Nad volbou nového papeže

Často jsou opakována slova papeže Pavla VI. z projevu před Sekretariátem pro jednotu křesťanů (předchůdce dnešní Papežské rady pro jednotu křesťanů) v roce 1967, že „úřad papeže je největší překážkou na cestě k jednotě církve“ a papeže Jana Pavla II. z rozhovoru v sídle Světové rady církví v Ženevě z roku 1984, že „přesvědčení katolické církve, že v úřadu římského biskupa si zachovala, při věrnosti apoštolské tradici a mře otců, viditelné znamení a záruku jednoty, působí obtíže většině ostatních křesťanů, jejichž paměť je poznamenána jistými bolestnými vzpomínkami“ (citované v jeho encyklice o ekumenismu Ut unum sint z roku 1995, čl. 88). Zatímco řada nekatolických křesťanů poctivě studuje základy a historii papežské služby a někteří uvažují o možnosti, že by se po nutných reformách mohla stát základem pro službu mluvčího všech křesťanů (např. Reinhard Frieling¹), u řady katolických křesťanů panují o papežství leckdy dost naivní představy. Ukázala to i nedávná papežománie, která vypukla v souvislosti s překvapivým odstoupením papeže Benedikta XVI. (s datem 10. února 2012 bylo rozhodnutí zveřejněno o den později a oznamovalo odstoupení ke dni 28. února) a neméně překvapivou volbou nového papeže Františka (dne 13. března 2013). K tématu papežské služby a žádoucích změn při jejím výkonu bylo napsáno mnoho textů, jejich počet narostl poté, co papež Jan Pavel II. výslovně vyzval k těmto úvahám (viz Ut unum sint, čl. 95-96). V nedávné době vyšly na toto téma v Getsemanech dva stručné a přehledné texty katolického teologa Otto Hermana Pesche.²

Výměna na papežském stolci mimo jiné ukázala, že více než mnohá teologická pojednání mají větší dopad konkrétní skutky. Po odstoupení papeže Benedikta XVI. již není možné zcela odmítat myšlenku, že požadavek rezignace předsedů římských úřadů a sídelních biskupů po celém světě (v 75 letech) se na římského biskupa nevztahuje nebo rozvíjet pochybné teorie o tom, že papež ze svého úřadu neodstupuje podobně jako Ježíš nesestoupil z kříže. Na tuto námitku, kterou zdůvodňovalo odmítání rezignace okolí papežů Pavla VI. a zvlášť Jana Pavla II., reagoval Benedikt XVI. při poslední generální audienci 27. března slovy: „Neopouštím kříž, nýbrž zůstávám s Ukřižovaným Pánem novým způsobem.“ Zřejmě měl pravdu americký teolog Joseph Komonchak, když napsal, že rozhodnutí Benedikta XVI. odstoupit se zřejmě stane jeho největším příspěvkem k eklesiologii (nauce o církvi).³ Paradox této poznámky vynikne ještě více, když vezmeme v úvahu, že Joseph Ratzinger patří k nejvýraznějším katolickým teologům 20. století, aktivně se podílel na práci II. vatikánského koncilu, napsal řadu knih a v jeho osobě dosedl na papežský trůn jeden z teologicky nejvzdělanějších papežů. Jeho dva předchůdci, Pavel VI. a Jan Pavel II., o rezignaci vážně uvažovali. S jistým zjednodušením si troufám tvrdit, že Pavel VI. se svojí nerozhodností k rezignaci nenašel odvahu (opakovaně o ní uvažoval a posledních deset let pontifikátu spíš „protrpěl“), navíc se obával o osud církve polarizované po II. vatikánském koncilu. Jan Pavel II. zřejmě toužil dovést katolickou církev do nového tisíciletí, pak už vhodný čas pro rezignaci promeškal. Mýtus o papeži, který přes svoji těžkou nemoc stále řídí církev, vyhovoval spíše jeho okolí. Je možné, že nejenom teologická erudice, ale i zkušenost se situací v kurii v době nemohoucího papeže hrála roli při rozhodnutí Benedikta XVI. odstoupit. Ostatně nešlo o nějaké náhlé rozhodnutí. Benedikt XVI. již v létě roku 2010 při rozhovoru s Peterem Seewaldem uvedl, že papež má právo, ba dokonce povinnost odstoupit, když „dojde k jasnému poznání, že fyzicky, psychicky a duchovně už nedokáže zvládat úkoly svého úřadu“⁴ Z postupně zveřejňovaných informací je zřejmé, že svojí rezignaci papež připravoval minimálně od podzimu 2012. Např. při soukromém rozhovoru s rovněž odstupujícím canterburským arcibiskupem Rowanem Williamsonem v říjnu 2012 papež mluvil o své únavě a svém úmyslu odstoupit. Zhoršení zdravotního stavu možná urychlilo toto rozhodnutí a volba postního období jako doby, kdy by se měla církev, zmítaná nesvorností a skandály, zamýšlet nad svým směřováním, jistě nebyla náhodná.

