Jste zde

Habemus papam, habemus libros

Ani ne dva měsíce poté, co z balkónu Svatopetrské baziliky oznámil protodiakon kardinálského kolegia kardinál Jean-Louis Tauran úspěšnou volbu papeže slavným výrokem „habemus papam“ (máme papeže), může český čtenář zvolat „habemus libros“ (máme knihy), myslím tím knihy o novém papeži v češtině. Volba nového papeže odstartovala pomyslný závod vydavatelství po celém světě. Ten byl posílen skutečností, že kardinál Jorge Mario Bergoglio nepatřil k příliš známým postavám a s novináři komunikoval velmi málo.

Zcela jiná situace byla před osmi lety, když byl papežem zvolen kardinál Joseph Ratzinger, který byl už od dob II. vatikánského koncilu výraznou postavou. Od konce roku 1981 působil v roli prefekta Kongregace pro nauku víry a byl v podstatě druhým nejdůležitějším mužem celého pontifikátu Jana Pavla II. Již před jeho zvolením papežem o něm byla napsána řada knih, které se díky volbě dočkaly reedice.

V případě současného papeže Františka byly před jeho volbou k dispozici v podstatě dvě základní knihy rozhovorů, jedna o jeho životě a druhá o jeho názorech, obě z roku 2010 a obě ve španělštině. Oproti kardinálu Ratzingerovi se kardinál Bergoglio do médií příliš nevyjadřoval. Občas se vyslovil ke společenským i politickým tématům, ale komunikaci s novináři prý neměl příliš v oblibě. Šlo spíše o osobní postoj a nechuť sama sebe prezentovat, nikoliv o podceňování práce novinářů. Když se totiž po svém zvolení setkal s novináři (16. března 2013), kteří ve Vatikánu sledovali konkláve, vyjádřil se o jejich práci s uznáním. Větší pozornost si argentinský kardinál získal až v souvislosti s konkláve v roce 2005, zvlášť když bylo později zveřejněno, že byl vážným soupeřem kardinála Ratzingera. Již před tehdejším konkláve se objevily materiály kritizující jeho působení v době vojenské diktatury v Argentině v letech 1976 až 1983. Zdá se, že obvinění od argentinského novináře Horacia Verbitského mohlo být součástí určité kampaně. Verbitsky měl blízké vztahy s argentinským prezidentem Néstorem Kirchnerem (2003–2007), který o Bergogliovi prohlásil, že je skutečnou hlavou opozice. Ostatně Bergoglio měl spory i s jeho ženou, která je prezidentkou Argentiny od roku 2007. Kauza se stala předmětem diskuse i po letošní volbě a na obranu nového papeže vystoupilo hned několik odpůrců tehdejšího vojenského režimu.

Konkláve v roce 2005, diskuse o jeho minulosti a úspěch během pátého generálního shromáždění Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM) v květnu 2007 v Aparecidě přispěly ke zvýšenému zájmu o argentinského kardinála Bergoglia. Ten po delším přemlouvání souhlasil se vznikem knihy rozhovorů. Během let 2008 a 2009 se s ním v arcibiskupské rezidenci setkávali novináři Sergio Rubin a Francesca Ambrogetti, kteří v roce 2010 vydali knihu s názvem Jezuita (El Jesuita). Z původně plánovaných poznámek ke kázáním vznikla kniha, která je základním a v podstatě jediným pramenem pro životopisné údaje o novém papeži. Proto z ní všichni biografové opisují. Kniha existovala pouze ve španělštině, teprve po volbě papežem byla přeložena do dalších jazyků. Tuto knihu by měli dostat do rukou i čeští čtenáři, na podzim její vydání připravuje nakladatelství Portál.1 Podle mne je škoda, že se tak nestalo dříve. Po přehlédnutí dosavadních titulů by tato kniha byla jistě největším přínosem pro poznání života a názorů nového papeže. Dlužno říct, že na podzim bude již značně antikvována událostmi, které přinese jeho působení v roli papeže. Neznám důvody tohoto rozhodnutí, ale může souviset i s tím, že kvalitní překlad ze španělštiny je komplikovanější než z jiných jazyků.

