Jste zde

Nové uniatství z hlediska ekumenické eklesiologie

O církvi se od počátku vyznává, že je jedna. Je to dar i úkol. Tímto směrem jde slavná pasáž z Pavlova listu křesťanům v Efezu: Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. (Ef 4, 2-6). Stejně tak od začátku je církev pluralitní. Pavel v listu Římanům pozdravuje všechny (tamní?) církve Kristovy (Ř 16,16). Křesťanům v Korintu zase vyřizuje pozdravy od církví v Asii (srov. 1 K 16,19). Tato pluralita je zároveň diversitou. Církvím vtiskují svou pečeť silné zakladatelské a vůdčí osobnosti a evangelium též vstupuje do různých kulturních kontextů.

Křesťané se již od 2. století těžce vyrovnávají s rozdíly mezi místními církvemi, popřípadě s rozdíly uvnitř církví. Je pro ně nesnadné stanovit, co určuje nepominutelnou křesťanskou identitu, už proto, že ta je v historickém pohybu, s pružnými a někdy i prostupnými hranicemi. Přirozená péče o čistotu a celistvost víry, tedy ortodoxie v původním smyslu, rychle přerůstá ve verbální ortodoxii, v povinné a sankcionované schvalování tezí předložených autoritou. Některé rozdíly, lépe řečeno zacházení s nimi, proto způsobily rozdělení, přesněji řečeno oslabení vnitřní jednoty a katolicity Kristovy církve. Od 5. století dochází k větvení trvajícímu dodnes: církve předefezské a předchalcedonské dnes souhrnně označované jako starobylé východní v kontrastu s hlavním proudem (který se měl historicky větvit později) jsou ukázkou, že při základní shodě víry šlo o nedostatek dobré vůle na všech stranách. V polovině dosavadních křesťanských dějin se rozejdou latinský Západ, který si přisvojí společné označení jako církev katolická a byzantský Východ, který zachoval původní ortodoxii, jíž se ve slovanském prostředí dostalo přetlumočení v podobě pravoslaví. Po dalších pěti stoletích se západní církev reformuje ve třech historických větvích, a vyděluje se část, která reformaci neakceptovala jako dnešní církev římskokatolická.1

Odcizení se na všech stranách chápalo jako potíž a hledaly se cesty k obnovení jednoty ekumény, církve v celém známém obývaném prostoru, vytvoření společného církevního domova odpovídajícího politické domovině. Naivní a nerealizovatelnou podobou tohoto uvažování (a případně i úsilí) bylo cosi, čemu se s jistou ironií říká ekumenismus návratu. Jednotlivé větve předpokládaly o sobě, že jsou původní církví Kristovou a laskavě otevíraly náruč odpadlíkům. Umožňovaly jim znovu se zařadit. Katolíci to předpokládali o východních schizmaticích, pravoslavní o latinících upadlých do filioquistického bludu. Obě větve ve shodě očekávaly návrat luteránů, reformovaných a anglikánů, nemluvě o dalších reformačních denominacích.

Když se zjevně nikdo nehnal do náruče v níž měl být láskou rozdrcen, nastoupila u mohutné partikulární církve s vedením v Římě nová strategie označená tradičně jako uniatismus. Po neúspěšných nebo jen krátkodobě zdárných středověkých pokusech dochází od 16. století k postupnému oddrobování okrajových částí církví pravoslavných a ovládnutí částí církví údajně monofysitských a nestoriánských.2 Za slíbenou poslušnost římskému pontifikovi jim byly učiněny ústupky v liturgii a vnitřním uspořádání. Mohly si ponechat ritus s tím, že po dávkách psychologicky přijatelných docházelo a dochází k jeho progresivní latinizaci, a mohli si též ponechat prvky starého synodálního uspořádání a ženaté duchovenstvo, i když rozmělňované latinskými celibátníky, kteří si nastudovali odlišné rity a praktikovali je v těchto církvích obvykle disciplinárně podřízeni (jakožto řeholníci) západním autoritám.

