Jan Kalvín

Švýcarský reformátor Jan Kalvín (francouzsky Jean Calvin, 10. července 1509 - 27. května 1564) je kontroverzní postavou hlavně kvůli svému teokratickému řízení Ženevy po roce 1541.

Kalvín pocházel z rodiny notáře Gérarda Cauvaina v pikardském Noyonu, byl druhý syn z celkem šesti sourozenců. Studoval práva v Orleans a v Bourges, pak teologii v Paříži. Bylo to asi právnické vzdělání, jež ovlivnilo některá specifika jeho reformační činnosti.

Pro reformační učení se Kalvín rozhodl v roce 1533, vlastně teprve na počátku svých pařížských teologických studií, takže v následujícím roce musel toto město opustit. Přesídlil do Štrasburku, kde ve velmi krátkém čase sepsal své zásadní dílo Istitutio christianae religionis (1536, český překlad F. M. Dobiáše vyšel roku 1951 v Praze péčí Komenského evangelické fakulty bohoslovecké pod názvem Instituce učení křesťanského náboženství).

Tato kniha byla koncipována jako katechismus pro vzdělané a stala se základní učebnicí reformované teologie. Současně však byla napadána Kalvínovými odpůrci; jeho pojetí predestinace bylo vykládáno, jako by podle Kalvína měl Bůh být zdrojem všeho hříchu.

Již roku 1536, kdy vydal své zásadní dílo, se Kalvín objevuje na pozvání reformátora Viléma Farela v Ženevě, ale městská rada oba radikály roku 1538 vyhnala.

Po krátkém působení v Basileji a ve Ferraře se Kalvín v roce 1541 vrátil do Ženevy, kde se usadil natrvalo. Město, v oné době pouze volně spojené se švýcarským Spříseženectvem, se teprve nedávno vymanilo z vlivu savojských biskupů a současně se stávalo útočištěm hugenotů z celé Francie. Již ke konci roku zde bylo zavedeno Kalvínem vypracované církevní zřízení.

Kalvínova Ženeva je proslulá především nesmlouvavým vymáháním morálního chování, jež vyústilo v bezprecedentní zásahy do soukromí. Jakékoli vybočení z normy bylo podrobně vyšetřováno. Stejný model byl uplatňován i ve venkovských oblastech, jež Ženevě podléhaly.

Současně však Kalvínovo církevní zřízení uplatňovalo v nebývalé míře demokratické zastoupení, výše zmíněnou politiku prováděla volená staršovstva. Demokratické zvyklosti však byly zaváděny jaksi mimochodem; Kalvín a další reformátoři rozhodně nehlásali, že věřící by měl právo ovlivňovat život církve, a volbu vnímali spíše jako jeden ze způsobů nacházení Boží vůle.

Radikální prosazování morálního života však v Ženevě brzy narazilo na odpor, jenž byl vyjadřován i teologicky. Formovala se opoziční strana, jež proti Kalvínovu rigorismu kladla důraz na nauku o Boží milosti. Společnost se štěpila, přibývalo násilností na obou stranách.

Vrcholem bylo odsouzení a upálení Michaela Serveta, lékaře a teologa španělského původu, jenž vyznával antitrinitářské nauky. Servet se v Ženevě pouze na krátko objevil v roce 1554. Tato exekuce, jakkoli vzbudila pohoršení, znamenala pro Kalvína zásadní upevnění jeho moci a rozprášení tábora jeho odpůrců. Ještě v první polovině 20. století patřilo toto téma v Ženevě ke kontroverzním záležitostem.

V posledních letech svého života byl Kalvín považován za rozhodující teologickou autoritu. Byl respektován i svými protivníky v rozvíjejícím se sporu o Večeři Páně.

Nejvíce energie Kalvín věnoval v této době budování ženevské akademie, jež se stala nejvýznamnější reformovanou vysokou školou v Evropě.

Jan Kalvín zemřel v květnu 1564. Velký zájem lidu spatřit jeho tělo vedl ženevské představitele k tomu, že jej pohřbili na neznámém místě, aby zabránili vzniku nového kultu. Teprve v 19. století byl vybudován kenotaf na přibližném místě jeho pohřbu.

Horlivý spisovatel, kazatel a polemik Kalvín se stal zakladatelem širokého proudu v protestantské teologii, často označovaného jeho jménem. Kalvinistické církve dnes mají zastoupení prakticky po celém světě. Zvlášť silné je jejich postavení v USA, kde podstatně přispěly k formování národního charakteru a - podle slavné domněnky Maxe Webera o vlivu protestantské etiky na vznik kapitalismu - snad i k rozvoji tamního hospodářství.