Žízeň Vatikánu po moci rozděluje křesťanstvo a poškozuje katolicismus

Poté, co se papeži Benediktu XVI. postupně podařilo popudit Židy a muslimy, protestanty i reformně orientované katolíky, přišlo nyní na řadu anglikánské společenství, se svými 77 miliony členů třetí nejpočetnější křesťanská denominace, po římskokatolické církvi a církvích pravoslavných. Po extrémně konzervativní skupině tradicionalistického Bratrstva Pia X., kterému Benedikt XVI. pootevřel dveře zpět do jednoho ovčince, mají nyní doplnit ztenčující se řady katolické církve ti z anglikánů, kteří chovají sympatie k Římu. Jejich přestup ke katolické církvi má být usnadněn: anglikánští kněží a biskupové si mají zachovat své postavení, ačkoli jsou ženatí. Tradicionalisté všech církví, spojte se! Pod kupolí chrámu svatého Petra! Rybář lidí se vydává na lov do vod krajní náboženské pravice.

Tento krok ze strany Říma je dramatickou změnou dosavadního kurzu, od vyzkoušené ekumenické strategie otevřeného dialogu dvou partnerů a snahy o porozumění k neekumenickému odlákávání anglikánských kněží. Aby se tito kněží mohli vrátit zpět k Římu pod svrchovaností papeže, má být dokonce upuštěno od nutnosti řídit se středověkým právem celibátu. Arcibiskup z Canterbury Rowan Williams, upřímný stoupenec dialogu, přitom nepředstavoval pro protřelou vatikánskou diplomacii důstojného soupeře. Ve svém zaujetí pro rozvíjení vztahů s Římem si zjevně neuvědomil možné důsledky. Jinak by těžko připojil svůj podpis pod prohlášení katolického arcibiskupa z Westminsteru, které se snaží zakrýt závažnost věci. Copak si ti, kteří se nechávají lapit do římské sítě, neuvědomují, že v římské církvi budou vždy jen kněžími druhé kategorie a že ostatní katolíci nebudou mít příležitost účastnit se jejich liturgického slavení?

Je přitom ironií, že ono prohlášení bezostyšně zmiňuje skutečně ekumenické dokumenty mezinárodní anglikánsko-římskokatolické komise, které byly výsledkem dlouhé a obtížné spolupráce mezi vatikánskou Papežskou radou pro jednotu křesťanů a anglikánskou Lambethskou konferencí: dokument o eucharistii (1971), o církevním úřadu a ordinaci (1973) a o autoritě v církvi (1976/81). Lidé věci znalí však dobře vědí, že tyto tři dokumenty, podepsané zároveň oběma stranami, neměly za cíl verbování, ale spíše vzájemné smíření. Tyto dokumenty čestného usmíření současně představují základ pro uznání anglikánských svěcení, která v roce 1896, bez přesvědčivých argumentů, prohlásil za neplatná papež Lev XIII. Uznání platnosti kněžských svěcení by však nutně znamenalo také uznání platnosti anglikánského slavení eucharistie. A tedy by byla možná vzájemná eucharistická pohostinnost: ve skutečnosti by bylo možné interkomunio. Mohl by tak začít, jistě dlouhodobý, proces srůstání katolíků a anglikánů.

Římská kongregace pro nauku víry však nenechala nikoho dlouho na pochybách o tom, že všechny tyto dokumenty usmíření zmizely kdesi hluboko ve vatikánských kobkách. Říká se tomu také „uložit k ledu". Zároveň z Vatikánu proniklo dostatečně důvěryhodné sdělení konstatující, že v oněch dokumentech bylo „příliš mnoho Künga" - jinými slovy, obsahovaly teologický základ pro nápravu vztahů mezi církvemi Říma a Canterbury.

