Nedělní připomínka křtu

Víra potřebuje znamení připomínky a prohloubení. Pro připomenutí křtu je takovým znamením nedělní obřad svěcení vody a pokropení lidu. Nový misálříká: „Obřad svěcení vody a pokropení lidu se může konat ve všech kostelích akaplích na začátku každé nedělní mše, i když se slaví už v sobotu večer. Tento obřad nahrazuje úkon kajícnosti.“ (Český misál, Praha 1983, s. 945). Jedná se přitom o zvyk, jehož počátky je možné sledovat hluboko do prvního tisíciletí. Původně byly v klášterech v neděli ráno při procesí vykropeny svěcenou vodou prostory kláštera a kostela, později byli pokropeni i věřící. Od vrcholného středověku to bylo platilo jako připomenutí křtu: obec vyznávala své selhání vůči Bohu, prosila o jeho smilování a byla pokropena svěcenou vodou. To znamená kající smýšlení, přípravu na slavení eucharistie a připomenutí křtu; protože stejně křest zahlazuje všechny hříchy, tak má i toto pokropení připomenout všechna selhání uplynulého týdne a stát se znamením obrácení.

Je potěšitelné, že mohlo být obnoveno toto staré asperges – procesí, žehnání vody a pokropení jako připomínka vlastního křtu, protože křest je přece radikální změnou smýšlení (metanoia). Tam, kde se uskutečňuje, musí samozřejmě odpadnout obvyklý úkon kajícnosti při zahájení mešní slavnosti, protože by došlo ke zdvojení. Skrze znamení pokropení vstupuje do zahajovacího obřadu, který se často ukazuje jako příliš strojený a popisný, slavnostnější a živější moment. Toto znamení se může uskutečnit ve všech nedělních bohoslužbách včetně předvečerní mše. Při určitých slavnostech, jako je svátek Křtu Páně nebo Letnice, by mohlo získat zvláštní význam. Požehnání vody by se při tom mělou skutečnit před celou obcí. Zvláště vhodné je k tomu místo křtu, na které vidícelá obec. Musela by k tomu být užita velikonoční svíce. Aby se cesta ke křestnímu místu a pokropení vodou stalo v nejpravdivějším smyslu znamením připomínky a obnovy křtu, mělo by přitom být přizpůsobeno dnešnímu chápání.

Po výzvě k modlitbě a krátkém tichu následuje modlitba požehnání vody, připomenutí Božích činů spásy pro jeho lid skrze vodu a prosba za spásné jednání i v současnosti. Pokropení se může dít od oltáře nebo při průchodukostelem, zatímco obec zpívá vhodnou píseň, týkající se např. připomenutí křtu, obrácení a pokání. Není ale bezpodmínečně nevýhodou, bude-li nutné vhodné písně nebo antifony teprve vyhledat. Bude jen třeba používat vždy znovu na tomto místě určité zpěvy, aby mohl nastat u obce odpovídající signální efekt. Po zpěvu a návratu k oltáři uzavírá tuto část kněz slovy: „Kéž nás všemohoucí Bůh očistí od hříchů, abychom se směli účastnit hostiny s Kristem a jednou s ním zasedli za stůl v jeho věčném království.“ Pokud má být ještě přidána do vody sůl, může se mezi svěcením vody a zpěvem obce ještě uskutečnit požehnání soli. Sůl platí za znamení síly. Proto se v požehnání říká „dej, ať se touto vodou kropíme na znamení víry, že na nás sesíláš rosu svého Ducha že jsi vždycky s námi a od zlého nás chráníš“ (překlad německého textu: „aby na všech, kdo budou pokropeni touto vodou promísenou se solí, spočinul tvůj svatý Duch. Odvrať od nich všechna pokušení Zlého a ochraňuj je svojí silou“).

Každá neděle je malými velikonocemi, slavností týdenní Paschy. Co by mohlo být smysluplnější, než stále znovu při této velikonoční slavnosti připomínat souvislost eucharistie a křtu: „Dej, aby voda života pro násneustále prýštila a přinášela nám spásu“ (z žehnací modlitby nad vodou).

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 65-67, přeložil Ondřej Bastl.