O
církvi se od počátku vyznává, že je jedna. Je to dar i úkol.
Tímto směrem jde slavná pasáž z Pavlova listu křesťanům
v Efezu: Snášejte
se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu
Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné
naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest,
jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny
působí a je ve všech. (Ef
4, 2-6). Stejně tak od začátku je církev pluralitní. Pavel
v listu Římanům pozdravuje všechny
(tamní?) církve
Kristovy (Ř 16,16).
Křesťanům v Korintu zase vyřizuje pozdravy od církví
v Asii (srov. 1 K 16,19). Tato pluralita je zároveň
diversitou. Církvím vtiskují svou pečeť silné zakladatelské a
vůdčí osobnosti a evangelium též vstupuje do různých
kulturních kontextů.
Křesťané
se již od 2. století těžce vyrovnávají s rozdíly mezi
místními církvemi, popřípadě s rozdíly uvnitř církví.
Je pro ně nesnadné stanovit, co určuje nepominutelnou křesťanskou
identitu, už proto, že ta je v historickém pohybu, s pružnými
a někdy i prostupnými hranicemi. Přirozená péče o čistotu
a celistvost víry, tedy ortodoxie v původním smyslu, rychle
přerůstá ve verbální ortodoxii, v povinné a sankcionované
schvalování tezí předložených autoritou. Některé rozdíly,
lépe řečeno zacházení s nimi, proto způsobily rozdělení,
přesněji řečeno oslabení vnitřní jednoty a katolicity Kristovy
církve. Od 5. století dochází k větvení trvajícímu
dodnes: církve předefezské a předchalcedonské dnes souhrnně
označované jako starobylé východní v kontrastu s hlavním
proudem (který se měl historicky větvit později) jsou ukázkou,
že při základní shodě
víry šlo o nedostatek dobré vůle na všech stranách. V polovině
dosavadních křesťanských dějin se rozejdou latinský Západ,
který si přisvojí společné označení jako církev katolická a
byzantský Východ, který zachoval původní ortodoxii, jíž se ve
slovanském prostředí dostalo přetlumočení v podobě
pravoslaví. Po dalších pěti stoletích se západní církev
reformuje ve třech historických větvích, a vyděluje se část,
která reformaci neakceptovala jako dnešní církev
římskokatolická.
Odcizení
se na všech stranách chápalo jako potíž a hledaly se cesty
k obnovení jednoty ekumény,
církve v celém
známém obývaném prostoru, vytvoření společného církevního
domova odpovídajícího politické domovině. Naivní a
nerealizovatelnou podobou tohoto uvažování (a případně i úsilí)
bylo cosi, čemu se s jistou ironií říká ekumenismus
návratu. Jednotlivé
větve předpokládaly o sobě, že jsou původní církví Kristovou
a laskavě otevíraly náruč odpadlíkům. Umožňovaly jim znovu se
zařadit. Katolíci to předpokládali o východních schizmaticích,
pravoslavní o latinících upadlých do filioquistického bludu. Obě
větve ve shodě očekávaly návrat luteránů, reformovaných a
anglikánů, nemluvě o dalších reformačních denominacích.
Když
se zjevně nikdo nehnal do náruče v níž měl být láskou
rozdrcen, nastoupila u mohutné partikulární církve s vedením
v Římě nová strategie označená tradičně jako uniatismus.
Po neúspěšných nebo
jen krátkodobě zdárných středověkých pokusech dochází od 16.
století k postupnému oddrobování okrajových částí církví
pravoslavných a ovládnutí částí církví údajně
monofysitských a nestoriánských.
Za slíbenou poslušnost římskému pontifikovi jim byly učiněny
ústupky v liturgii a vnitřním uspořádání. Mohly si
ponechat ritus s tím, že po dávkách psychologicky
přijatelných docházelo a dochází k jeho progresivní
latinizaci, a mohli si též ponechat prvky starého synodálního
uspořádání a ženaté duchovenstvo, i když rozmělňované
latinskými celibátníky, kteří si nastudovali odlišné rity a
praktikovali je v těchto církvích obvykle disciplinárně
podřízeni (jakožto řeholníci) západním autoritám.
