Úvod
V období
avignonského papežství mezi lety 1309 a 1377 existovala celá řada
heretických skupin a hnutí stejně tak jako mnohá ohniska
protipapežské opozice (jak v politické,
tak v dogmatické oblasti). V této práci se zaměřuji
především na hnutí spirituálních františkánů
a s tím spojený „boj" mezi papežem Janem XXII. a Ludvíkem
IV. Bavorem. Oboje se pokouším zasadit do kontextu dějin a
ukázat jako vývoj událostí započatých již ve staletích
předchozích.
1. Dějinné
souvislosti - od Bonifáce VIII. k Janovi XXII.
Roku 1294 na
papežský stolec usedl Bonifác VIII. - prvotřídní znalec práva
a schopný diplomat,
zároveň však také velký nepotista a nelítostný mocenský
politik. Snaha o rozšiřování papežské moci na úkor moci
světské vyústila v otevřený konflikt s francouzským králem
Filipem IV. Na počátku rozepří stála bula Clericis laicos
postupně následována dalšími jako Salvator Mundi (rušící
privilegia francouzského krále) či Ausculta fili
předvolávající francouzský episkopát i Filipa na koncil, který
měl definitivně vyjasnit vztahy mezi světskou a církevní mocí.
Výsledkem koncilu, na který se i přes Filipův zákaz dostavilo
třicet devět francouzských biskupů (ty král následně potrestal
konfiskací majetku), byla bula Unam Sanctam. V dogmatických
termínech se v ní opakovalo, že „církevní moc zahrnuje
dvojí meč - moc duchovní a světskou; první meč je veden
církví, druhý pro církev, jeden rukou kněze, druhý rukou krále,
ovšem na radu kněze", protože „duchovní moci přísluší
dosazovat a soudit moc světskou". Proto „ten, kdo odporuje
této svrchované duchovní moci, jíž sice vykonává člověk, ale
která Petrovým prostřednictvím pochází od Boha, odporuje Bohu
samému. Každý člověk, který chce dojít spásy, se proto musí
podřídit římskému biskupovi."
V reakci na to Filip pověřil skupinu v čele s Guillaumem
de Nogaretem, která měla papeže zatknout a dopravit do Paříže.
Bonifác byl skutečně skupinou několik dní vězněn ve své
rezidenci v Anagni, než ho osvobodil dav měšťanů. Následkem
šoku však za nedlouho zemřel.
Po velice krátké
vládě Bonifácova nástupce Benedikta XI. byl papežem zvolen,
i díky domluvě s Filipem, Francouz Bertrand du Got, který
přijal jméno Klement V. Papežské sídlo bylo přesunuto z Říma
do Francie - nejprve do Lyonu, poté do Cluny, Bordeaux, Poitiers a
nakonec do Avignonu, kde papežové setrvali s jednou krátkou
přestávkou až do roku 1377. Hlavní Filipovou snahou nyní bylo
zvrátit tendence započaté Bonifácem ve svůj prospěch. Obviňoval
ho tedy z hereze a vyžadoval zahájení procesu proti němu.
Klementovi se podařilo získat čas a vyhnout se oficiálnímu
odsouzení bývalého papeže, ale za cenu velkých ústupků -
Filipovi byly přenechány církevní desátky (které mu papež
přislíbil ještě před svým zvolením), byla zrušena bula
Clericis laicos. I tak byl Filip neústupný a žádal navíc
zrušení řádu templářů, na jejichž majetek si dělal zálusk.
Klement se nakonec opravdu nechal přesvědčit o jejich zcela
imaginárních přestupcích a roku 1312 na koncilu ve Vienne řád
zrušil.
