Papežství – překážka ekumenického rozhovoru?

V rámci své státní návštěvy v Německu ve dnech 22. až 25. září 2011 navštívil Benedikt XVI. kromě Berlína a Freiburgu také Erfurt - město, jehož „Teologické studium" se v bývalé DDR statečně udrželo jako církevní zařízení, poskytující vzdělání teologickému dorostu, a dnes pod názvem Katolická teologická fakulta zaslouženě našlo své místo na universitě („Haus der Wissenschaften"). V někdejším augustiniánském klášteře se papež na vlastní přání sešel s představiteli Evangelické církve v Německu (EKD), aby s nimi hovořil o stavu ekumenického dialogu, a vedl ekumenickou bohoslužbu.

Jako symbol nemohlo být místo setkání vybráno lépe. Zde se stal r. 1505 Martin Luther mnichem. Zde žil, když po svém kněžském svěcení - to bylo tehdy obvyklé - na příkaz představených řádu studoval na tehdejší universitě teologii, onu teologii, jejímž centrem Erfurt byl (teologii františkána William Ockham, 1285-1347) a která svými teoretickými a existenciálními konsekvencemi Luthera uvrhla do takových úzkostí (milovat Boha nade vše z přirozených sil je podmínkou Boží milosti; odpuštění hříchů při zpovědi platí jen při dokonalé lítosti z čisté lásky k Bohu atd.). Joseph Lortz (†1975), průkopník obnoveného katolického pohledu na Luthera, označil tuto teologii, kterou tehdy v oficiální církvi nikdo nekritizoval, jako zcela „nekatolickou": „Luther svedl vnitřní boj s katolicismem, který nebyl katolický." A tridentský koncil (1545-1563) výslovně odmítl ústřední teze této teologie. Luther - na tom se badatelé shodli - tuto teologii nakonec překonal díky tomu, že studoval Augustina, zakladatele řádu, a jako „profesor Písma svatého" se profesionálně zabýval teologií apoštola Pavla.

V aktuálních a historických souvislostech je toto všechno je dostatečným důvodem, abychom se ptali, zda a do jaké míry představuje dnes papežství pro ekumenický dialog překážku, na níž nutně znovu ztroskotává soulad dosažený již v jiných věcech. Zejména když je pořád ještě ve vzduchu pojetí papeže jako „Antikrista" - názor, který Luther vyslovoval zprvu velmi opatrně a později stále agresivněji a který luterská vyznání převzala (ale od té doby evangelická církev relativizovala!). Jakého soudu se odvážíme?

Situaci dodnes charakterizují dva výroky papežů: „Vím, že úřad papeže je největší překážkou na cestě k jednotě církve" (papež Pavel VI., 1967) a „Přesvědčení katolické církve, ... že v úřadě římského biskupa uchovala viditelné znamení a záruku jednoty, je ovšem problémem pro většinu ostatních křesťanů, poznamenaných určitými bolestnými vzpomínkami" (papež Jan Pavel II., 1995).

Papežství je skutečně překážkou ekumenického rozhovoru

Pavel VI. vyslovil zmíněnou větu, od té doby stále znovu citovanou, v projevu před Sekretariátem pro jednotu křesťanů (dnešní Rada pro podporu jednoty církve) v Římě 28. dubna 1967. A věta Jana Pavla II. pochází z encykliky k ekumeně „Ut unum sint" (č. 88) z r. 1995. Skutečnost oběma výroky konstatovanou není tedy už nutno dokazovat, nýbrž jen vysvětlit. Co musíme vědět?

V celém prvním křesťanském tisíciletí nemohlo být o primátu římského biskupa (výlučný titul „papež" se vžil v západní církvi od 5. století) ani řeči, natož o primátu soudní pravomoci a neomylnosti učitelského úřadu. Papež byl „patriarchou Západu" a měl maximálně jakýsi „čestný primát" jako biskup města, v němž zemřeli mučednickou smrtí Petr a Pavel, „knížata mezi apoštoly". Co se týče koncilů staré církve, pro křesťanské vyznání tak důležitých, biskupové západní církve se účastnili jen nicejského (325 - tehdy ještě nebyla Říše římská rozdělena); v Konstantinopoli (381) nebyli vůbec; v Efezu (431) nedostali zástupci Říma právo promluvit; v Chalkedonu (451) byli zastoupeni jen poselstvem římského biskupa Lea I.; a Konstantinopol II (553) je z koncilového dění potupně vyloučil - včetně papeže Vigilia.