Není divu, že v případě katolické církve, která je proslulá svojí snahou utajovat mnohé informace, i když se jí to často vymstilo (např. nesrovnalosti při snaze o vylíčení zbožné smrti papeže Jana Pavla I. po pouze 33 dní trvajícím pontifikátu podpořily mýty o jeho vraždě), se vynořila řada spekulací. Prý byl papež k rezignaci donucen, prý jej k tomu dohnaly skandály uvnitř Vatikánu, podle jiných naopak vzpurní kardinálové či arcibiskupové. Přitom co je tak mimořádného a nepochopitelného na tom, když viditelně starý a nemocný člověk veřejně uzná svojí neschopnost nadále zastávat zodpovědnou pozici a rozhodne se odstoupit?

Volba argentinského kardinála a jezuity Jorgeho Maria Bergoglia (nar. 17. prosince 1936) byla překvapivá. I když zpětné analýzy ukazují, že nemusela být až tak neočekávaná. Po skandálech uvnitř Vatikánu panovala nechuť k volbě kuriálního kardinála. Rovněž nebyli kardinálové nakloněni volbě italského kardinála, i když milánský Angelo Scola (nar. 1941) patřil spolu s brazilským Odilo Pedro Schererem (nar. 1949) k nejčastěji zmiňovaným favoritům těsně před volbou. Italské biskupské konferenci se podařilo příznačné faux pas, když po oznámení úspěšné volby odeslala mail, v němž gratulovala milánskému Scolovi. Kardinál Bergoglio byl podle zveřejněných informací vážným protikandidátem v pomyslném souboji s Josephem Ratzingerem v minulém konkláve v roce 2005 (ve třetím kole prý Ratzinger získal 72 hlasů, Bergoglio 40, potřebná 2/3 většina byla 77). Jeho vysoký věk, 76 let, byl častým argumentem proti jeho zvolení v úvahách o jeho šancích stát se papežem. Právě tento věk jej spolu s Janem XXIII. (77 let) a Benediktem XVI. (78 let) řadí k nejstarším zvoleným papežům posledních staletí. Kromě uvedených jmen byl posledním papežem zvoleným ve věku nad 70 let Klement XII (zvolen ve věku 78 let v roce 1730). Podle věku jej můžeme považovat za „přechodného papeže“, což po zkušenostech s Janem XXIII. nemusí znamenat nevýhodu, ba právě naopak. Spíš za tím můžeme vidět na jedné straně touho kardinálů po změně (ta však při absenci jasného favorita musela přijít v každém případě), ale učiněnou s jistou opatrností (s ohledem na věk pro předpokládanou krátkost pontifikátu). Dokud se nestane praxí pravidelný odchod papežů v určitém věku nebo časově omezený pontifikát, těžko se dočkáme volby „mladíků“ (tj. kardinálů pod 60 let). Takové volby vedly ke dvěma nejdelším pontifikátům v dějinách papežství vůbec: v 54 letech zvolený Pius IX. (1846–1878) byl papežem více než 31 let, v 58 letech zvolený Jan Pavel II. (1978–2005) téměř 27 let.