Až
20. století teprve přináší ekumenismus, který má-li být
autentický, vykazuje se znaky odlišujícími tuto podobu úsilí o
obnovu jednoty od východních unií. Ekumenický přístup lze
charakterizovat především uznáním rovnosti zúčastněných
stran. Zdvořilé rozhovory se vzdáleným misijním horizontem
prostě nejsou ekumenickým dialogem a ani k němu obvykle
nesměřují. Ekumenickým sbližováním rovněž není společné
prosazování shodných pragmatických zájmů ve smyslu svaté
aliance.
Druhým znakem dialogu
v užším smyslu (odlišného od pouhé konverzace, ale i od
diskuse, disputace či polemiky) je ochota ke změně. Je přirozené,
že v rozhovoru se zúčastněné strany hlásí k poznané
pravdě a že v otázkách víry a jejího doktrinálního
přetlumočení nejsou k užitku diplomatické kompromisy. Je
však také pravda, že věrnost pravdě musí mít v ekumenických
vztazích přednost před věrností organizaci nebo dokonce jen
partikulárnímu koloritu. Předloží-li nám druhá strana cosi, co
nás osloví jako živá, námi dosud zanedbaná pravda víry, je
třeba uznat deficit a otevřít se plnějšímu poznání.
Pro
římskokatolickou církev bylo nesnadné vstoupit do ekumenického
dialogu, jemuž se již po pár předcházejících desetiletí učili
pravoslavní, starokatolíci, anglikáni a reformační
denominace. Přesto se o to v první polovině 60. let pokusila,
když v dokumentech II. vatikánského koncilu
udělala první vážné kroky. I když její dialog s pravoslavnými
byl kontaminován politickými okolnostmi života většiny z nich,
přece však nakonec došlo k pokroku a z římskokatolické
strany zaznělo ujištění, že unie
není cestou dialogu.
Poslední
mezicírkevní aktivity římského apoštolského stolce jsou
jednoznačným krokem zpět od dialogu a zpět od ekumenismu
k pokusům o nové unie. Tentokrát, ač se to terminologicky
odlišuje, jde o snahu o dvě unie západní. Dvě z římského
hlediska „církevní společenství" jsou žhavými kandidáty na
to, být akceptovány jako svébytné církevní útvary uvnitř
římskokatolické jednoty, i když pravděpodobně ne jako ecclesiae
sui iuris.
Tyto snahy se vyvíjejí směrem k některým, zejména africkým
anglikánským církvím známým svým konzervativním,
patriarchálním a autoritářským pojetím křesťanství. A dále
ke starokatolickým církvím dosud stále ještě seskupeným
v Utrechtské unii. Některé podobně, jako je tomu u
anglikánů, rovněž nesouhlasí s reformními kroky
sesterských církví jako je kněžské (popřípadě výhledově i
biskupské) svěcení žen, pastýřská služba osob žijících ve
stejnopohlavním partnerství a žehnání takovým dvojicím na
společnou cestu životem.
Jednání Říma s částmi anglikánského communia je už
daleko a má praktickou podobu. Jako ve východních uniích stačí
podrobení Svatému stolci, a pak už záleží jen na shovívavosti
údajného náměstka Kristova, který může dočasně akceptovat
nedostačující připravenost tohoto společenství a zejména jeho
služebníků podrobit se všem detailům římskokatolické církevní
kázně. Zůstanou-li i se svým přijetím do jednoty bezpečně
izolováni od zbytku církve, mohou po jistou dobu používat za
předpokladu patřičného prověření anglikánskou liturgii a
mohou za kněze (ne již za biskupy) světit ženaté muže. Někteří
představitelé anglikánského společenství jsou k tomuto
úsilí shovívaví a přízeň Říma jim je důležitější, než
věrnost tradici otců.
Jednání
se starokatolíky je v raném stadiu. Prohlášení
41. mezinárodní starokatolické teologické konference
se sice výslovně
distancuje od ekumenismu návratu, spěšně však konstatuje shodu
v chápání církve, které také zahrnuje postavení této
služby papeže uvnitř její struktury komunia. Je
zajisté teologicky odpovědné pracovat na diferencovaném konsenzu,
na pečlivém hodnocení shod a rozdílů. Je nepochybně teologicky
odůvodněné nepokládat každý rozdíl za rozdělující. Na
druhou stranu však podléhá starokatolickými teology akceptovaná
myšlenka primátu římského biskupa v univerzálním
společenství místních církví další recepci nebo modifikaci či
dokonce odmítnutí ze strany synod, pastoračních konferencí a
teologických pracovišť, jak ostatně dokument uznává.