Až 20. století teprve přináší ekumenismus, který má-li být autentický, vykazuje se znaky odlišujícími tuto podobu úsilí o obnovu jednoty od východních unií. Ekumenický přístup lze charakterizovat především uznáním rovnosti zúčastněných stran. Zdvořilé rozhovory se vzdáleným misijním horizontem prostě nejsou ekumenickým dialogem a ani k němu obvykle nesměřují. Ekumenickým sbližováním rovněž není společné prosazování shodných pragmatických zájmů ve smyslu svaté aliance.3 Druhým znakem dialogu v užším smyslu (odlišného od pouhé konverzace, ale i od diskuse, disputace či polemiky) je ochota ke změně. Je přirozené, že v rozhovoru se zúčastněné strany hlásí k poznané pravdě a že v otázkách víry a jejího doktrinálního přetlumočení nejsou k užitku diplomatické kompromisy. Je však také pravda, že věrnost pravdě musí mít v ekumenických vztazích přednost před věrností organizaci nebo dokonce jen partikulárnímu koloritu. Předloží-li nám druhá strana cosi, co nás osloví jako živá, námi dosud zanedbaná pravda víry, je třeba uznat deficit a otevřít se plnějšímu poznání.

Pro římskokatolickou církev bylo nesnadné vstoupit do ekumenického dialogu, jemuž se již po pár předcházejících desetiletí učili pravoslavní, starokatolíci, anglikáni a reformační denominace. Přesto se o to v první polovině 60. let pokusila, když v dokumentech II. vatikánského koncilu4 udělala první vážné kroky. I když její dialog s pravoslavnými byl kontaminován politickými okolnostmi života většiny z nich, přece však nakonec došlo k pokroku a z římskokatolické strany zaznělo ujištění, že unie není cestou dialogu.5

Poslední mezicírkevní aktivity římského apoštolského stolce jsou jednoznačným krokem zpět od dialogu a zpět od ekumenismu k pokusům o nové unie. Tentokrát, ač se to terminologicky odlišuje, jde o snahu o dvě unie západní. Dvě z římského hlediska „církevní společenství" jsou žhavými kandidáty na to, být akceptovány jako svébytné církevní útvary uvnitř římskokatolické jednoty, i když pravděpodobně ne jako ecclesiae sui iuris.6 Tyto snahy se vyvíjejí směrem k některým, zejména africkým anglikánským církvím známým svým konzervativním, patriarchálním a autoritářským pojetím křesťanství. A dále ke starokatolickým církvím dosud stále ještě seskupeným v Utrechtské unii. Některé podobně, jako je tomu u anglikánů, rovněž nesouhlasí s reformními kroky sesterských církví jako je kněžské (popřípadě výhledově i biskupské) svěcení žen, pastýřská služba osob žijících ve stejnopohlavním partnerství a žehnání takovým dvojicím na společnou cestu životem.

Jednání Říma s částmi anglikánského communia je už daleko a má praktickou podobu. Jako ve východních uniích stačí podrobení Svatému stolci, a pak už záleží jen na shovívavosti údajného náměstka Kristova, který může dočasně akceptovat nedostačující připravenost tohoto společenství a zejména jeho služebníků podrobit se všem detailům římskokatolické církevní kázně. Zůstanou-li i se svým přijetím do jednoty bezpečně izolováni od zbytku církve, mohou po jistou dobu používat za předpokladu patřičného prověření anglikánskou liturgii a mohou za kněze (ne již za biskupy) světit ženaté muže. Někteří představitelé anglikánského společenství jsou k tomuto úsilí shovívaví a přízeň Říma jim je důležitější, než věrnost tradici otců.

Jednání se starokatolíky je v raném stadiu. Prohlášení 41. mezinárodní starokatolické teologické konference7 se sice výslovně distancuje od ekumenismu návratu, spěšně však konstatuje shodu v chápání církve, které také zahrnuje postavení této služby papeže uvnitř její struktury komunia. Je zajisté teologicky odpovědné pracovat na diferencovaném konsenzu, na pečlivém hodnocení shod a rozdílů. Je nepochybně teologicky odůvodněné nepokládat každý rozdíl za rozdělující. Na druhou stranu však podléhá starokatolickými teology akceptovaná myšlenka primátu římského biskupa v univerzálním společenství místních církví další recepci nebo modifikaci či dokonce odmítnutí ze strany synod, pastoračních konferencí a teologických pracovišť, jak ostatně dokument uznává.