Novému papeži se poměrně rychle podařilo získat si sympatie lidí z mnoha stran. Nejde ani tak o mnohá prvenství, kterými se vyznačuje jeho pontifikát (je prvním jezuitou, prvním, kdo zvolil jméno František, prvním latinskoamerickým papežem). Sympatie si získává svým civilním a skromným vystupování. Např. odmítl po jmenování odjet připravenou limuzínou, při prvním proslovu k lidem na svatopetrském náměstí požádal o požehnání všechny přítomné, mluvil o sobě jako o římském biskupovi atd. Oproti teologicky precizním proslovům svého předchůdce, připomínajícím někdy spíše akademické přednášky, se nový papež vyjadřuje jednodušeji a působí bezprostředně. Zatímco jeho předchůdce dbal na větší lesk papežských ceremonií, nový papež je v tomto ohledu střízlivější. Např. při prvním vystoupení před věřícími na rozdíl od svých předchůdců měl na sobě bílou sutanu bez mozzety (plášť přes ramena) a štoly, kterou si vzal jen při požehnání. Rozšířila se nepravdivá legenda, že tyto části oděvu odmítl se slovy „karneval skončil“. Takové zprávy pro změnu vyvolaly znepokojení v některých kruzích tzv. tradicionalistů, kteří zároveň tvrdí, že současný papež ve své diecézi nepodporoval slavení „tradiční mše“ (tj. liturgie podle misálu z roku 1962, jehož častější užívání umožnil Benedikt XVI. svým motu proprio Summorum Pontificum ze 7. července 2007 jako tzv. mimořádné formy slavení, ovšem za předpokladu nezpochybňování misálu Pavla VI., což je pro mnohé z těchto kruhů problém). Neměli bychom však zapomínat na to, že označení „tradicionalista“ je podobně pochybné a neurčité označení jako „modernista“. Kritika současné církve je společným jmenovatelem pro obě strany pomyslného spektra. Navíc, jak ukázaly nedávné snahy Benedikta XVI. o případné sblížení se stoupenci církví exkomunikovaného arcibiskupa Marcela Lefebvra (+ 1991), sdruženými v Bratrstvu Pia X., nebo dokonce úvahy o vytvoření právního rámce pro jejich dovolené působení v rámci katolické církve, vedl tento vstřícný postoj spíše k rozkolu v jejich řadách. I zde platí, že obraz společného nepřítele a pocit jediné pravověrné skupiny, která je všemi pronásledována, sjednocuje lépe než pozitivně formulovaný program. Nostalgie po starých formách církevního života sice může být v dnešním složitém a pluralitním světě lákavá, ale je mnohem více nostalgií po celkovém společenském kontextu a roli katolické církve v něm. Přesto je zřejmé, že absence solidního teologického vzdělání a leckdy špatná pastorační praxe nahrává těmto skupinám, kteří nabízejí zdánlivě logická a jednoduchá řešení.

Tím se dostávám zpět k úvahám o mýtům ohledně papežského úřadu v církvi. Zaznívají otázky, co očekávat od nového papeže. Na jedné straně je zřejmé, že jeho obyčejné civilní a lidské vystupování, odmítnutí okázalosti jako nutné podmínky pro důstojnost svého úřadu, neustálé připomínání toho, že církev má stát na straně chudých a utlačovaných, může skutečně zaměřit pohled mnohých na mnohem důležitější úkoly v poslání křesťanů než jsou jen nekonečné vzájemné spory, např. o podobě liturgického slavení. Na druhou stranu se za těmito malichernosti skrývá skutečný rozkol uvnitř katolické církve a diametrálně odlišné pojetí církve, jejího působení a její role ve světě. Někdy mám pocit, že více než odlišné teologické úvahy jsou za těmito rozdílnými pojetími různé zkušenosti a rozmanitá zranění jejich protagonistů, jak na straně „reformátorů“, tak na straně zarputilých milovníků starých pořádků.

Pro církev by zkušenost s rozmanitostí názorů a roztržkami neměla být něčím novým, vždyť už sv. Pavel v prvním listě do Korintu píše, jak v této nepochybně vitální církvi docházelo k roztržkám a sporům (např. 1K 1,11–13). Pluralita ke křesťanství nepochybně patří, jak ostatně ukazuje existence mnoha hlasů, které nacházíme v Novém zákoně. Najdeme v něm např. hned čtyři evangelia, resp. jedno evangelium zpracované čtyřmi způsoby s rozdílnými důrazy, jak je zřejmé při srovnání paralelních textů jednotlivých evangelií. Toto čtveré paralelní zpracování Ježíšova života a smrti se udrželo v církvi navzdory pokusům o jejich harmonizaci do jednoho díla (mám na mysli pokus syrského apologety Taciána z konce 2. století s jeho dílem Diatessaron). Také Katechismus katolické církve v souvislosti se založením jedné církve zmiňuje rozmanitost a její důvody (čl. 814):

Nicméně již od počátku se tato „jedna“ církev představuje s velikou rozmanitostí, která pochází jak z různosti Božích darů, tak z různorodosti osob, které tyto dary dostávají. V jednotě Božího lidu se shromažďují rozmanité národy a kultury. Mezi členy církve existuje různost darů, funkcí, podmínek a způsobů života; „v církevním společenství existují místní církve, které si uchovávají vlastní tradice“. Velké bohatství takové rozmanitosti není na překážku jednotě církve. Přesto však hřích a tíže jeho následků stále ohrožují dar jednoty. I apoštol musí vyzývat „… horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje“ (Ef 4,3).

Hledání jednoty v rozmanitosti tak není úkolem jen pro ekumenický dialog mezi představiteli různých křesťanských církví, ale je stále více i problémem uvnitř katolické církve. Vždyť dobré vztahy mezi křesťany jsou podmínkou jejich věrohodnosti (viz např. J 13,35 nebo J 17, 20–21).

