Původ Vánoc

Velké křesťanské svátky (Velikonoční Triduum, Na­ne­bevstoupení Páně, Letnice, Zjevení Páně) vznikaly v prvních staletích na Východě. Vánoce jsou výjimkou. Pravděpodobně vznikly v raných desetiletích svobody církve v první polovině 4. století v Římě. Nejstarší záznam máme v Filokalově Chronografu z r. 354, kde je na dvou místech uveden 25. prosinec jako narození Ježíše Krista. Část Chronografu, ve které je jedna ze zmínek, pochází asi z r. 330.

Římané slavili tento den jako svátek „Solis invicti" - slunce nepřemoženého - tj. jako připomínku slunovratu. Bůh Hélios se opět ujímá vlády - přijíždí na triumfálním voze. Křesťané nazvali svátek toho dne „Natalis invicti" - narození nepřemoženého. Tato adaptace nebyla násilná - bible mluví o světlu spravedlnosti (Mal 4, 2), světlu světa (J 8, 12), Cyprián o pravém slunci, Ambrož o našem novém slunci.

Na stropě mauzolea Juliů pod sv. Petrem byla nalezena mozaika s obrazem Krista, který jede jako Helios na triumfálním voze, snad z pol. 3. stol. O tom, zda je to první doklad slavení Vánoc, můžeme jen spekulovat. Naproti tomu je pravděpodobné, že smyslem Vánoc nebylo zatlačení bujných římských Saturnálií, jak se dříve uvádělo. Ty začínaly 17. a končily již 23. prosince.

Ve 4. stol. byla v Římě na Vánoce slavena pouze jedna liturgie, a to ve dne (dnešní třetí). Místem slavení se stala pravidelně basilika sv. Petra. Basilika byla budována Konstantinem částečně na místě cirku, kde zahynula řada křesťanů, částečně na místě pohřebiště. Byla dokončena v období 319-322. Neměla vlastní klérus a byla využívána zřejmě převážně pro světské oslavy zemřelých pohřbených v basilice a v okolí ve výroční den jejich smrti. Poloha na kopci mimo městské hradby ji zřejmě předurčila pro novou slavnost. Přítomnost baptistérií je jedním ze svědectví, že se jednalo o slavnost křestní, když už velikonoční termín křtu pro množství zájemců nedostačoval. (Proč byla baptistéria pravděpodobně dvě lze jen spekulovat: Kapacitní důvody? Rozdělení křtěnců podle pohlaví?) Křest jako zrození v Kristu je v homilii Lva Velikého přednesené na tomto místě (v pol 5. stol.) dáván do souvislosti s Kristovým narozením. (V tom lze vidět další doklad pro křestní charakter Vánoc.) Evangelijním textem pro tuto liturgii byl a dodnes je prolog Janova evangelia (J 1, 1-18).

Slavení tří vánočních liturgií bývá interpretováno jako pokus přiblížit význam Vánoc velikonočnímu Triduu. K rozšíření počtu liturgií došlo postupně. Jako druhá se objevuje noční slavnost v basilice P. Marie. Tato basilika byla postavena na pahorku Eskvilinu v sousedství (světské) ba­si­liky přeměněné v 5. stol. na kostel sv. Ondřeje. Podle legendy napadl v noci ze 4. na 5. srpna 358 na Eskvilinu sníh a císař Liberius osobně načrtl ve sněhu půdorys basiliky. Po Efeském koncilu v r. 431, kde Maria dostala titul Bohorodička, byla basilika přestavěna biskupem Sixtem III. na jeden z nejdůležitějších chrámů města. (Označení S. Maria Maggiore - P. Maria Větší je středověké, vzniklo v době, kdy bylo v Římě Marii dedikováno více chrámů.) Sixtova basilika již měla baptisterium a brzy převzala úlohu jakýchsi „římských jesliček" analogicky k basilice narození Páně v Betlémě.

Až jako poslední, v 6. stol., se objevuje slavnost za svítání (dnešní druhá). Slavnost se konala u sv. Anastasie na Palatinu, která sloužila v té době jako kaple císařského paláce (i když hlavní sídlo císaře bylo v té době již dávno v Konstantinopoli). Důvody pro zavedení třetí slavnosti byly zřejmě politické. V Konstantinopoli se 25. 12. slavil svátek jedné z prvních světic Východu sv. Anastasie a slušelo se, aby římský biskup tento den na „císařské půdě" předsedal liturgii. Ostatně i v Jeruzalémě, který sloužil za vzor všem městům, se v noci z Betléma odebral průvod do Anastase - rotundy postavené nad Ježíšovým hrobem.

Ve středověku pak bylo nejpůvodnější římské „vánoční" místo (sv. Petr), kvůli velké vzdálenosti nahrazeno dalším shromážděním u S. Maria Maggiore.

Nejstarší vánoční perikopa (J 1, 1-18)

Na počátku bylo Slovo / a to Slovo bylo u Boha / a to Slovo bylo Bůh. / To bylo na počátku u Boha.

Všechno povstalo skrze něj / a bez něj nepovstalo nic, co je. / V něm byl život a ten život byl světlem lidí. / A to světlo svítí ve tmě, a tma je nepohltila.

Od Boha byl poslán člověk jménem Jan. Přišel kvůli svědectví, svědčit o tom Světle, aby všichni uvěřili skrze něj. On nebyl to Světlo, ale přišel, aby o Světle vydal svědectví.

Tento byl to pravé Světlo osvěcující každého člověka přicházejícího na svět:

Byl na světě / a svět povstal skrze něj, / ale svět ho nepoznal. / Přišel do svého vlastního, / ale jeho vlastní ho nepřijali.

Ale těm, kteří ho přijali, / dal právo být Božími dětmi - / všem těm, kdo věří v jeho jméno. / Takoví nejsou narozeni z krve, / ani z vůle těla, ani z vůle muže, / ale z Boha.

To Slovo se stalo tělem / a přišlo žít mezi nás. / Spatřili jsme jeho slávu, / slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, / plný milosti a pravdy.

Jan o něm vydával svědectví a volal: "Toto je ten, o němž jsem řekl: Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já."

Z jeho plnosti jsme všichni přijali, / a sice milost za milost. / Zákon byl vydán skrze Mojžíše, / milost a pravda však přišla skrze Ježíše Krista. / Boha nikdy nikdo neviděl; / jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, / ten jej vylíčil.

Překlad Nové bible Kralické - zdroj: http://www.nbk.cz/index2.html