Jste zde

Smíření z hlediska teorie konfliktu

V lidských společnostech jsou konflikty známkou toho, že napětí přerostlo v násilí. Jak tomu zabránit, aniž by přitom kreativní a konstruktivní potenciál společenských napětí přišel nazmar? A co je třeba dělat, když se násilí opakovaně vrací, občas ve vystupňované podobě? Je možné se ze vzniklého utrpení poučit a nastolit trvalé soužití? Jak se projevují aktéři konfliktu? Jsou to protivníci, kteří se v úporném soupeření snaží jeden druhého násilím ovládnout? Nebo se mohou stát spojenci v úsilí o důstojné a trvalé soužití? Může být odlišnost příležitostí a obohacením pro všechny, nebo nutně vyvolává ničivý strach z druhého, nutí člověka k obrannému postoji, a tím k zatvrzelému, izolovanému, a proto nebezpečnému chápání vlastní identity? Právě tehdy, když se rozdíly zvrhnou v násilné činy, je naléhavě nutné vyzývat k obnově harmonických vztahů a k zastavení stupňujícího se násilí. Je trvalý mír možný? Není možný bez smíření, tj. bez obnovení konstruktivních vzájemných vazeb prospěšných pro všechny. Je nutno násilí překonat a hledat cesty k vytváření společenství, aby byla minulá utrpení konstruktivním způsobem zpracována a nalezeny realistické záruky pro mírové spolužití.

Různá náboženství vyzývají ke smíření a teorie konfliktů se od nich může poučit. Ale jsou náboženství sama vůbec schopna smíření? Není to naopak tak, že právě jednotlivá náboženství sama příliš často násilí vyvolávají a rozdmychávají, protože v konkurenci s ostatními zarytě brání svou identitu? Jistěže nebude každý hodnotit náboženství takto negativně. Badatelé v oboru mírového soužití jako John-Paul Lederach nebo R. Scott Appleby zdůrazňují konstruktivní roli náboženství při transformaci konfliktů. Podle Williama T. Cavanaugha vychází pojem „náboženské násilí“ z mylného názoru, že „náboženství je součást lidského života nadřazená dějinám a kulturám, jasně se lišící od ‚světských‘ fenomenů jako politika či ekonomie a skrývající v sobě zvláště nebezpečnou tendencí k násilí“. Není tento názor ve skutečnosti pouhý mýtus, jímž chtějí lidské společnosti zastřít své tajné plány a skrýt vlastní světské, sociální, politické a hospodářské násilnosti?

Na mnoha historických i aktuální příkladech vidíme, že náboženství mohou hrát při násilných konfliktech velmi odlišné role. Mohou konflikty rozdmychávat tím, že trvají na svých protikladných identitách, nebo otvírat perspektivy k transformaci konfliktů tím, že ukazují prostředky a cesty k jejich mírovému řešení. Postoj oficiálních představitelů náboženství je přitom stejně důležitý jako snahy a iniciativy vycházející zdola. Kromě toho válečné konflikty nastolují otázky života a smrti a vyvolávají náboženské emoce – ty mohou rozeštvávat nepřátelské strany, ale také podněcovat mírotvorce k mobilizaci sil při překonávání traumatických následků násilí a ke kreativnímu úsilí o konsolidaci situace. Náboženství představuje v konfliktních situacích významný faktor – ať už negativní či pozitivní. Otázkou je, jak se náboženských zdrojů využívá a jak jednotlivá náboženství s vzájemnými odlišnostmi zacházejí: zda považují ty druhé za nebezpečné soupeře, nebo v nich vidí jiný způsob, jímž se zjevuje božství.