Jak
odlišit zamýšlené pohlcení anglikánských diecézí a do
budoucna připouštěné plné společenství místních
starokatolických církví s Římem od dosavadních východních
unií? Unie jako cesta sbližování není v dějinách vztahů
mezi denominacemi omezena na římské katolíky a jejich protějšky.
Součástí pruské kulturní politiky již od roku 1817 bylo
konstruování unionovaných zemských církví, popřípadě i
církve říšské, v nichž se slučovaly, podobně jako r.
1918 v tehdejším Československu, luteráni a reformovaní do
jedné organizace při (aspoň teoretickém) zachování odlišností
na úrovni místních sborů.
R. 1973 byly odvolány staré klatby a navázáno církevní spojení
stejných partnerů (později s účastí dalších
denominací).
Známé jsou rovněž pokusy neřímských denominací západního
křesťanství s apoštolskou posloupností vytvořit cosi jako
unii. Již r. 1931 byla uzavřena taková dohoda mezi anglikány a
starokatolíky.
R. 1992 došlo v jihofinském městě Porvoo k aktu, který
můžeme chápat nejen jako plné vzájemné uznání, ale i jako
otevření plné zaměnitelnosti služeb mezi anglikány a luterány.
Máme-li ovšem být přesní, museli bychom říct, že Společenství
z Porvoo se týká
některých anglikánů a některých luteránů. Reportážní
články o slavnostním nastolení communia mluvily o
skandinávských luterských a anglikánských biskupech v mitrách
a brokátových pluviálech s pozlacenými berlami v rukou
u oltáře a německých luterských reprezentantech pokorně
v civilu sedících v lavicích v roli hostů.
Narážíme na obecnou potíž uniatské či unionistické církevní
politiky. Je přirozené, že si církve všímají shody a
diferencovaně oceňují rozdíly. Na základě shod ustavují míru
uznávání a sdílení, jíž rozdíly neznemožňují. Na druhé
straně však přiblížení partnerům v rámci takové unie
samovolně s sebou nese vzdálení od jiných denominací, ba i
od spoluúčastníků stejné konfesní tradice. Unie jsou možné a
pochopitelné a jsou etapou na cestě obnovy oslabené jednoty
křesťanů, ale nejsou cestou ekumenického dialogu.
Žijeme
v paradoxní etapě mezicírkevních vztahů. Shodneme se
v metodách ekumenické práce. Všichni by mohli podepsat
praktické pokyny z V. kapitoly římskokatolického
Ekumenického direktáře.
Není však souhlas o východisku a cíli ekumenické cesty. Můžeme
se společně modlit, biblicky pracovat, ujasňovat věroučné,
resp. teologické formulace, spolupracovat v diakonii či
charitě, ale měla by se hledat shoda, kde již je jediná církev
Kristova a k jakému cíli směřujeme.
Diskuse
o církvi jako neviditelném společenství předurčených,
viditelném společenství pokřtěných, resp. věřících jsou
obsáhlé a můžeme pro tyto úvahy nechat stranou. Jisté je, že
teologicky neobhajitelné je praktické ztotožnění církve
Kristovy s jednou denominací, s jednou větví rozděleného
křesťanstva. Z tohoto východiska není možno vést
ekumenický dialog. Lze akceptovat, že Církev Kristova, Boží lid
Nové smlouvy subsistuje
v konkrétním
společenství. Tento scholastický výraz však nemá jednotnou
interpretaci. Božská přirozenost např. subsistuje v Otci, je
v něm plně přítomna, nic nechybí, není to jen, kdyby to
vůbec bylo možné, jakási „část" Boha, ale to přece
nevylučuje její subsistování v Synu a v Duchu svatém.
Když konstituce Lumen
Gentium II. vatikánského
koncilu diskrétně zvolil tento výraz pro vyjádření poměru
církevní instituce a církve Kristovy, nevylučovalo to v podobném
smyslu uznání její subsistence i v jiných církvích,
byť by i bylo odstupňované. Jedni by byli ke Kristu přivtěleni
(incorporati)
a jiní připojeni (coniugati),
kdyby se účast jednotlivců nebo lokálních společenství na
církvi Kristově považovala tu za dokonalou, tu za nedokonalou,
neboť podle koncilní teologie jde vždy o účast aktuální. Tyto
možnosti najít ekumenické východisko byly opuštěny, možnost,
že církev Kristova je v římskokatolické církvi
konkretizována, byla
nahrazena formulací o ztotožnění obou entit.