Po více než dvou
letech bezvládí byl roku 1316 následujícím papežem zvolen
Jacques-Arnaud d'Euse - Jan XXII. Muž, který byl stejně
rozhodný jako Kliment váhavý, ihned začal obnovovat význam
papežské instituce. S využitím oslabení francouzské moci
po smrti Filipa IV., postoupil na cestě k znovuobnovení
nezávislosti velmi daleko. „Na místě, kde jeho předchůdce
zanechal dluhy, on zanechal nebývalý zisk. Papežská kurie byla
reorganizována a papežství opět zaujalo ústřední místo v
mezinárodní diplomacii. Co se týče víry a hereze, vedl ho jeho
instinkt k posílení autority, k vymezení a odsouzení hereze
a k poskytnutí volné ruky inkvizici. Jeho pontifikát se stal
charakteristický sérií omezení a procesů namířených proti
podezřelým teologům a sektářům. Jeho autoritářské
metody vyvolaly opozici. Neústupné rozhodnutí prosadit svou vůli
a získat hlavní slovo při volbě císaře vedlo ke konfliktu s
Ludvíkem Bavorem, jenž poskytoval ochranu františkánským rebelům
a heretikům. Ludvíka, který používal heretiky jako zbraň proti
papeži, se Janovi XXII. nepodařilo odstranit."
2.
Spirituální františkáni
2.1. Doba
svatého Františka
Mottem života
svatého Františka, zakladatele řádu františkánů, bylo: „Kažte
všichni svým příkladem!" I proto můžeme v (legendárních)
vyprávěních číst, jak sám sebe pranýřoval za jakékoli
„přestoupení" postů (i když se tak stalo kvůli nemoci) apod.
Příkladem šel i v chudobě, pro kterou velice horlil.
Vyžebraný chléb byl pro něj „andělský chléb", bratr
vracející se z žebroty měl proto přicházet nazpět s písní
na rtech. Nejraději spával ve skalních jeskyních jako lišky
z evangelia (Mt 8,20), nosil chudou naschvál svrchu
záplatovanou kutnu.
Jeho jednání dobře ilustruje následující příhoda:
„Jednou se
přihodilo v klášteře u Greccia, že bratří na velikonoční
pondělí prostřeli na počest tohoto svátku - a také na počest
jednoho ministra, který u nich dlel jako host - stůl pěkným
ubrusem a postavili na něj místo obvyklých číší sklenice.
Chvíli před obědem přišel František a uviděl tu nádheru;
opatrně se zase odplížil, vzal si na hlavu starý klobouk, který
jakýsi žebrák již odložil, a vešel znovu do kláštera s
žebráckou holí v ruce a zaklepal, právě když se bratří
usadili ke stolu. Naříkavým hlasem zaprosil přede dveřmi:
‚Ubohý, nemocný poutník prosí pro lásku Boží o almužnu!‘
Na vlídné vyzvání
bratří František vstoupil dovnitř. Všichni ho ihned poznali, ale
musili se tvářit jakoby nic. František se posadil u ohniště na
zem. Donesli mu tam misku polévky a skrojek chleba a František se
pustil do jídla. Žádný z bratří nepromluvil a žádný nemohl
do sebe dostat ani sousto - což je možno vydržet sedět u tak
krásně prostřeného stolu, když František sedí zalezlý jako
nějaký popeláček u ohniště s miskou v klíně? Také
František brzy odložil lžíci a pronesl sám k sobě: ‚Sedím
tu, jak má pravý menší bratr sedět. Ale když jsem sem před
chvílí přišel a uviděl ten krásně prostřený stůl, ani jsem
uvěřit nemohl, že jsem u chudých řádových bratří, kteří
den co den musí chodit od dveří ke dveřím a vyžebrávat si, čím
by se nasytili!‘ Bratří to již déle nevydrželi. Někteří se
rozplakali a všichni vstali od stolu a běželi k Františkovi."
František
se pokoušel zbavit nejen individuálního, ale i společného
majetku (např. raději než přijmout část majetku noviců k
zajištění stravy pro bratry, nechal prý rozprodat oltářní
výzdobu). S rostoucím významem františkánského řádu a
zapojováním do pastoračních aktivit však mnozí začali
v dodržování přísných regulí polevovat, což schvaloval i
Řím. Po letech polopoustevnického života, kdy se František
aktivně nevěnoval řízení řádu, nadiktoval svou poslední vůli,
v níž v náznacích i v přímých výrocích
odsoudil „úpadek" a mnohá opatření, která zmírnila původní
chudobu a směřovala k zajištění privilegovaného postavení
řádu v církvi.
2.2. Od
svatého Františka ke spirituálům
V následujících
letech tak bylo možné uvnitř řádu vypozorovat pnutí mezi
zastánci přísné chudoby (jádro tvořil sbor starých se sklony
k poustevnickému životu a udržující v paměti
Františkův testament) a kleriky, kteří již zmírnili svou
chudobu, získávali místa na univerzitách, osvojovali si nové
techniky kázání a privilegia umožňující převzetí všech
povinností světských kněží.