Jak jsem napsal v roce 1967, „znovunastolení eklesiálního společenství mezi katolickou církví a církví anglikánskou" by bylo možné, pokud by na jedné straně „bylo anglikánské církvi zaručeno, že si bude moci plně uchovat své stávající svébytné a autonomní církevní uspořádání pod primátem arcibiskupa z Canterbury", a pokud by na druhé straně „anglikánská církev uznala skutečnost pastoračního primátu Petrova úřadu jako nejvyšší autoritu při prostředkování sporných otázek mezi církvemi". Jak jsem tehdy doufal, „takto by se z římského impéria mohl stát katolický commonwealth".

Papež Benedikt si však vytkl za cíl obnovu římského impéria. Nehodlá anglikánskému společenství v ničem vyjít vstříc. Naopak, přeje si zachování středověkého, centralistického římského systému navždy - i kdyby to mělo znamenat, že nikdy nedojde ke smíření křesťanských církví v těch nejdůležitějších otázkách. Je zjevné, že papežský primát neslouží jako „skála jednoty" - naopak, jak připustil papež Pavel VI., je tou největší překážkou na cestě k jednotě mezi církvemi. Stará výzva k „návratu do Říma" opět zvedá svou nepěknou tvář, tentokrát s představou přestupu v první řadě kněží, a pokud možno v jednom šiku. V Římě se mluví o půl milionu anglikánských věřících a mezi 20 a 30 biskupů. Ale co zbývajících 76 milionů? Že podobná strategie nemůže vést k úspěchu, se dostatečně prokázalo v předcházejících staletích. V nejlepším případě může vyústit v založení uniatské anglikánské „minicírkve" ve formě osobní prelatury, ne územně vymezené diecéze. Jaké důsledky však taková strategie přináší již dnes?

Na prvním místě oslabení anglikánské církve. Ve Vatikánu odpůrci ekumenismu zajásají nad přílivem konzervativců. V anglikánské církvi se liberálové zaradují nad odchodem katolizujících potížistů. Pro anglikánské společenství církví to bude znamenat další nahlodání jednoty. Velice utrpěla již důsledky neuvážené a zbytečné volby otevřeně homosexuálního kněze biskupem ve Spojených státech, což rozdělilo jeho diecézi i celé anglikánské společenství. K závažnosti rozštěpení přispěl nejednoznačný postoj vedení církve k otázce homosexuálních partnerství; mnoho anglikánů nemá problém s civilní úpravou takového svazku s mnoha právními důsledky, například pokud jde o dědictví, a akceptovali by dokonce jistou formu církevního požehnání pro homosexuální dvojice. Ne však „manželství" v tradičním smyslu, vyhrazené pro svazek mezi mužem a ženou, ani právo na adopci dětí.

Zadruhé, hluboké znepokojení a znejistění anglikánských věřících. Odchod anglikánských kněží a jejich reordinace v římskokatolické církvi vzbuzuje vážné otázky pro mnoho anglikánů. Jsou anglikánští kněží vůbec platně vysvěcení? Měli by věřící přestoupit ke katolické církvi spolu se svými duchovními pastýři?

Zatřetí, pobouření katolického kléru i laiků. Nespokojenost nad trvalou neochotou k reformám se rozšiřuje dokonce i mezi nejvěrnějšími členy katolické církve. Od 2. vatikánského koncilu v polovině 60. let volají mnohé biskupské konference, kněží i věřící po zrušení středověkého zákazu manželství pro kněze, zákazu, který v posledních několika desetiletích zbavil téměř polovinu všech farností jejich duchovního. Znovu a znovu ti, kdo usilují o reformu, narážejí na neústupnost a nechápavost Ratzingerova postoje. A nyní by tito katoličtí kněží měli bez reptání přijmout ženaté „přeběhlíky" ve svých řadách. Chtějí-li oni sami být ženatými kněžími, mají se napřed stát anglikány, a teprve pak se vrátit do své církve?

Tak jak jsme tomu byli svědky po mnoho staletí - v době velkého schizmatu mezi východní a západní církví v polovině 11. století, za reformace 16. století i v době 1. vatikánského koncilu ve stoleté devatenáctém -, žízeň Říma po moci rozděluje křesťanstvo a poškozuje i svou vlastní církev. Je to skutečná tragédie.

The Guardian, 28. října 2009, přeložil Filip Outrata