Tento text zkoumá, zda může být myšlenka smíření, jak ji známe z náboženského kontextu, doplněna tím, co nám o původu konfliktů a o procesu upevňování míru říká vědecký výzkum míru. Zaměříme se přitom na čtyři zajímavé přístupy k transformaci konfliktů směřující k trvalému míru. Ukazují několik důležitých hledisek, z nichž je nutno vycházet, máme-li se v rámci procesu smíření vyrovnávat s následky konfliktů. Tyto přístupy jsou:

  • model TARR – Truth, Accountability, Reparation, Reconciliation [pravda, odpovědnost, náprava, smíření], který Stephan Parmentier vyvinul v rámci své Restorative Justice [uzdravující spravedlnosti];

  • pojem PA – Peace Architecture [architektura míru], který zavedl do výzkumu konfliktů Luc Reychler;

  • analýza HIs – Horizontal Inequalities [horizontálních nerovností], s níž přišli Frances Stewartová a Arnim Langer;

  • přístup ke konsolidaci míru, který jsme používali v mezinárodním a interdisciplinárním magisterském nástavbovém studiu „Konflikt a trvalý mír“ (MaCSP) na katolické univerzitě Leuven (mezitím zastaveném).

Každá z těchto metod pomáhá lépe chápat myšlenku smíření.

I. Model TARR

Model TARR vytyčuje čtyři klíčové pojmy, jimiž označuje stádia procesu usilujícího o uzdravující spravedlnost: pravda, odpovědnost, náprava, smíření. Pomocí mediátorů se uzdravující spravedlnost snaží vytvořit nová konstruktivní spojení mezi oběťmi a pachateli; chce léčit a obnovit zničené vztahy nejen mezi konkrétními protivníky, nýbrž mezi společenstvími a většími společenskými skupinami, z nichž aktéři konfliktů pocházeli. Zločiny a násilné konflikty škodí totiž nejen tzv. obětem a pachatelům, nýbrž i celým příslušným společenstvím. Uzdravující setkání a rozhovory mezi účastníky zločinů nebo konfliktů znamenají tedy i naději, že bude překonán i rozkol uvnitř těchto společenství. A na druhé straně poskytují snahy o uzdravení celých společenství živnou půdu pro sbližování obětí a pachatelů, umožňují hojení ran minulosti. Jednoznačným cílem je vytvářet společenství, která se vzájemně partnersky uznávají, aniž by bylo spáchané zlo zamlčováno. Fixace na destruktivní a izolující minulost je postupně nahrazována zodpovědností za společnou budoucnost.

Nevyhnutelným první krokem na této cestě je najít pravdu. To je těžký krok, protože skutečná pravda není vždy snadno rozpoznatelná a dotyčnému bývá zatěžko přiznat spoluúčast na násilném zločinu. To, co se stalo, se nadto různým osobám a skupinám jeví různě. Při nejmenším se budou muset všichni učit naslouchat druhému a chápat, proč vnímají společnou minulost odlišně. Je nutno najít prostor, kde by se protivné strany mohly k sobě přiblížit a hledat způsob, jak vyslovit pravdu v celé její mnohoznačnosti. Otázkou je, kde budou zúčastnění nejspíš ochotni pravdu formulovat: před soudem, před prověřovací komisí, ve společných rozhovorech nebo…?

Odpovědnost umožňuje společenstvím, která trpěla násilnými konflikty, pohled do minulosti i do budoucnosti: Kdo má být pohnán k odpovědnosti? Lze stanovit vinu na minulém násilí, lze rozpoznat jeho příčiny? Jak a kde mají být zaplaceny účty? Kdo převezme odpovědnost za následky minulých událostí, kdo se pokusí vytyčit nové perspektivy budoucího spolužití? Měl by proces smíření tam, kde se na konfliktu a násilných činech podílelo mnoho lidí, obsahovat i amnestii, měli by být trestáni jen ti, kdo vystupovali jako vůdci a k násilí podněcovali? Bude převzetí odpovědnosti znamenat víc než jen veřejné přiznání a omluvu?

Odpovědnost zdůrazňuje nutnost nápravy: Co může obětem ve společnostech rozvrácených válkou pomoci, aby znovu získaly důvěru a opět se cítily bezpečně? Jak lze zlepšit materiální podmínky těch, kdo trpěli a stále ještě trpí? Jak zacházet se vzpomínkami tak, aby mohly sloužit jako znamení poctivého respektu k obětem násilí a zároveň jako varování, aby k podobnému násilí v budoucnu nedocházelo? Jaké duchovní, psychologické a materiální prostředky mohou vyléčit zranění jednotlivců i rány, které utrpěla společnost jakožto struktura?