O náročnějším překládání ze španělštiny svědčí skutečnost, že v případě českého vydání druhé knihy rozhovorů s argentinským rabínem Abrahamem Skorkou jsou uvedeni hned čtyři různí překladatelé. Zřejmě i díky tomuto nasazení má český čtenář tuto knihu k dispozici již od poloviny května.2 Dvacet devět témat bylo předmětem tohoto hovoru (např. o Bohu, modlitbě, eutanazii, potratu, rozvodu, globalizaci, chudobě atd.), každý si může najít to, co jej zajímá. Kniha především ukazuje, že civilní a lidský přístup nového papeže je mu vlastní již řadu let. Pro ilustraci jeden citát: „Kdykoliv se setkám s ateisty, sdílím s nimi lidské problémy, ale nepředkládám jim hned téma Boha, pokud s tím nezačnou oni sami. Dojde-li na to, vyprávím jim, proč věřím v Boha já. Ale i čistě lidské záležitosti jsou tak bohaté a pestré, že se můžeme ve vzájemném rozhovoru věnovat jen jim.“ (s. 22). Cenným přínosem této publikace je také to, že vznikl takovýto přátelský rozhovor kardinála a rabína. Rozhovor, který vznikl spontánně a nikoliv jako prvoplánový marketingový nebo mediální tah Předcházelo mu totiž skutečné přátelství a vzájemná setkání. I z této skutečnosti můžeme rozpoznat jeden z rysů nového papeže. Mnozí o dialogu nebo jeho potřebě hodně mluví, kardinál Bergoglio jej skutečně vedl.

Obraťme pozornost na nové knihy o papeži Františkovi. V pomyslném souboji o vydání první knihy v češtině mělo i díky reklamě dobře nakročeno nakladatelství Portál s překladem německé knihy od Simona Biallowonse. Nakonec těsně prohrálo s nakladatelstvím Ikar, jehož překlad italské biografie od Andrea Tornielliho neměl tak velkou reklamu, ale dostal se na pulty knihkupectví o den nebo dva dříve. Poté, co jsem pročetl obě knihy, troufám si tvrdit, že Portál prohrál i co se týče kvality. Posouzení však není jednoduché, neboť zaměření obou knih je různé.

Kniha mladého německého novináře Simona Biallowonse (nar. 1984), působícího v letech 2010 až 2012 v roli vatikánského komentátora, je více než biografií nového papeže jakýmsi ohlédnutím za jeho předchůdcem, rekapitulací situace a výzev, které před novým papežem stojí.3 Přidány jsou informace o průběhu a okolnostech papežské volby, portrét papežova patrona, sv. Františka z Assisi a charakteristika papežských titulů. Zajímavé je hodnocení dědictví Benedikta XVI. Autor vyjadřuje velké uznání jeho intelektu a „knižního pontifikátu“, zároveň je kritický vůči jeho nechuti k realizaci potřebných reforem a změn. Je ironií, že Joseph Ratzinger s pověstí „pancéřového kardinála“ a „Božího rottweilera“ ukázal v roli papeže více slabosti a přiznání vlastních chyb než jeho předchůdci. Naopak svojí sílu prokázal především ve svých textech a v odvaze vzepřít se zažité tradici a ze zdravotních důvodů odstoupit. Popis situace světové církve mi připadá velmi zajímavý, i když by si některé aspekty zasloužily přece jen větší pozornost. Domnívám se, že český čtenář by potřeboval mnohem víc věcí rozvést a více vysvětlit, aby pochopil často jen letmé zmínky. Přesto je tento pokus o inventuru zvlášť užitečný pro evropského čtenáře, který má tendenci přeceňovat evropskou tvář církve a do neevropských částí církve si promítá svá očekávání. Autor například vysvětluje, že hlasy volající po „černém papeži“, který by vedl církev liberálněji, je třeba považovat za projev neznalosti africké reality. V Africe převládá naopak teologicko-etický konzervatizmus, silný vliv pověr a „teologie prosperity“. Při popisu výzev, které nového papeže čekají, ponechal autor některá témata vědomě stranou, např. pronásledování křesťanů, dialog s ostatními křesťany a náboženstvími. Zaměřil se na proměnu demografie současné katolické církve, projekt nové evangelizace, sexuální etiku a roli žen v církvi, problém zneužívání v církvi, dialog s Kněžským bratrstvem Pia X. a reformu kurie. Ke každému tématu uvedl možné přístupy nového papeže či jeho citáty k dané problematice. Samotný popis papežovy cesty ke kněžství a jeho církevní kariéry je slabší ve srovnání s knihou Tornielliho. Vysvětluji si to tím, že autor možná neuměl španělsky, takže nemohl pracovat s výše uvedenými knižními rozhovory, resp. informace z nich přejímal zprostředkovaně. Rovněž u řady citátů kardinála Bergoglia neuvádí zdroj, což může komplikovat jejich zařazení do širšího, časového i věcného kontextu.

