace některých dokumentů apod. Přesto různé mezicírkevní rozhovory a spolupráce dávají naději, že jednota je možná a že tato doba je dobou, kdy je potřeba pokračovat v ekumenickém dialogu a usilování o jednotu.

Můžeme říci, že Evansovým východiskem pro ekumenickou teologii je to, co nazval opoziční metodou, která může být použita ekumenicky. Církve předpokládají jednotu církve na zemi a proto se snaží společně usilovat o jednotu a vystupovat proti postojům, které jednotu boří. Z tohoto hlediska se ekumenická teologie jeví jako naprostá nutnost a samozřejmost. V souladu s tím jsou i ekumenické úkoly římskokatolické církve podle koncilních a pokoncilních dokumentů a také postoj dalších církví. Zdá se tedy, že opravdu není možná jiná teologie než ekumenická. Snad jsme si vědomi toho, že dům církve, ve které žijeme ve svých pokojích, je společný dům nás všech, a že jsme odpovědni za usilování o společnou jednotu v tomto domě i za sousedy, kteří v něm žijí spolu s námi.

„Teologie sama ovšem pro obnovu plné jednoty křesťanů nestačí. Je také třeba vzájemné úcty, pokání, modlitby a praktické spolupráce" (Evans: 34). Pokud se ekumenický dialog neodrazí na životě jednotlivých křesťanů, případně sborů či farností, je samoúčelný. „Jak říká G. K. Chesterton: Nic není reálné, dokud to není lokální. Dokud farnosti nebudou jasně vidět samy sebe jako součást všech ekumenických záležitostí, ekumenické hnutí bude mít nádech něčeho nereálného. Místní církev je frontou, která je pro nás největší výzvou." (McCrea Cavert: 220)

Dnes můžeme říci, že mnohde na úrovni farností a sborů, v různých nekonfesních křesťanských organizacích nebo v osobních vztazích jednotlivých křesťanů existuje praktická spolupráce a přesvědčení, že jedinou možnou cestou křesťanů je cesta společná. Toto přesvědčení se děje buď spoluprací v oblasti sociální, vzdělávací atd. nebo společnými rozhovory, modlitbami a studiem Písma. Praktická spolupráce na místní úrovni se však může setkat s dvěma problémy. Stává se, že praxe často předběhne pozici, kam došla ekumenická teologie a křesťané ve své touze po jednotě buď jsou nuceni s bolestí se zastavit tam, kam prozatím dospěl mezicírkevní dialog nebo nějakým způsobem překročit to, co jim stávající řády jejich denominací dovolují a jednat ve víře, že to, co oni společně prožívají, bude v budoucnosti církev moci prožít v plnosti.

Jiným problémem je, že ve snaze o jednotu se lidé domnívají, že stačí ochota nedělat rozdíly, tolerovat vzájemně své názory a pokud možno nehovořit o věcech, které nás rozdělují, ve snaze, abychom druhé nezranili. Nemohou pak dojít k oněm třem stupňům, které zmiňuje Congar, totiž k porozumění druhých, k učení se od druhých ani k učení se společně s druhými. Nedochází ke konverzi, změně smýšlení. Domnívám se, že do podobné situace se lidé dostanou často v upřímné snaze o jednotu, přesto však tento přístup nakonec vede k jednotě falešné a povrchní a následně pak i k devalvaci křesťanské zvěsti. Ochota nedělat rozdíly k jednotě nestačí. „K jednotě nevede libovůle v nauce a přehlížení rozdílů" (Štampach: 15). O problémech je třeba otevřeně hovořit, promýšlet je a hledat společná řešení. A právě tady se otevírá prostor pro ekumenickou teologii. Od praxe se tedy dostáváme zpět k ekumenické teologii, která nemá existovat na úrovni církevních hodnostářů či profesorů teologických fakult odtržená od života běžných křesťanů, ale má vycházet z křesťanské praktické spolupráce a má této praktické spolupráci sloužit.

Literatura:

Dolejšová, Ivana: Úvod do teologického myšlení. Institut ekumenických studií, Praha 1998

Evans, G. R., What is Ecumenical Theology in Method in ecumenical theology: The Lessons so Far. CUP, Cambridge, 1996

Lewis, C.S.: K jádru křesťanství. Návrat, Praha 1993

McCrea Cavert, Samuel: The Ecumenical Movement in New Frontiers of Christianity. ed. Raughley, Ralph C., Association press, New York 1962

Štampach, Odilo Ivan: Nástin ekumenické teologie. Informace a úvahy s ohledem na českou ekumenickou situaci. Univerzita Karlova, Praha 1995