Smíření, poslední nutný krok, se odehrává na různých rovinách (mezi jednotlivými lidmi, ve společnosti), v různém rytmu (krátkodobá ujednání, dlouhodobé pěstování vzájemné důvěry) a různými prostředky (symbolické a rituální úkony, formální dohody). Společnost jako celek přijímá svoji minulost – bolestnou, deprimující – a zahajuje náročný proces budování společného života. Ze smíření roste důvěra, jež vytváří společenství a je podmínkou pevných, konstruktivních vztahů.

Elías López upozorňuje na zajímavé paralely mezi modelem TARR a křesťanskou svátostí smíření: zpytování svědomí a vyznání hříchů odpovídá hledání pravdy; akt kajícnosti je přijetím odpovědnosti; rozhodnutí polepšit se a neopakovat zlo je snahou o nápravu; konečné rozhřešení otevírá perspektivu smíření, které přesahuje možnosti kajícníka i těch, jimž bylo ublíženo. Tyto paralely jasně ukazují, že křesťanské praktiky smíření, jakkoli používané často individuálně, se týkají konkrétního života lidí, na nichž bylo spácháno bezpráví (společenství je zastupováno knězem a při rozhřešení je ve jménu božím zahrnuto do procesu smíření), a nemohou být považovány za čistě individuální, niterný či dokonce asketický úkon. Smíření se týká větších společenství, v nichž žijeme a jimž se děje zlo. Proto také nejde jen o uzdravení individuální oběti a individuálního pachatele, kteří jsou spojeni aktem násilí. Smíření má obnovit spolužití jako takové a je v něm zahrnuto mnohem širší spektrum aspektů než vztah mezi dvěma jedinci. Toto srovnání rovněž zdůrazňuje, že smíření nelze oddělovat od praktické spravedlnosti, která vyžaduje hledání pravdy, převzetí odpovědnosti a úsilí o nápravu. Spravedlnost je zásadním předpokladem smíření a smíření je součástí spravedlnosti jako procesu směřujícího k trvalé obnově společenství. Proto znamená smíření náročnou společenskou praktickou činnost.

II. Architektura míru

Luc Reychler definuje myšlenku architektury míru (PA) jako „všudypřítomný koncept mírového procesu. Přirozeně se významy pojmů strategie, koncept, plánování či architektura v mnoha směrech překrývají. Přesto dávám přednost metafoře ,architektura‘ míru, protože a) zaměřuje pozornost na architektonické zásady, o kterých je nutno v procesech konsolidace trvalého míru uvažovat; b) zdůrazňuje nutnost identifikovat nezbytné předpoklady či stavební kameny, které budou podle druhu konfliktu různé; c) může poskytnout metodologii srovnávací analýzy a evaluace transformace konfliktů, a tím zvýšit úspěšnost učebního procesu; d) mohla by přispět ke zvýšení pozornosti věnované nepostradatelné práci architektů míru.“

PA člení složitý komplex postojů a přístupů k transformaci konfliktů a ke znovunastolení míru. Instrumentarium konsolidace míru obsahuje celou řadu nejrozmanitějších opatření a schopností na úrovni individuální a společenské. Architekti míru si všímají rozmanitých vrstev konfliktu, tj. všech jeho dopadů na jednotlivé účastníky, a kromě časového rámce přihlížejí i k jeho historickému, politickému a geografickému kontextu. Neobejdou se bez mezioborových kontaktů, které mohou přinášet plody na úrovni diplomacie, politiky, ekonomie, zákonodárství, psychologie, sociologie, vojenství, kultury, humanitární péče, infrastruktury aj. PA vyžaduje spolupráci mnoha lidí (místních obyvatel, odborníků, rozhodujících politických představitelů atd.) v lokálním, regionálním a globálním měřítku. Navíc je třeba činit bolestná, nebezpečná a choulostivá zásadní rozhodnutí, a přitom neztrácet ze zřetele komplexnější a větší celek opatření nutných pro konsolidaci míru. PA vyvíjí vyvážené a obsáhlé metody pro analýzu konfliktů. PA vyžaduje, aby všechny kroky, které mají proměnit konflikt v trvalý mír, byly nejprve zkoumány z hlediska: Jak naše opatření ovlivní konfliktní situaci? Jakou reakci vyvolá náš zásah? Kromě toho je nezbytné s ohledem na kontext definovat, co znamená mír pro dotyčné konkrétně. Jako pomůcku pro uskutečňování konceptu PA navrhuje Luc Reychler pět bodů, které představují pět vzájemně na sebe působících základních kamenů a nejdůležitějších činitelů v procesu konsolidace míru. Jsou to:

  • funkční komunikační, poradní a vyjednávací systém, zahrnující různé účastníky na příslušných úrovních;

  • struktury podporující mír v oblasti politiky, ekonomiky a bezpečnosti;

  • integrující politická a psychologická atmosféra, v níž vize atraktivní společné budoucnosti, smíření, společenský kapitál, mnohostranná loajalita, odstraňování emocionální zdí apod. přispívají k trvalosti úsilí a jeho výsledků;

  • podpora ze strany všestranně spolupracujícího mezinárodního prostředí;

  • množství odborně fundovaných, k míru odhodlaných vedoucích týmů, bez nichž není účinné a trvalé budování míru možné.

Při uskutečňování konceptu PA si uvědomujeme, jak komplexní je proces smíření. Smíření vyžaduje schopnost zaujímat různá stanoviska a spolupracovat na různých úrovních, tj. předpokládá cit pro souvislosti (konsolidace míru nikdy neprobíhá jednokolejně) a ochotu všímat si jak v konfliktních situacích, tak při jejich řešení a léčení rozmanitých interdisciplinárních faktorů. Proto je smíření proces nadčasový a patří k němu symbolické úkony či rituály, které onen vytoužený a očekávaný cíl, jímž je trvalý mír, anticipují. Tento model nám pomáhá předem odhadovat potenciální následky námi koncipovaných či plánovaných pokusů o smíření a vybízí nás k maximální obezřetnosti. Kromě toho model PA zvýznamňuje osobnost mírotvůrců: smíření od nich vyžaduje kompetenci a angažovanost.

III. Horizontální nerovnosti

Co se týče příčin konfliktů, existují různé vehementně diskutované teorie. Důkladné a systematické zkoumání jednotlivých konfliktů nalézá pádné empirické důvody, abychom se vážně zabývali teorií horizontálních nerovností (HIs). HIs jsou skutečné a vnímané nerovnosti společenských skupin na politické, socioekonomické a kulturní úrovni, které se vzájemně zesilují, vytvářejí nehybné a izolující se identity a mohou vyvolávat nebo dlouhodobě živit násilné konflikty. Rozdílnost a pociťovaná nerovnost se spojují, zakořeňují a upevňují se. Frances Stewartová poukazuje na různé roviny těchto nerovností: „Horizontální nerovnosti jsou nerovnosti hospodářských, sociálních nebo politických poměrů nebo kulturního statusu mezi kulturně definovanými skupinami.“ Její kniha „si klade otázku, do jaké míry přispívají horizontální nerovnosti ke vzniku konfliktů, a zabývá se politickými opatřeními, jež by mohla horizontální nerovnosti zmírňovat, a tím pravděpodobnost konfliktů snižovat.“

Zkoumání horizontálních nerovností v různých konfliktních situacích a kontextech přineslo tyto výsledky:

  • Čím větší jsou sociálněekonomické HIs, tím větší je pravděpodobnost konfliktu.

  • Konflikt je pravděpodobnější tam, kde existují podstatné politické a zároveň sociálněekonomické rozdíly probíhající jedním směrem. Kde tyto rozdíly probíhají v různých směrech, je konflikt méně pravděpodobný.

  • Vše zahrnující vláda (či rozdělení moci) snižuje pravděpodobnost konfliktu.

  • Práva příslušející občanům daného státu se mohou stát zdrojem politického nebo ekonomické vylučování.