Jako problém se toto pnutí začalo ve větší míře projevovat až
na konci 13. století, kdy františkáni v některých
provinciích již nezachovávali ani umírněný způsob života.
„Více než hrubá neřest tu byla problémem světskost."
Situace se ještě vyostřila díky schopnostem Petra Jana Oliviho,
žebravého mnicha z kláštera Narbonne, a jeho učení Usus
pauper. Toto učení se soustředilo na opravdové každodenní
dodržování chudoby, jež stálo v opozici vůči pouze
formálnímu zřeknutí se majetkových práv. Oliviho scholastické
spisy však obsahovaly i některé problematické pasáže, díky
kterým ho mnozí obviňovali z hereze. Podpořeni Olivim,
začali se tak zastánci přísné chudoby stále více ozývat.
Souhrnně se pro ně vžilo označení spirituálové. V obavách, že
papežské buly a glosování řádových regulí podkopávají
jejich dodržování, vraceli se k Františkovu testamentu a
požadovali doslovné plnění řehole. Postupně odpor dospěl na
hranici hereze, díky vlivu joachimismu a rozvojem myšlenek
spirituálů o chudobě u prostších mnichů pak až za její
hranice.
Velký vliv na
Oliviho i další františkány měl kalábrijský prorok Jáchym
z Fiore, který rozvíjel své učení kolem roku 1200. Celý
život strávil přemítáním o plánu dějin prostřednictvím
meditací nad Písmem. Pro členy náboženských řádů měly velký
význam především Jáchymovy představy o příchodu třetího
věku Ducha svatého, v předvečeru jehož příchodu se
lidstvo údajně právě nachází. Posel třetího věku se měl
objevit již v osobě Benedikta z Nursie, zakladatele
monastismu, třetí věk pak bude charakterizovat nový mnišský
řád, který zprostředkuje nové duchovní porozumění.
Mnozí františkáni
považovali právě svůj řád za ten Jáchymem předpověděný a
ač Jáchym mluvil velmi málo o konkrétní podobě řádu, stala se
pro ně jeho rozhodujícím poznávacím znamením chudoba, jakožto
klíčový aspekt nového náboženského života. Mezi
františkánskými autory byl běžně svatý František
identifikován jako anděl šesté pečeti v apokalypse, který
byl v proroctvích ohlašovatelem nového věku. Podle Jáchyma
se též měl objevit antikrist spojený s perzekucí. To si
zase mnozí spojovali s osobou papeže a jeho snahami o
potlačení spirituálů.
Nadšenou adaptací
Jáchymova díla na problémy a dobu spirituálů je Oliviho Lectura
super Apocalipsim. Podle tohoto spisu se lidstvo nachází
v předvečeru velkých událostí, iniciátorem nového věku
byl svatý František a jeho řehole představuje jeho evangelium.
Plného spirituálního porozumění se dostane opravdovým
Františkovým žákům, tedy spirituálům, ale teprve po
perzekucích ze strany tělesné církve.
Jáchymovy myšlenky
zavedl do krajnosti Gerard z Borgo San Donnino, který považoval
tři hlavní Jáchymova díla za „evangelium nového věku"
převyšující Starý a Nový zákon. I po Gerardově odsouzení
spirituálové pevně lpěli na své nauce o chudobě propojené
s Jáchymovými apokalyptickými vizemi. Ani Oliviho smrt roku
1298 ničemu nepomohla, den jeho úmrtí byl spirituály slaven jako
svátek, hrob se stal cílem poutí a joachimistická interpretace
z něj udělala anděla sedmé pečeti apokalypsy.
2.3. Snahy
o potlačení spirituálního hnutí
Spirituálové
bezpochyby i přes všechny své chyby upřímně horlili pro
chudobu, což je spojovalo se svatým Františkem a získávalo mnohé
na jejich stranu. Největší tragédií spirituálního hnutí bylo
dlouhé odkládání jeho „likvidace". Jak se spory protahovaly,
nejprve uvnitř řádu a posléze i na papežském dvoře,
zabředávali spirituálové hluboko do joachimistických
výstředností. Papeži Klimentu V. se nepodařilo více než
odvolat nejhorší řádové představené a zastavit perzekuci. Ta
však byla obnovena v období prázdného papežského stolce i
místa františkánského generála v letech 1314 1316.