Je zřejmé, že kniha je poznamenána spěchem, i když ten je v tomto případě pochopitelný. Autor si poznámky o předchozím papeži a o situaci světové církve připravil již po oznámení jeho abdikace v únoru. Doplnění informací o průběhu konkláve a novém papeži mu prý trvalo pouhé čtyři dni a čtyři noci, takže celá kniha mohla být vydána v Německu už 27. března a stala se tam skutečně první knihou o novém papeži. Překlad do češtiny trval necelé dva týdny a je škoda, že jeho kontrola nebyla důslednější, neboť do českého vydání se dostalo několik věcných chyb. Například Ratzinger se v roce 2002 nestal kardinálem (tím byl již od roku 1977), nýbrž děkanem kardinálského kolegia (s. 13). Indický teolog Dominic Veliath nebyl jediným zástupcem asijského kontinentu mezi kardinály, jak se tvrdí v českém překladu na s. 119 (Benedikt XVI. jmenoval za svého pontifikátu minimálně 8 kardinálů z Asie). Autor v originálu uvádí Mezinárodní teologickou komisi. Ostatně to je zajímavý aspekt, že ačkoliv je zřejmý stále rostoucí vliv zástupců hierarchie ze zemí „třetího světa“, teologická reflexe z těchto zemí je stále ještě mnohými přehlížena. To měl autor na mysli. Jiná chyba je třeba ve rčení, že ten, kdo vchází do konkláve jako papež, z něj vychází jako kardinál, tj. největší favorité většinou v konkláve neuspějí, (na s. 66 má překlad nesmyslně znějící: „papež, který přichází do konkláve jako papež, vyjde jako kardinál“). Takových chyb je škoda. Zaujala mě zmínka o českých aktivitách v souvislosti s projektem nové evangelizace jako je projekt Zveme Česko na večeři a Noc kostelů (s. 128). Nejprve jsem si myslel, jak jsme světoví, že tyto projekty zaznamenali i za hranicemi. Po nalezení příslušné pasáže v originálu jsem však zjistil, že jde o invenci překladatele a autor v originálu uvádí podobné akce známé v Německu. Chápu snahu o srozumitelnost pro českého čtenáře, ale bez příslušné poznámky považuji takový způsob „překladu“ za zavádějící.

V případě knihy Andrea Tornielliho jsem sice neměl možnost nahlížet do originálu, ale už dobrá pověst tohoto zkušeného italského novináře (nar. 1964, od března 2011 komentátor vatikánského dění v novinách La Stampa a jejím tematickém webovém kanálu Vatican Insider) a řada jeho dosavadních knih je pro mne určitou zárukou kvality.4 Samozřejmě i on usiloval o to, aby jeho kniha vyšla velmi rychle. Kardinála Bergoglia osobně znal, i když rozhovor s ním dělal jen jednou. Bylo to v únoru 2012 po telefonu a text interview je v závěru knihy uveden. Mimochodem je to jediný citát kardinála Bergoglia před jeho zvolení papežem, který je možné najít na serveru české redakce Vatikánského rádia.5 Tornielli dokonce tvrdí, že z kardinálů, jejichž volba přicházela v úvahu, znal nejlépe právě Bergoglia a v den jeho volby měl prý ve své aktovce výše zmíněnou knihu rozhovorů s názvem El Jesuita. Na rozdíl od Biallowonse věnuje Tornielli pozornost výhradně novému papeži (s výjimkou 2. kapitoly, která se věnuje tématu odstoupení papeže). Dlužno říct, že většina informací o životě kardinála Bergoglia je v podstatě opsána z knihy rozhovorů El Jesuita. Pár vzpomínek na rodinu je převzato z rozhovoru s papežovou nejmladší sestrou Marií Elenou, který vyšel v italském deníku La Repubblica dne 17. března 2013. Jak nekriticky a doslovně jsou informace přebírány je zřejmé z toho, že se zřejmě nikdo nepozastavil nad chronologickou nepřesností. Maria Elena totiž tvrdila, že je o 12 let mladší než papež a že jejich otec zemřel na infarkt, když jí bylo 13, což mělo být v roce 1959 (s. 74–75) Jelikož se papež narodil v roce 1936, údaje zcela nesedí, ale ta nepřesnost je již v originálním rozhovoru.

