Naděje pro církev?

V rozhovoru pro Lidové noviny z počátku srpna si kardinál Vlk stěžuje na úbytek lidí hlásících se k církvi. Z jeho slov vyplývá údiv, jak mohou být lidé věřící a přitom nepatřit do církve. Říká, že „v roce 1993 se ale něco zlomilo a sympatie společnosti, které jsme měli na počátku devadesátých let, jsme ztratili“. Proč se ale podivuje nad rozdílem počtu těch,kdo se hlásí k víře, ale odmítají k tomu insituci? Nelze pouze obecně konstatovat, že „se“ něco změnilo, ale je nutné konkrétně pojmenovat příčinytohoto trendu. Při rozhovorech s lidmi v církvi a mimo církevvidíme, že důvodem odmítání instituce církve nebo ztráty sympatií je disproporce mezi slovy a činy. A nejde tu ani o otázku majetku, jako onotoricky známé i neznámé případy ze života církve, v neposlední řadě o otázku katolické teologické fakulty. Složitost doby vyžaduje právě od těch nejviditelnějších členů církve schopnost orientovat se v nových názorových proudech, duchovních směrech – to ale nelze očekávat od absolventů současné fakulty, budou-li se pouze přidržovat vědomostí získaných na této škole. Úroveň jejích někdejších studentů, jejich schopnost reflexe současných problémů ve světě a ve společnosti včetně schopnosti konstruktivní spolupráce se členy jiných denominací je i ukazatelem budoucnosti katolické církve. Nelze očekávat sympatie tam, kde nejsme schopni naslouchat druhým (nikdo nás přece nenutí přejímat názory, s nimiž nesouhlasíme) a vést s nimi smysluplný dialog, kde očekáváme bezpodmínečné přijetí postojů, o nichž lze často přinejmenším diskutovat.

Má-li být církev pro naše bližní partnerem, s nímž se budou rádi setkávat i pokud nebudou již chtít být jejími členy, pak je třeba ukázat, že dokážeme navázat přátelské vztahy s jinými křesťanskými společenstvími. Toje vlastně hlavní náplní tohoto čísla Getseman, jehož tématem je ekumenismus, respektive informace a některé přednášky z 33. mezinárodní ekumenické konference, která se uskutečnila v letošním létě v Praze. Tématem a názvem tohoto setkání byla Naděje v křesťanském horizontu (Ef 4,4). Naděje se také týkají všechny příspěvky. Známý teolog Jan Milíč Lochman připomíná ve své stati Naděje v eschatologickém horizontu eschatologickou naději v myšlení české reformace a zamýšlí se nad propojením eschatologie a naděje. V závěru ovšem zdůrazňuje, že na naději nemají křesťané monopol – ta je úkolem všech. Osobním zamyšlením nad otázkou naděje a jejím místem v současném životě je článek Moniky Heitz Povoláni k naději. Naděje, že je možné prožívat reálný ekumenismus, se týká také příspěvek o ekumenickém společenství v anglickém městě Milton Keys. Článek Pavla Hradilka o liturgii, která se v průběhu konference slavila, ukazuje, že společné setkávání při různých liturgiích může být vzájemnou inspirací a obohacením. A naděje se vlastně týká i další kapitola z knihy K. Richtera, pojednávající o liturgické nedělní připomínce křtu.

A na závěr nezbývá než vyjádřit také jednu naději – že budeme žít v církvi, kde se budeme cítit jako doma, a ne jako trpění hosté.