  • Nerovné vzájemné uznávání různých skupin v oblasti kultury může být další příčinou konfliktů; také kulturní události, „events“ mohou vyvolat konflikt.

  • Vědomí horizontálních nerovností zvyšuje pravděpodobnost konfliktu.

  • Existence přírodních zdrojů, což je častý důvod horizontální nerovnosti, může vést k separatistickým a lokálním konfliktům.

  • Forma a kvalita státu je mimořádně důležitý fenomén pro odhad, zda hrozí propuknutí vážného konfliktu, resp. zda takový konflikt bude trvalý.

  • Některé horizontální nerovnosti jsou dlouhodobé a mohou přetrvávat celá staletí.

  • Mezinárodní politika a statistiky často téma horizontálních nerovností nevnímají, zatímco národní politika je v tomto směru mnohdy pokročilejší.

Analýza HIs identifikuje rozdíly a vysvětluje, za jakých okolností mohou přerůst v násilí. Vědecký výzkum také ukazuje, jak mohou snahy o vytváření fungujícího společenství (vše zahrnující vláda, akceptování kulturní rozdílnosti)zmenšovat nebezpečí konfliktů obsažené v HIs. Je nutno vytvářet rozmanitost, jejímž cílem je spolupráce a neagresivní soutěž. Přirozeně může téma HIs skrývat i risika, protože některé skupiny chtějí z existujících horizontálních rozdílů eventuálně těžit i v budoucnu. I náboženství mohou přispívat k HIs a zesilovat je; vzájemný poměr náboženských uskupení je mnohdy dán právě horizontálními nerovnostmi mezi nimi. Na druhé straně mohou náboženství poskytovat prostředky a cesty ke konstruktivnímu překonávání nebo odstraňování HIs. Procesy smíření, související i nesouvisející s náboženstvími, si budou muset všímat nerovností mezi rozmanitými skupinami ve společnosti, dokonce i na globální úrovni, kde vládne extrémní bezpráví a v jeho důsledku napětí směřující k násilí. Ovšem odhalování horizontálních nerovností samo může způsobovat další napětí, neboť určité společenské skupiny se snaží si své privilegované pozice udržet – a jsou-li nerovnosti odkryty, stává se potenciální násilí v nich obsažené explicitnějším a zjevnějším. Jakmile společnost vnímá existenci HIs a jejich strukturálních znaků, mohou se objevit pokusy odvolávat se na ně způsobem, které mohou společnost ještě více polarizovat. Všechny tyto poznatky ukazují, že proces smíření by se měl k HIs vztahovat velmi konkrétně a usilovat o vzájemné přiblížení zúčastněných stran, aby mohly spojenými silami důsledky existujících HIs minimalizovat. Ke smíření dochází tehdy, snaží-li se všichni zúčastnění tlumit izolující a násilné aspekty HIs a usilují-li o rozmanitost, která si bude klást společné cíle.

IV. Magisterské nástavbové studium „Konflikt a trvalý mír“

Na katolická univerzitě v belgické Lovani existovalo několik let mezinárodní a mezioborové nástavbové magisterské studium „Konflikt a trvalý mír“ (MaCSP), na němž se podílely všechny fakulty a mnohé externí organizace a instituce. Hlavním cílem bylo vyškolit malou mezinárodní skupinu studentů z různého prostředí, která by se kontextuálně – tzn. v závislosti na konkrétních okolnostech – zabývala otázkou, jak lze násilné konflikty transformovat v trvalý mír a jak mohou mírotvorci k takovým procesům přispívat. Studium mělo pěstovat ty vůdčí schopnosti, které jsou nutné pro uskutečňování spolupráce mezi rozhodujícími činiteli (v oblasti politiky, vojenství, ekonomiky, náboženství …), vědci, odborníky a místními obyvateli. Tato forma studia vycházela z názoru, že úkolem mírotvorců je koncipovat vizi míru, asistovat procesům při hledání řešení konfliktů, vytvářet předpoklady pro mezioborový výzkum a přímo u kořene konfliktů citlivě vnímat utrpení způsobené násilnými projevy nepřátelství. MaCSP chápalo transformaci konfliktu v trvalý mír jako úsilí vytvářet společenství a proměňovat dělící zdi, které způsobují konflikty (a jsou jimi způsobovány), v hraniční prostor sloužící k setkávání mezi nepřáteli a k jejich společnému hledání cest k trvalému soužití. Studijní obor MaCSP vytyčil pět centrálních prvků nutných pro transformaci konfliktů:

  1. Vedení na bázi společenství, které je angažované, má vizi a dokáže v násilných konfliktech odhalovat šance pro mír.

  2. Obsáhlé a komplexní koncepty konsolidace míru, jak je např. předkládá architektura míru (PA).

  3. Citlivé vnímání kontextu konkrétních konfliktů a ochota podrobit vlastní teorie a postoje v každém jednotlivém případě novému přezkoumání.

  4. Relacionální antropologie, která počítá s osobními a sociálními schopnostmi individuí a poskytuje slabým, zranitelným lidem nutné know how a potřebné pomocné prostředky, aby se sami mohli angažovat při konsolidaci míru.

  5. Výuka ve společenství a týmová práce (relacionální konstrukcionismus).

MaCSP zdůrazňuje důležitost společného vedení, mají-li být v procesu smíření obnovována společenství poškozená násilnými konflikty a mají-li být lidé znovu schopni navazovat konstruktivní vztahy, spolupracovat a vzájemně se podporovat. To znamená, že smíření je také projekt, k němuž jsou lidé zváni, protože sdílejí společné pojetí míru a vědí, že křehkost a zranitelnost mohou být pozitivy, jde-li o odhalování a zviditelňování rozhodujících rysů ve společenství, které se nechce stát znovu obětí násilí. MaCSP se staví na pozici těch, na něž dopadá hlavní břemeno násilných konfliktů.

Závěr

Všechny tyto modely zdůrazňují, že smíření je proces vytvářející společenství. Poukazují na komplexitu vzájemných vztahů ve světě plném napětí a analyzují procesy, jimiž lze tato napětí klasifikovat z hlediska trvalých a mírumilovných společenství jako negativní (násilná), nebo pozitivní (kreativní). Předpokladem smíření je spravedlnost – a smíření samo je součástí spravedlnosti. Některé z těchto modelů věnují pozornost i vlastnostem a schopnostem mírotvorců a vůdčí roli, kterou musejí převzít, mají-li být rány způsobené konfliktem zahojeny.

Těžištěm při vytváření společenství je apel na adresu křesťanských teologů, aby pohlíželi na smíření z ekleziologické perspektivy a propůjčili svůj hlas těm, jejichž společenství se v nekončící spirále násilí rozpadla a kteří v důsledku toho trpí. Z tohoto hlediska budou snad teologové angažující se v procesu smíření vyzývat mírotvorce (včetně teologů), aby zaujali „kenotický“ postoj, sestoupili z výšin svých komplexních modelů a zůstali při zemi, kde vznikají ze stále se proměňujících a zmatených příčin konkrétní konflikty; pak se snad v oblasti konsolidace míru podaří konstruktivním způsobem dosáhnout usmíření teorie a praxe.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Komentáře

Díky za článek! Přemítám o možnostech "smíření z eklesiologické perspektivy" v situaci jednak aktuálního nesmíření křesťanstva v rámci jednotlivých denominací a také z pohledu situace novozákonního křesťanstva. V rámci NZ je těch "eklesiologických konfliktů" docela dost a nezdá se, že by - z toho, co lze soudit - došlo k míru. Pak onen Ježíšův povzdech "nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč" může být hodnocením konce, do kterého se někdy sebelépe míněná snaha vyvine. Obávám se tedy, že součástí našeho smíření je smíření se i s tím, že v tomto životě světa i životě osobním se konfliktů a nesmíření nevyhneme. Každé poctivé a bez postranních úmyslů vedené snaze o smíření, mír a společenství je potřeba držet palce - jako znamení spásy přítomné již tady, ale nakonec stejně jen (jen?) jako znamení naděje ve Velké smíření na konci času.