Situace se změnila
s nástupem nového papeže Jana XXII. Již na počátku jeho
pontifikátu byl zničen Oliviho hrob, vlastnictví jeho knih bylo
bráno jako důkaz pro inkvizici. Promyšleným bylo zrušení buly
Klimenta V. Exivi de Paradiso, objasňující františkánskou
řeholi. Jediné dva články Jan zachoval a použil je ve své
vlastní bule Quorundam exigit. Podle té měl představený
právo rozhodnout, co je to chudoba v odívání a kdy je
správné použít uskladňování potravin pomocí vinných sklepů
a obilnic. I to však bylo pro mnohé spirituály v rozporu
s Františkovým testamentem a jejich přesvědčením.
Roku 1318 byli v Marseille upáleni čtyři mniši, kteří bulu
odmítli. Ostatními spirituály byli ihned prohlášeni za
mučedníky, a samotná událost byla pojímána jako součást
pronásledování předcházejícího očekávanému začátku nové
historické epochy a potvrzení identity papeže s mystickým
antikristem. V následujících letech Jan vydal bulu Sancta
Romana, kterou rozpustil a zakázal všechna sdružení
spirituálům podobná, a Gloriosam ecclesiam odsuzující
jejich anarchistický program.
Zásadní následky
mělo vydání dogmatického rozhodnutí o chudobě Krista a apoštolů
v antifrantiškánském duchu.
Ke spirituálům tak přibyla další vlna rebelů z řad
oficiálního řádu pod vedením bývalého generála Michaela z
Ceseny, kteří s tímto výnosem nesouhlasili. Roku 1326 byla
definitivně odsouzena Oliviho Lectura.
Během těchto
událostí zvítězil Ludvík Bavor nad svým sokem Fridrichem I.
Sličným v boji o německý trůn a považoval se tak za
jediného kandidáta na císařskou korunu. Tomu se však papež
postavil, odmítl Ludvíka korunovat a posléze jej navíc dokonce
exkomunikoval s tím, že prosazuje svou autoritu bez svolení
papeže. V reakci na to sáhl Ludvík po nařčení papeže
z kacířství, a připojil se tak k odbojným spirituálům,
kterým poskytl útočiště. Velkým Ludvíkovým spojencem se stal
učenec Marsilius z Padovy se svým dílem Defensor pacis,
ve kterém popíral prvenství svatého Petra a to, že by byl vůbec
někdy v Římě. Papež prý neměl žádné právo volit či
sesazovat císaře. Jan XXII. vydal 23. října 1327 bulu, kterou
dílo odsoudil a autory označil za učitele kacířství.
Ludvík mezi tím
vtrhl do Říma, kde 14. dubna 1328 zahájil proces proti papeži
a čtyři dny na to vydal dekret, kterým Jana XXII. sesadil.
Následovala volba vzdoropapeže, kterým se stal františkán Pietro
Rainalducci - Mikuláš V. Jakožto v církevních kruzích
nikterak významná osoba měl však Mikuláš V. podporu pouze
u spirituálů a exkomunikovaných, což si brzo uvědomil a
v srpnu 1330 se vydal pro odpuštění do Avignonu k Janovi
XXII.
Dalším Ludvíkovým
chráněncem byl Vilém Ockham. Původně františkánský učenec
působící na Oxfordu, po zapletení do sporu o chudobu však spolu
s Michaelem z Ceseny uprchl na Ludvíkův dvůr. Představoval
pramen silného proudu myšlení někdy označovaného jako
nominalismus. Tam kde Tomáš Akvinský předpokládal spolupráci
víry a rozumu, poukazuje Ockham na nahodilou a omezenou povahu
lidského myšlení. Vilémův vliv byl ale omezen pouze na
intelektuály.
Problém s herezí
měl ale i sám Jan XXII., kvůli svému kázání o blaženém
vidění Boha, které bylo v rozporu s tradiční
pravověrností, se proti němu postavili i kompetentní teologové
z Janova okolí. Svůj názor musel na smrtelném loži odvolat.