Závěry těchto koncilů byly římskými synodami nebo římským biskupem dodatečně přijaty a tím se staly závaznými i pro západní církev. Dogmatická přípravná práce Lea I. na učení o Kristově božství a lidství („učení o dvou přirozenostech"), byť rozhodně významná, nebyla v žádném případě nějakým „rozhodnutím učitelského úřadu" a proslulá věta koncilových otců „Petrus promluvil skrze Lea" určitě neznamenala uznání primátu Říma v oblasti nauky.

Schisma mezi východní a západní církví datují historici zpravidla od událostí roku 1054. Po bezvýsledném vyjednávání položil 16. července 1054 kardinál arcibiskup Humbert de Silva Candida, aniž byl k tomu papežem zmocněn, osobně formulovanou klatbu proti patriarchovi Michalu Kerullariovi na oltář v chrámě Hagia Sophia; při nejmenším částečně to byl i důsledek soukromého nepřátelství vůči stejně nesmiřitelnému patriarchovi. Tato událost však pouze zpečetila ochlazení vztahů mezi východní a západní církví v předchozích dvou stoletích, způsobené hlavně vznikem nového západořímského císařství (papež Leo III. korunoval Karla Velikého o Vánocích r. 800)

Dovršení traumaticky nevyléčitelného rozkolu spatřují historikové východní církve ovšem teprve v událostech roku 1204. Za čtvrté křížové výpravy vojsko křižáků, místo aby táhlo dál do Svaté země, vtrhlo do Konstantinopole, zmasakrovalo obyvatele a vyplenilo město; poté byla zřízena tzv. „latinská císařská říše" (existovala až do r. 1267) a zároveň došlo k pokusu o „latinizaci" řecké církve.

Druhá oblast, pro niž se papežství stává překážkou nové jednoty církve, je přirozeně reformace a z ní vyrostlé a samy se opět dělící evangelické („protestantské") církve. Tady je nutno vědět: Martin Luther papežství kritizoval a odmítal nejen kvůli skandálnímu způsobu života tehdejších papežů (i když k tomu bylo dost důvodů), nýbrž proto, že se papež se svou autoritou stavěl nad Písmo svaté. V odpovědi na Lutherovy teze proti odpustkům, kterou r. 1518 sepsal papežský dvorní teolog Silvester Prierias (nerad, jak sám dosvědčuje, avšak přinucen papežem Leem X.) a která se měla stát podkladem římského procesu proti Lutherovi, musel Luther číst hned na začátku jako třetí „fundamentum" (zásadu): „Heretikem jest, kdo se odchyluje od autority římského biskupa, kterážto je neomylným zákonem víry a od níž bere svou sílu a autoritu (robur et auctoritatem) i Písmo svaté." Tato věta způsobila, že si Luther poprvé, zpočátku velmi opatrně položil otázku, zda papež není „Antikrist".

Prierasova věta byla ovšem už tehdy nehorázně přehnaná. Dokonce i „papalisté", tj. zastánci nadřazenosti papeže nad koncily, vždy počítali s tím, že i papež se může stát heretikem a uvést církev v omyl, a to tehdy, když zjevně odporuje Písmu svatému. A už vůbec není pravda, že by Prierasovu větu potvrdil I. vatikánský koncil (1869/70) vyhlášením dogmatu o primátu a neomylnosti učitelského úřadu papeže - na to není třeba žádných znalostí, stačí si jen text dogmatu důkladně přečíst. Ale nelze se divit, jsou-li evangeličtí křesťané dodnes přesvědčeni, že se papežství od Prierase dostatečně nedistancovalo. Vztah mezi Písmem svatým a učitelský úřadem je rozhodně i v dnešní době - přes veškerý pokrok ekumenického rozhovoru - problém ne zcela vyřešený.

Nutně tedy platí: Papežství, jak se dnes jeví, nemá v ekumeně 21. století budoucnost. Samozřejmě nelze tvrdit, že by se papež stavěl „nad Písmo": „Učitelský úřad není nad Božím slovem, ale slouží mu", říká se v čl. 10 Věroučné konstituce o Božím zjevení „Dei Verbum", vydané II. vatikánským koncilem.