Jak odlišit zamýšlené pohlcení anglikánských diecézí a do budoucna připouštěné plné společenství místních starokatolických církví s Římem od dosavadních východních unií? Unie jako cesta sbližování není v dějinách vztahů mezi denominacemi omezena na římské katolíky a jejich protějšky. Součástí pruské kulturní politiky již od roku 1817 bylo konstruování unionovaných zemských církví, popřípadě i církve říšské, v nichž se slučovaly, podobně jako r. 1918 v tehdejším Československu, luteráni a reformovaní do jedné organizace při (aspoň teoretickém) zachování odlišností na úrovni místních sborů.8 R. 1973 byly odvolány staré klatby a navázáno církevní spojení stejných partnerů (později s účastí dalších denominací).9 Známé jsou rovněž pokusy neřímských denominací západního křesťanství s apoštolskou posloupností vytvořit cosi jako unii. Již r. 1931 byla uzavřena taková dohoda mezi anglikány a starokatolíky.10 R. 1992 došlo v jihofinském městě Porvoo k aktu, který můžeme chápat nejen jako plné vzájemné uznání, ale i jako otevření plné zaměnitelnosti služeb mezi anglikány a luterány. Máme-li ovšem být přesní, museli bychom říct, že Společenství z Porvoo se týká některých anglikánů a některých luteránů. Reportážní články o slavnostním nastolení communia mluvily o skandinávských luterských a anglikánských biskupech v mitrách a brokátových pluviálech s pozlacenými berlami v rukou u oltáře a německých luterských reprezentantech pokorně v civilu sedících v lavicích v roli hostů.

Narážíme na obecnou potíž uniatské či unionistické církevní politiky. Je přirozené, že si církve všímají shody a diferencovaně oceňují rozdíly. Na základě shod ustavují míru uznávání a sdílení, jíž rozdíly neznemožňují. Na druhé straně však přiblížení partnerům v rámci takové unie samovolně s sebou nese vzdálení od jiných denominací, ba i od spoluúčastníků stejné konfesní tradice. Unie jsou možné a pochopitelné a jsou etapou na cestě obnovy oslabené jednoty křesťanů, ale nejsou cestou ekumenického dialogu.

Žijeme v paradoxní etapě mezicírkevních vztahů. Shodneme se v metodách ekumenické práce. Všichni by mohli podepsat praktické pokyny z V. kapitoly římskokatolického Ekumenického direktáře.11 Není však souhlas o východisku a cíli ekumenické cesty. Můžeme se společně modlit, biblicky pracovat, ujasňovat věroučné, resp. teologické formulace, spolupracovat v diakonii či charitě, ale měla by se hledat shoda, kde již je jediná církev Kristova a k jakému cíli směřujeme.

Diskuse o církvi jako neviditelném společenství předurčených, viditelném společenství pokřtěných, resp. věřících jsou obsáhlé a můžeme pro tyto úvahy nechat stranou. Jisté je, že teologicky neobhajitelné je praktické ztotožnění církve Kristovy s jednou denominací, s jednou větví rozděleného křesťanstva. Z tohoto východiska není možno vést ekumenický dialog. Lze akceptovat, že Církev Kristova, Boží lid Nové smlouvy subsistuje v konkrétním společenství. Tento scholastický výraz však nemá jednotnou interpretaci. Božská přirozenost např. subsistuje v Otci, je v něm plně přítomna, nic nechybí, není to jen, kdyby to vůbec bylo možné, jakási „část" Boha, ale to přece nevylučuje její subsistování v Synu a v Duchu svatém. Když konstituce Lumen Gentium II. vatikánského koncilu diskrétně zvolil tento výraz pro vyjádření poměru církevní instituce a církve Kristovy, nevylučovalo to v podobném smyslu uznání její subsistence i v jiných církvích, byť by i bylo odstupňované. Jedni by byli ke Kristu přivtěleni (incorporati) a jiní připojeni (coniugati),12 kdyby se účast jednotlivců nebo lokálních společenství na církvi Kristově považovala tu za dokonalou, tu za nedokonalou, neboť podle koncilní teologie jde vždy o účast aktuální. Tyto možnosti najít ekumenické východisko byly opuštěny, možnost, že církev Kristova je v římskokatolické církvi konkretizována, byla nahrazena formulací o ztotožnění obou entit.13