Naopak mi není zřejmé, odkud Tornielli převzal informaci o tom, že Bergoglio odjel začátkem března 1986 do bavorského Mnichova, aby tam dokončil disertaci (s. 108). Bezprostředně po volbě papežem zaujala zvlášť německá média zpráva o tom, že papež umí dobře německy a že v Německu studoval. Kardinál Karl Lehman uvedl, že papež studoval ve Frankfurtu u jezuitů, na teologicko-filozofické škole Sankt Georgen. Strávil tam šest měsíců v roce 1986, když shromažďoval materiály pro svou disertační práci o Romanu Guardinim. Disertaci však nedokončil.

Tornielli podrobně probírá kauzu Bergogliova působení v době vojenské diktatury v Argentině a obvinění, která proti němu byla vznesena. Kapitoly o konkláve a bezprostředních krocích nového papeže nepřesahují únosnou míru. Kapitola s názvem „Jakým bude papežem“ je založena na dosavadních vyjádřeních papeže. Výhodou je, že na rozdíl od předchozí knihy Tornielli většinou uvádí zdroje svých citací (kromě obou zmíněných knižních rozhovorů jsou to hlavně rozhovory pro měsíčník 30 Giorni, z let 2002, 2007 a 2009). Zároveň kniha přináší zajímavé detaily ze života papeže. Například z knižního rozhovoru je převzata informace, že na cestách má stále u sebe svůj diář a breviář, o němž prohlásil: „Velmi na něm lpím. Je to první věc, kterou ráno otevřu, a poslední, kterou zavírám před spaním.“ (s. 111) V závěru knihy je uvedena zajímavá příhoda, která svědčí o papežově zbožnosti (s. 170–171). Zhruba od roku 2002 si františkánští mniši, kteří se starají o římský kostelík Santa Maria Annunzianta in Borgo nedaleko baziliky svatého Petra, začali všímat kněze, který se pravidelně a s velkým zaujetím modlil před soškou sv. Terezie z Lisieux. Jejich pozornost vzbudil jeho zbožný a prostý postoj. Po skončení modlitby měl ve zvyku učinit to, co dělá tolik vysmívaných stařenek na vesnici. Dotkl se sošky a políbil ji. Časem si všimli, že kněz má na sobě sutanu s červenými knoflíky, takže je to kardinál. Když se jeden z bratří jednou osmělil a zeptal, Bergoglio se představil a prohlásil, že je kardinálem v Buenos Aires.

Myslím si, že Tornielliho kniha je z nových knih o papeži v češtině zatím tou nejlepší a spolu s knihou rozhovorů s rabínem Skorkou je možné jí vřele doporučit pro poznání života a názorů nového papeže. Z důkladného prolistování dalších dvou nových knih v češtině mám pocit, že ve srovnání s Torniellim nepřinášejí mnoho nového. Životopisné údaje přejímají rovněž z knižního rozhovoru a doplňují je zprávami o odstupujícímu papeži a o konkláve, případně úryvky z Bergogliových textů. Jedná se o překlad knihy španělského historika a spisovatele Mario Escobara (nar. 1971)6 a překlad knihy italského novináře a vatikánologa Saveria Gaety (nar. 1958),7 který je českému čtenáři známý např. jako spoluautor knihy o zákulisí procesu blahořečení Jana Pavla II. (spolu s postulátorem procesu Slawomirem Oderem, Proč svatý? Karmelitánské nakladatelství, 2010) nebo rozhovoru s italským kardinálem Dionigim Tettamanzinim (Dobrodružství víry. Karmelitánské nakl., 2005).