Papežství nemusí být překážkou ekumenického rozhovoru

Říká se, že dějiny osvobozují. Skutečně, „překážka", kterou papežství je, se značně scvrkne, pohlédneme-li na jeho historický vývoj. Není nijak přehnané říct: Papežství ve své dnešní formě se svým (teoretickým) nárokem na univerzální soudní pravomoc a (v určitých mezních případech) neomylnost učitelského úřadu je výsledkem dějinného vývoje. Heslovitě vyjádřeno: Ježíšova slova k Petrovi: „Ty jsi Petr, to jest skála, a na této skále postavím svoji církev" (Mt 16,18) znamenají, jak výslovně konstatuje „Katechismus Katolické církve" („Světový katechismus") z r. 1993, že Ježíš chce postavit svoji církev na víře, kterou Petr vyznal jako první (č. 424; 442). Petr je autorizovaný mluvčí dvanáctičlenné skupiny a má se účinkem Ježíšovy modlitby stát „posilou svým bratřím" (L 22,31n) - to je jediný z Ježíšových výroků, který Petra vyčleňuje z ostatních apoštolů.

To ale nemůže znamenat, že by byl Petrovi udělen nějaký úřad, který by se měl dále předávat a přejít na římského biskupa. Protože jednak v Římě existovala křesťanská obec už před Petrovým příchodem, jednak Petr nebyl jejím biskupem - římská obec měla ještě dlouho kolektivní vedení, „presbyterium", což by bylo nemyslitelné, kdyby Ježíšovým slovům všichni zúčastnění jednoznačně rozuměli jako ustavení předavatelného úřadu. Údajní římští biskupové, které vypočítává církevní otec Ireneus na přelomu 3. století ve svém boji proti bludům, jsou do jednoho bájnými postavami. Historickou osobou je teprve biskup Viktor I., který koncem 2. století bezvýsledně zasáhl do sporu s východní církví kvůli termínu Velikonoc. Poté vzniká, jak již řečeno, ve vztahu římského biskupa k východním patriarchům jakýsi čestný primát.

Teprve v 2. tisíciletí se z něho stává univerzální nárok, na jehož počátku stojí neblaze proslulý Dictatus Papae Řehoře VII. (1073-1085) - 27 tezí, které dal papež začlenit do seznamu svých dopisů. Východní církve ani církve vycházející od 16. století z reformace tento dokument nikdy neuznaly; uvnitř „katolických" zemí se o něm vedly spory („konciliarismus" pozdního středověku, „galikanismus" ve Francii) a dodnes je v katolické teologii tématem „loajální diskuse". Řím už dnes nemůže jako za časů Pia XII. počítat s tím, že bude katolíkům rovnou zakázáno diskutovat i o jakémkoli papežově stanovisku nebo rozhodnutí mimo slavnostně vyhlášené dogma.

Papežství samo může přispět k odstranění překážky v ekumenickém rozhovoru

Papežství by podstatně přispělo k minimalizaci překážky v ekumenickém rozhovoru, kdyby papež tento dějinný vývoj veřejně přiznal - a tím svůj úřad relativizoval a otevřel možnost k jeho radikální proměně. Oprávněnost proměny Petrova úřadu se měří tím, zda v dějinách vykonával Petrovu službu, zda působil - slovy papeže - jako „viditelné znamení a záruka jednoty". To zcela určitě nedělal vždycky, jak jsme viděli; přesto tak působil až do současnosti v četných případech, které zde nelze vyjmenovat. Dějiny papežství nejsou v žádném případě pouze dějinami skandálů!

Co by papežství mohlo udělat? Konkrétně - co by měl udělat papež? Řečeno zcela všeobecně, měl by dělat všechno, co budí a posiluje důvěru ostatních církví, že jejich vlastní dobré křesťanské tradice budou v novém církevním společenství s papežem chráněny. K tomu by mohlo a nutně mělo náležet:

1. Papež by měl veřejně prohlásit, že v novém křesťanském společenství nemá nad sdružujícími se církvemi takovou soudní pravomoc, jakou má na základě historického vývoje nad římskokatolickou církví.