Pokud jde o cíl, zdá se, že výraznou většinu křesťanů
reprezentují instituce a teologové v jejich službách,
kteří jej vidí v obnově viditelné jednoty (přinejmenším
římští katolíci a pravoslavní), v jednotné organizaci,
který by případně připouštěla rozdíly lokálního vnitřního
uspořádání v přesných mezích a rozdíly liturgie za
předpokladu jejího schválení centrem. Významná část křesťanů,
starokatolíci, anglikáni, luteráni, reformovaní a evangelikální
církve, nevidí současnou pluralitu a diverzitu církevního života
jako problém. Vnějším vyjádřením hlubinné jednoty církve má
být plné vzájemné uznání, sdílení a spolupráce. Unie jsou
spornou a dvojznačnou podobou mezicírkevních vztahů. Má-li navíc
podobu pohlcování dílčích církví mohutným církevním a
vlastně i politickým útvarem, jak se to připravuje v současnosti
ve vztahu římských katolíků k anglikánům a
starokatolíkům, spíše ekumenické vztahy zásadně narušuje.
Větvení popisuje stručně a historicky seriózně publikace Pavel
Filipi: Křesťanstvo, Brno: CDK, 1996
Polooficiální římskokatolické informace o dosavadních
východních uniích s jejich úplným soupisem poskytuje
Papežská agentura pro humanitní a pastorační podporu
(Papal agency for humanitarian and pastoral support) na webovém
zdroji online http://web.archive.org/web/
20050305015434/www.cnewa.org/default.htm.
Společné zjištění, že šlo terminologické
rozdíly, nikoli rozdíly ve víře souhrnně poskytuje za
římskokatolickou stranu oficiálně encyklika Jana Pavla II. Ut
unum sint (Praha: Zvon,
1995) a z české
pravoslavné strany jsme o tom zpraveni v publikaci metropolita
Kryštof: Orientální
pravoslavné církve, Prešov:
Prešovská univerzita, 2004
Analogické označení podle historické události, totiž
spojenectví katolického Rakouska, protestantského Pruska a
pravoslavného Ruska proti Napoleonovi dohodnuté na Vídeňském
kongresu v létech 1814 a 1915
Dokumenty II.
vatikánského koncilu, Praha:
Zvon, 1995; důležité pro toto téma jsou pasáže z konstituce
O církvi, Lumen gentium
a dekret O ekumenismu,
Unitatis redintegratio
Tato
formulace stručně shrnuje dokument Uniatismus
- překonaná metoda sjednocení - a současné hledání
plné jednoty přijatý
na zasedání oficiálního dialogu mezi oběma společenstvími
v Balamandu, 1993, o němž referuje článek Stav
dialogu mezi pravoslavnými a katolíky, Getsemany
174 (7-8/2006)
Jako
církve vlastního práva
je označuje Codex
canonum ecclesiarum orientalium, 1990;
původní text k dispozici online na adrese
http://www.intratext.com/X/LAT0758.HTM
Konala se 24. - 28. 8. 2009 a česká verze prohlášení je
k dispozici v periodicích Getsemany 209 (10/2009), s. 272 a
Communio, 4/09,
s. 8 s doprovodným článkem Petr Jan Vinš: Zpět
k Římu? s. 7
Např. pruským králem Friedrichem Wilhelmem III. R. 1817
uspořádaná Evangelische Kirche der altpreußischen Union
Původní dokument v českém překladu a další doprovodné
texty jsou k dispozici online na adrese
http://coena.edunix.cz/teologie/LK.doc/view
Bonnská dohoda, 1931; její stručný text v českém překladu
k dispozici online na adrese
http://www.starokatolici.cz/dohodabonn.html
kol.: Direktář
k provádění ekumenických principů a norem,
Praha: Česká biskupská konference, 1995
Toto rozlišení zavádí a podrobněji vykládá konstituce II.
vatikánského koncilu Lumen
Gentium, čl. 14 a 15
(Dokumenty,
viz pozn. 4. s. 50 - 52)
Kongregace
pro nauku víry: Odpovědi
na otázky o některých aspektech nauky o církvi, 2007,
online jako http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=80
Poslední komentáře