Nakladatelství Paulínky rovněž vydalo údajně „první knižní titul na českém trhu, jehož autorem je papež František“ (podle anonce nakladatelství).8 Ve skutečnosti se jedná o úvod k drobnému spisu Dorothea z Gazy, egyptského mnicha z 6. století, s názvem „O obviňování sebe sama“, který je v knize obsažen. Přidány jsou vybrané myšlenky z různých dopisů a instrukcí. Nevšiml jsem si, zda se jedná o překlad ze španělského originálu nebo již z italského překladu. Bergogliovy dva texty (O obviňování sebe sama a O duchovní korupci) patří totiž k prvním textům, které byly přeloženy do italštiny a představeny 26. března na tiskové konferenci v sídle jezuitského periodika La Civiltà Cattolica. Zatímco první text původně z roku 2006 je k dispozici od Paulínek, druhý text je zdarma k dispozici na stránkách české redakce Vatikánského Rádia (přeložen z italského překladu).9 Nakladatelství Paulínky zároveň oznámilo, že chystá k vydání ještě další texty nového papeže z doby před jeho volbou. Mělo by se jednat o texty: „Otevřená mysl, věřící srdce“ a „Skutečná moc je služba“.

Pochopitelná snaha uspokojit momentální zájem o osobu nového papeže je pochopitelný, i když ne vždy se jedná skutečně o aktuální informace. Zároveň je zřejmé, že mediálně zajímavé zprávy, např. o dívce, do které byl papež ve svých dvanácti letech zamilován, mají minimální vliv na poznání myšlení nového papeže. Je symbolické, že absence dostupných publikací v angličtině ovlivnila úzkou informační základnu autorů knih. Zároveň se v nich český čtenář příliš mnoho nedozví o prostředí latinskoamerické církve, o tzv. teologii osvobození, o základních církevních společenstvích, o problematické vatikánské diplomacii v 70.–90. letech (nunciové měli leckdy blíže k režimům pravicových diktátorů než k věřícím a jejich kněžím), o velké roli laiků, o misijním nasazení atd. V tomto ohledu má většina evropských čtenářů ještě co dohánět. Kvalitní literatura v češtině k těmto tématům dosud schází.

Řada českých médií ocenila práci specializovaných komentátorů na dění ve Vatikánu, tzv. vatikánologů, takže častěji přebírají zprávy momentálně zřejmě nejrespektovanějšího z nich, již zmíněného Johna L. Allena Jr. z National Catholic Reporter. Ostatně není bez zajímavosti, že jeho reakce na volbu nového papeže byl týdenní pobyt v Argentině, kde se na místě snažil získat o něm informace. Výsledný komentář patřil podle mne k nejlepším o novém papeži, neboť přinesl aktuální informace z místa, kde kardinála Bergoglia znali nejlépe.10

1 Rubin, Sergio – Ambrogetti, Francesca: Papež František – rozhovor s Jorgem Bergogliem. Praha, Portál 2013.

2 Bergoglio, Jorge – Skorka, Abraham: O nebi a zemi. Praha, Paseka 2013.

3 Biallowons, Simon: František – papež z druhého konce světa. Praha, Portál 2013.

4 Tornielli, Andrea: František – papež chudých. Praha, Ikar 2013.

5 Kardinál Bergoglio: Vztahuje-li se církev sama k sobě, je to projev choroby. Radio Vaticana, 29.2.2012 [cit. 2013-05-21]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15998

6 Escobar, Mario: František – muž modlitby. Praha, Mladá fronta 2013.

7 Gaeta, Saverio: Papež František – život a výzvy. Praha, Paulínky 2013.

8 František – Bergoglio, Jorge Mario: Pokora, cesta k Bohu. Praha, Paulínky 2013.

9 O duchovní korupci. Radio Vaticana, 17.4.2013 [cit. 2013-05-21]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18159

10 Allen, John L., Jr: Who Francis may be based on who Bergoglio was, 5. 4. 2013 [cit. 2013-05-21]. Dostupné z: http://ncronline.org/blogs/all-things-catholic/who-francis-may-be-based-...