2. Papež by měl uvážit, kde se může i v rámci vlastní církve zříci svých historicky podmíněných práv, pokud by mohla ohrozit důvěru ostatních církví, že jejich vlastní tradice budou chráněny.

3. Papež by se měl ve věcech učení držet úzkých vymezení I. vatikánského koncilu, což znamená skoncovat s praxí, že „rozhodnutí v oblasti nauky jsou uskutečňována správní cestou", především prostřednictvím Kongregace pro nauku víry, která očekává poslušnost jako v případě slavnostního vyhlášení dogmatu. Závazná kompetence ve věcech nauky pak přísluší (pokud vůbec někomu) jen papeži osobně, a nikoli instituci, která se kdysi, při svém založení v r. 1542, jmenovala „Kongregace pro římskou a celosvětovou inkvizici".

4. Papež by měl např. s platností pro všechny církve povzbuzovat svobodu slova v církvi v důvěře, že při svobodné výměně argumentů se ukáže pravda, protože všichni pokřtění (a biřmovaní) křesťané mají účast v Kristově prorockém poslání (srov. „Lumen gentium", čl. 12).

5. Papež by se měl otevřeně distancovat od antiekumenických tendencí, podporovaných dokonce mnohými biskupy, především ale konzervativními katolickými sítěmi, které se často odvolávají na papežovy výroky vytržené z kontextu.

6. Papež by se měl a mohl už dnes pokusit spolupracovat na přípravě stanovisek k problémům, které se týkají celého křesťanstva nebo se dokonce jako v poslední době obracejí na „všechny lidi dobré vůle", od počátku s představiteli nekatolického křesťanstva (Ekumenický patriarchát, Ekumenická rada církví, konfesní světová sdružení). Při formulování některých textů II. vatikánského koncilu taková spolupráce už jednou dobře fungovala, jak vyplývá z dokumentů.

Do Wittenbergu přes Konstantinopol?

Od 70. letech 20. století až dodnes je slyšet ze strany evangelické teologie a církve návrh, že by měl existovat „úřad ekumenické jednoty", jakýsi „úřad mluvčího" pro veškeré křesťanstvo, a že by se takovým úřadem vzhledem k situaci mohlo stát papežství - samozřejmě způsobem právnicky přesně formulovaným a jedině po náležitých reformách, na něž už byly podány seriózní návrhy. V dnešním medializovaném světě už skutečně mimokřesťanská veřejnost papeže jako takového mluvčího vnímá.

Papež Jan Pavel II. vybídl ve své encyklice o ekumeně v r. 1995 představitele nekatolických církví, aby s ním diskutovali o způsobu, o „stylu", jakým je vykonáván jeho úřad, aniž by však přitom „bylo zpochybňováno to, co je pro toto poslání zásadní" (č. 95). Z hlediska biblického a historického patří k tomuto „zásadnímu", jak už bylo naznačeno, jen velice málo. Nicméně v předchozím odstavci popsal papež toto „zásadní" jako „‚dohlížení‘ (episkopein), aby skrze úsilí pastýřů bylo slyšet pravý hlas Pastýře Krista ve všech místních církvích" - a tím předem řekl, z čeho by měl vycházet jím očekávaný výsledek rozhovorů. Je pochopitelné, že potom nikdo nechtěl pozvání k rozhovoru přijmout!

V církvi probíhá proces, který by - kdyby byl brán vážně - mohl budit ekumenickou naději: Papežové doufají již několik desetiletí, že s východními církvemi by bylo možno na základě společného uznávání sedmi svátostí a „apoštolské posloupnosti" při jmenování biskupů dosáhnout nového církevního společenství. Východní církve pochopitelně nikdy neuznají ani sebemírnější formu papežského primátu v oblasti jurisdikce. Pakliže je tato naděje přesto živena, znamená to, že Řím nevylučuje možnost společenství s církvemi, které neuznávají učení, jež má v římské říši statut slavnostně vyhlášeného dogmatu. Je-li něco takového možné v případě východních církví, muselo by to logicky být možné i v případě církví reformačních. Není tedy vyloučeno, že ve věci papežství povede ekumenická cesta do Wittenbergu přes Konstantinopol.

Ze Stimmen der Zeit 10/2011 přeložila Helena Medková