Ačkoliv se od II. vatikánského koncilu více mluví o decentralizaci, kolegialitě, subsidiaritě, pluralitě, dialogu či inkulturaci, jsme svědky spíše pokračující centralizace církevního života. Ta je zřejmá od konce 19. století, nepochybně i v souvislosti s vyhlášením papežské neomylnosti a především jeho jurisdikčního primátu na I. vatikánském koncilu (1870). Přesvědčení, že jednotu zajistí centrální rozhodování v co největší šíři otázek, je pochybná stejně jako snaha, aby se všude uplatňoval stejný způsob církevní správy. Proto je současná podoba papežství v delším horizontu zřejmě neudržitelná. Jen správní agenda církve se zmnohonásobila, jak zmíněnou centralizací (např. volba biskupů kapitulami byla vesměs nahrazena jejich jmenováním Vatikánem), tak nárůstem počtu věřících i biskupů. Za posledních 50 let se počet věřících zdvojnásobil (dnes zhruba 1,2 miliardy, i když poměr v celosvětové populaci zůstává zhruba stejný, 17–18 %)5, stejně jako počet biskupů (dnes více než 5000, z nichž je velké množství tzv. titulárních, tj. bez přidělené diecéze – je však třeba rozlišit titulární biskupy, kteří jsou pomocnými biskupy v diecézích, od vysloveně čestných biskupských titulů oblíbených mezi úředníky kurie). Oproti tomu počet kněží zůstává v podstatě na stejné úrovni (zhruba kolem 410 000), i když regionální statistiky jsou mnohem rozmanitější. S ohledem na krizi katolické církve v Evropě bude jistě přínosem, že na papežský stolec usedl člověk s hlubokou zkušeností s neevropským katolickým křesťanstvím. Podaří se mu však umožnit v katolické církvi větší pluralitu, aniž by došlo k rozpadu její jednoty?

Je iluzí si myslet, že o všem podstatném v církvi neomylně a vždy správně rozhoduje sám papež, proti jehož rozhodnutí neexistuje žádné odvolání. Tento mýtus ostatně vyvracel již Benedikt XVI., který např. v již zmíněném rozhovoru s Peterem Seewaldem přiznal, že v některých případech byla učiněna rozhodnutí bez dostatečných informací (např. v kauze popírače holokaustu Richarda Williamsona). Takový mýtus o papeži vyhovuje skupinám, které dokáží své zájmy prosadit na správných místech, a pak se jen odvolávají na nekritizovatelné rozhodnutí papeže. K takovým případům zřejmě patří i kauza odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. (Mimochodem těsně před odstoupením papeže mu bylo prefektem Kongregace pro biskupy zakázáno jakékoliv vystoupení v médiích a v den volby nového papeže Konference biskupů Slovenska vydala „náhubkový předpis“, který zakazuje duchovním, aby se bez jejich povolení v médiích k čemukoliv vyjadřovali. Již předtím bylo zasaženo proti několika lidem, kteří se na Slovensku veřejně k této kauze vyjádřili. Dodnes však nejsou známy důvody Bezákova odvolání.) Právě tato kauza ukazuje, že krize ve strukturách katolické církve je mnohem hlubší, než by jí bylo možné vyřešit pouhou změnou papeže nebo decentralizací. Absence institucionalizovaných forem umožňující výraznější spoluúčast na rozhodování jednotlivých církevních představitelů, běžná ve většině ostatních křesťanských církvích a společenstvích, je zhoubná a dává prostor pochybným skupinám prosazovat své dílčí zájmy. Samozřejmě ke spoluzodpovědnosti je třeba Boží lid dlouhodobě vést.

I když je zřejmé, že úkolů uvnitř církve čeká na nového papeže více než dost, bylo by chybou, kdyby se soustředil jen na vnitřní problémy církve. Naději vzbuzují jeho předchozí vyjádření, kdy se opakovaně vyjádřil, že přílišná soustředěnost církve na sebe samu by bylo známkou její nemoci.

Osobnost nového papeže ve srovnání s jeho předchůdcem, introvertním akademikem neobyčejné teologické erudice, je natolik odlišná, že skutečně můžeme očekávat změnu stylu vystupování papeže. Bude zajímavé sledovat další dění, ale bylo by naivní očekávat výrazné změny „shora“ bez toho, aniž bychom se věnovali tomu, co v místních církvích vyrůstá „zdola“. Historie nás učí, že změny v církvi rostou zdola. Troufám si říct, že situace řady místních církví je velmi tristní. Nezapomínejme však, že naše naděje pramení z jiných zdrojů než z Vatikánu, i když některé „zbožné“ komentáře, zaznívající kolem volby nového papeže, mohly svádět k omylu. Každopádně volba člověka, který zosobňuje nasazení církve pro chudé a potřebné, se zdá být velmi dobrým nasměrováním pro celou církev.