Tři hlavní témata
má poslední letošní číslo Getseman.
První téma je
aktuálně ekumenické. Hans Küng a Ivan O. Štampach se zamýšlejí
nad novou situací vyvolanou návratem k novému konfesionalismu a
starým modelům „unijního" ekumenismu. Nedávno oznámenému
přechodu nejkonzervativnějšího křídla anglikanismu pod
jurisdikci Vatikánu jsme se již v Getsemanech věnovali.
Některé
tragikomické rysy tohoto vývoje jsou patrné na první pohled -
například zákaz, aby na Římem schválené bohoslužby čerstvých
anglo-katolíků docházeli ti katolíci, kteří anglikánstvím
neprošli. U dveří kostela tak nejspíš bude stát bezpečnostní
služba v uniformě švýcarské gardy, kontrolovat křestní listy
návštěvníků a dbát, aby průměrný katolík nemohl navštívit
katolickou bohoslužbu. Jestli má takto vypadat uskutečněná
katolická jednota v praxi, pak mají odpůrci ekumenismu pravdu,
vskutku není oč stát.
Věc má ovšem i
hlubší a méně komické stránky; oba autoři upozorňují na to,
jak tento podivný případ poškozuje ekumenické hnutí a vyvolává
další napětí.
Druhé téma je
aktuálně liturgické. Vánoce. Zařadili jsme předně text Pavla
Hradilka, který vysvětluje, jak tento oblíbený a důležitý
svátek vznikl. Poznamenejme v této souvislosti na okraj
amerického protikřesťanského (a teorie spiknutí hlásajícího)
filmu Zeitgeist The Movie, který se masově šíří mezi mládeží
na internetu: Jestliže film vyvozuje dalekosáhlé astrologické
teorie z toho, že Ježíšovo narození připadá na 25. prosince,
je dobré si v Hradilkově článku přečíst, že toto datum bylo
stanoveno ke slavení narozenin Páně až po asi 300 letech od
vzniku křesťanství, a tudíž nic podstatného v křesťanské
víře na datu slunovratu nezávisí - Ježíš se možná narodil
v květnu a jeho narozeniny bychom mohli klidně slavit v
září, na naší víře by to nic neměnilo.
S vánočními svátky
souvisí také obtížné, ale důležité téma příchodu božího
království, který začal příchodem Krista. Zamýšlí se nad ním
Pavol Mikula. Není to úvaha profesionálního teologa, ta by asi
začala a skončila zkoumáním, co slova „boží království"
znamenají u Ježíše, u jednotlivých svatopisců, v církevní
tradici. Ale i zdánlivě naivnější přístup - zamyslet se, jak
lze a jak nelze do království vstupovat - má svůj význam;
vždyť co je nám platné vědět, když nedokážeme jednat.
A konečně třetí téma nevypadá vůbec aktuálně. Petr Vondráček
napsal o protipapežské opozici a herezích v době
avignonského papežství, což je zhruba doba našich Lucemburků.
Aktuální ovšem je mnoho lidských - mravních, psychologických,
náboženských - aspektů tehdejších bojů. Například
popisovaný vývoj františkánského řádu. V něm na jedné straně
stála snaha přizpůsobit se, jež řádu umožnila proniknout i na
univerzity a vůbec do nejvyšších vrstev tehdejší společnosti,
ale vedla zároveň ke ztrátě původního etického impulsu sv.
Františka a hrozbě zesvětštění. Na druhé straně pak byli
spirituálové, kteří se snažili udržet charismatický dar
chudoby a nekonformního františkovského ducha, ale kteří zato
mohli snadno podlehnout fantazírování, sektářství a fanatismu.
Není to akutní mravní volba?
Přeji
vám, milí čtenáři, radostné a požehnané svátky příchodu
Kristova království.
Poslední komentáře