Knihovnička Getseman

Kateřina Lachmanová: Terezie z Lisieux a Silván z Athosu, Modlitba za druhé a za svět: srovnávací studie, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2010

Ke čtení knihy Kateřiny Lachmanové jsem byla vedena zájmem o vše, co týká přímluvných modliteb a to zvláště s ohledem na jejich důležité místo v eucharistické liturgii. Tuto optiku vidění textu jsem záhy při čtení odborné práce ze spirituality odložila. Kniha je dle mého daleko více příspěvkem k obhajobě „mnišské spirituality" (nebo řekněme životního stylu podobného ražení) a pokusem o nalezení hodnoty a smysluplnosti takové spirituality v současnosti.

V několika řádcích se nedá zhodnotit výsledek dlouholetého studijního zájmu autorky (ani si to nekladu za cíl), ale dá se poukázat na podnětné části. Jsou to dle mého hlavně citace z děl obou rozebíraných osobností na téma přímluvné modlitby, jejich srovnání a komentáře k nim. Komentáře upozorňující na „vnitřní postoje" modlícího se člověka a jejich hodnotu pro celé společenství křesťanů.

V kapitole věnované společným rysům spirituality Terezie a Silvána mi připadá velmi zajímavý poukaz na modlitbu jako reakci na osobní setkání s živým Kristem. Takový impulz se u obou osobností odráží v odevzdanosti Kristu, hledání sjednocení s ním a především pak spoléháním na jeho sílu. Otevírá pak u obou velmi akcentovaný postoj bezvýhradné důvěry v Boží milosrdenství. Víra ve vyslyšení modliteb stojí řeklo by se na postoji: „Vždyť ne pro své spravedlivé činy ti předkládáme své prosby o smilování, ale pro tvé velké slitování." Dan 9,18b

V knize je velmi vyzdvihován obrat o obou osobností od sebe k druhým. (Natolik, nakolik je to v rámci života řeholních komunit možné. Terezie se modlí zejména za kněze misionáře, Silván nejdříve za dělníky při klášteřích a pak se okruh rozšiřuje...)

Pro mě nejinspirativnější je u Terezie a Silvána vědomí sounáležitovsti mezi lidmi. Takové může být podnětem nejen ke zhodnocení skrytého života řeholníků, ale i mnohým společensky viditelnějším aktivitám v modlitbě i životě.

„Oba si uvědomují, že tím, že jsou údy církve, údy Kristova těla, jsou v Kristu vnitřně spojeni s jinými křesťany jak v dobrém, tak ve zlém. Zároveň se u nich projevuje hluboká solidarita s celým lidstvem i těmi, kdo jsou daleko od boha a od církve."str.286

Sluší se přidat i zmínku o předchozím knize Kateřiny Lachmanové, která s tématem modlitby za druhé přímo souvisí. Jde o populárněji psanou publikaci Síla přímluvné modlitby. Autorka v ní objasňuje velmi praktickými a čtenářsky přístupnými argumenty (nikoli však teologicky plytkými) smysluplnost přímluvné modlitby. Napoví názvy jednotlivých celků: Podstata přímluvné modlitby, Postoje znehodnocující modlitbu, Pravdivá modlitba, Postoje násobící účinnost modlitby

Knihu mohu jen doporučit i s následující autorčinou výzvou:

„Aby přímluvná modlitba nebyla jen spiritualizací a rádoby duchovní náhražkou za konkrétní skutky lásky, je třeba, aby přímluvce byl připraven stát se součástí božího vyslyšení svých proseb." Kateřina Lachmanová, Síla přímluvné modlitby, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2007, str.115