Restituce a omertà

Toto číslo mimo jiné obsahuje komentáře ke dvěma důležitým domácím událostem posledních měsíců, jedné české a druhé slovenské. Česká se týká církevních restitucí, slovenská odvolání arcibiskupa Róberta Bezáka.

Spor o církevní restituce v České republice patří ke stálicím politického života. Hned zkraje devadesátých let, když byl oznámen záměr vrátit to, co bylo komunisty „znárodněno", byli i kovaní pravičáci v čele s dnešním prezidentem Klausem ohledně majetku církví na rozpacích. Málo co může tak vyděsit antiklerikální voličstvo jako názor, že ty podivné a pochybné existence v hábitech a mitrách mají dostat majetek za desítky miliard. Proto se tehdy církevní restituce neuskutečnily a téma se stalo jen kartou ve stranické politické partii, zatímco dotčené pozemky leží bez možnosti s nimi rozumně nakládat ze strany jak státu, tak i církve.

Současná pravostředová vláda chce kauzu konečně uzavřít a má jistou naději zákon o restitucích prosadit, i když jej nedávno zamítl Senát, kde má silné postavení opozice. Opozici se ovšem podařilo téma důkladně rozvířit, a ať už spor dopadne jakkoli, nepochybně zanechá pořádnou skvrnu na pověsti církví. Na jedné straně veřejnost vidí reprezentanty věřících požadující tvrdošíjně majetek, na druhé straně se na ni hrne levicová proticírkevní demagogie.

Téma stručně shrnuje Pavel Hradilek a jeho článek nese smutný název Církevní restituce nevedou k dobrým řešením. Bohužel jsme to dobré řešení nejspíš opravdu propásli před dvaceti lety.

Odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka popisuje Martin Vaňáč. Oblíbený a akční duchovní byl papežem v červenci nečekaně odvolán z funkce a dodnes není jasné proč. Církev mlčí. Přetřásají se tedy přestupky toho typu, že se biskup po skončení úřední doby převlékal do civilního oděvu a možná si dokonce občas zašel do posilovny. I kdyby však Bezák v posilovně odkládal i mitru, pektorál a biskupský prsten, nezdá se mi to jako dostatečný důvod k odvolání.

Jako pravděpodobnější se tedy jeví domněnka, již zastává i autor našeho článku: Bezák porušil to, čemu se v italských mafiánských kruzích říká omertà. Je to povinnost mlčet o vnitřních záležitostech organizace před nezasvěcenými, nevměšovat se do „byznysu" kolegů mafiánů a dodržovat přísný zákaz zatahovat do řešení sporů státní orgány. Když Róbert Bezák veřejně kritizoval finanční machinace svého předchůdce Jána Sokola (mimochodem bývalého agenta StB) a po nečinnosti vatikánských kontrolních orgánů hrozil soudem, pohár trpělivosti ostatních kmotrů - pardon, spolubratří v biskupské službě - asi přetekl.

Poté, co série nedávných pedofilních skandálů ukázala, že zatloukání a zakrývání přestupků duchovních není pro církev ta nejlepší strategie, začalo se i na vysokých místech mluvit o transparentnosti a o církvi jako „domu ze skla". Ať už je to s Bezákovými skutečnými či domnělými přestupky jakkoli, jeho případ znovu ukázal, že tyto vznešené ideály zatím mají k realizaci dost daleko a že slovenský „boží lid" svým „pastýřům" nestojí ani za půl slova.