3. Závěr
Ač chudoba byla
vždy primárním zaměstnáním františkánů, byla součástí
pouze jejich osobní spirituality. Spirituálové ji však proměnili
v centrální otázku celé církve, což se od postoje svatého
Františka silně odlišovalo. Dlouho trvající spory a nešetrná
protiopatření ze strany papežů (především Jana XXII.), kteří
mnohdy ztotožňovali jakýkoli odpor s herezí, vedly
k postupnému zabředávání původně upřímně po
Františkově chudobě toužících mnichů do joachimistické
apokalyptické hereze, díky které představovali skutečnou hrozbu
pro církev. Tvrdé, nekompromisní, ale někdy i nekompetentní
kroky Jana XXII. poměrně úspěšně zmenšovaly řady extrémních
spirituálů, zároveň však vedly ke vzniku dalších nespokojených
k herezi blízkých skupin.
Seznam
literatury
Lambert Malcolm, Středověká hereze, Argo, Praha 2000, ISBN
80-7203-291-7
Gemelli Agostino, Františkánské poselství světu, Ladislav
Kuncíř, Praha 1948
Jörgensen Johannes, Svatý František z Assisi, Ladislav
Kuncíř, Praha 1945
Alberti P., Papežové (svazek pátý), Společenské podniky
Přerov, Přerov 1941
Rendina Claudio, Příběhy papežů - dějiny a tajemství,
VOLVOX GLOBATOR, Praha 2005, ISBN 80-7207-574-8
V bule se můžeme mj. dočíst: „Dějiny nás poučují a
denní zkušenost nám nejzřetelněji dokazuje, že laikové
smýšlejí o duchovenstvu vždy nepřátelsky, snažíce se
neposlušně a darebně překračovat stanovené meze, neuvažujíce,
že všechna moc nad duchovními, nad statky i nad osobami
církevními jim byla zapověděna. (...) Abychom krátce zamezili
tyto zlozvyky, nařizujeme v souhlasu s kardinály a z moci své
apoštolské autority: Všichni preláti a vůbec všechny církevní
osoby, řeholní nebo světské, které bez dovolení apoštolské
Stolice platí nebo slibují, že budou platit laickým osobám
přirážky, dávky, desátek nebo polodesátek, procento nebo
jakoukoliv část důchodů nebo majetků svých kostelů pod jménem
podpory, půjčky, daru atd., a rovněž císařové, králové,
knížata a baronové, rektorové (krajští správci) atd., kteří
tyto pohledávky ukládají, jejich vymahatelé a přijímatelé,
(...) propadají činem samým exkomunikaci. (...) A co více, od
této exkomunikace a od tohoto interdiktu nesmí rozhřešit, kdo k
tomu nedostal plnou moc od svaté Stolice, vyjma, že by viník
umíral. Rozhodli jsme se totiž, že nebudeme již trpěti tohoto
hrozného zlozvyku se strany civilní moci. Žádná výsada daná
některému králi, jako např., že nikdy nebude exkomunikován,
nechť nepřekáží provedení tohoto výnosu. (Citováno podle
Alberti P., Papežové (svazek pátý), Společenské podniky
Přerov, Přerov 1941, str. 15-16.)
Srov.
Rendina Claudio, Příběhy papežů - dějiny a tajemství,
VOLVOX GLOBATOR, Praha 2005, str. 387.
Lambert
Malcolm, Středověká hereze, Argo, Praha 2000, str. 256.
Srov. Jörgensen Johannes, Svatý František z Assisi,
Ladislav
Kuncíř, Praha 1945, str. 321-325.
Johannes
str. 326.
Srov. Lambert str. 280.
Lambert
str. 281.
Ze shod mezi vzory událostí Starého a Nového odvozoval Jáchym
shody mezi událostmi Nového
zákona a těmi po jeho sepsání (tedy i těmi budoucími).
Neúnavně pracoval s tradičními exegetickými metodami, až
se odvážil stanovit datum příchodu třetího věku - rok 1260.
Po nenaplnění očekávání určil nové datum - rok 1290.
Srov.
Lambert str. 296.
Učenou
disputaci o této otázce zařadil např. do děje svého románu
„Jméno růže" Umberto Eco.
Poslední komentáře