Pokud jde o cíl, zdá se, že výraznou většinu křesťanů reprezentují instituce a teologové v jejich službách, kteří jej vidí v obnově viditelné jednoty (přinejmenším římští katolíci a pravoslavní), v jednotné organizaci, který by případně připouštěla rozdíly lokálního vnitřního uspořádání v přesných mezích a rozdíly liturgie za předpokladu jejího schválení centrem. Významná část křesťanů, starokatolíci, anglikáni, luteráni, reformovaní a evangelikální církve, nevidí současnou pluralitu a diverzitu církevního života jako problém. Vnějším vyjádřením hlubinné jednoty církve má být plné vzájemné uznání, sdílení a spolupráce. Unie jsou spornou a dvojznačnou podobou mezicírkevních vztahů. Má-li navíc podobu pohlcování dílčích církví mohutným církevním a vlastně i politickým útvarem, jak se to připravuje v současnosti ve vztahu římských katolíků k anglikánům a starokatolíkům, spíše ekumenické vztahy zásadně narušuje.

1 Větvení popisuje stručně a historicky seriózně publikace Pavel Filipi: Křesťanstvo, Brno: CDK, 1996

2 Polooficiální římskokatolické informace o dosavadních východních uniích s jejich úplným soupisem poskytuje Papežská agentura pro humanitní a pastorační podporu (Papal agency for humanitarian and pastoral support) na webovém zdroji online http://web.archive.org/web/ 20050305015434/www.cnewa.org/default.htm. Společné zjištění, že šlo terminologické rozdíly, nikoli rozdíly ve víře souhrnně poskytuje za římskokatolickou stranu oficiálně encyklika Jana Pavla II. Ut unum sint (Praha: Zvon, 1995) a z české pravoslavné strany jsme o tom zpraveni v publikaci metropolita Kryštof: Orientální pravoslavné církve, Prešov: Prešovská univerzita, 2004

3 Analogické označení podle historické události, totiž spojenectví katolického Rakouska, protestantského Pruska a pravoslavného Ruska proti Napoleonovi dohodnuté na Vídeňském kongresu v létech 1814 a 1915

4 Dokumenty II. vatikánského koncilu, Praha: Zvon, 1995; důležité pro toto téma jsou pasáže z konstituce O církvi, Lumen gentium a dekret O ekumenismu, Unitatis redintegratio

5 Tato formulace stručně shrnuje dokument Uniatismus - překonaná metoda sjednocení - a současné hledání plné jednoty přijatý na zasedání oficiálního dialogu mezi oběma společenstvími v Balamandu, 1993, o němž referuje článek Stav dialogu mezi pravoslavnými a katolíky, Getsemany 174 (7-8/2006)

6 Jako církve vlastního práva je označuje Codex canonum ecclesiarum orientalium, 1990; původní text k dispozici online na adrese http://www.intratext.com/X/LAT0758.HTM

7 Konala se 24. - 28. 8. 2009 a česká verze prohlášení je k dispozici v periodicích Getsemany 209 (10/2009), s. 272 a Communio, 4/09, s. 8 s doprovodným článkem Petr Jan Vinš: Zpět k Římu? s. 7

8 Např. pruským králem Friedrichem Wilhelmem III. R. 1817 uspořádaná Evangelische Kirche der altpreußischen Union

9 Původní dokument v českém překladu a další doprovodné texty jsou k dispozici online na adrese http://coena.edunix.cz/teologie/LK.doc/view

10 Bonnská dohoda, 1931; její stručný text v českém překladu k dispozici online na adrese http://www.starokatolici.cz/dohodabonn.html

11 kol.: Direktář k provádění ekumenických principů a norem, Praha: Česká biskupská konference, 1995

12 Toto rozlišení zavádí a podrobněji vykládá konstituce II. vatikánského koncilu Lumen Gentium, čl. 14 a 15 (Dokumenty, viz pozn. 4. s. 50 - 52)

13 Kongregace pro nauku víry: Odpovědi na otázky o některých aspektech nauky o církvi, 2007, online jako http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=80