Povolání k naději

Písemná verze přednášky na 33. Mezinárodní ekumenická konferenci v Praze – Suchdole ve středu 1.8. 2001

Milé posluchačky a posluchači, milé sestry a bratři!

„Povoláni k naději“ je formulací motta dnešního dne naší konference. „Povoláni k naději“ je tématem, o kterém smím s Vámi nyní trochu popřemýšlet; a sice – podle letáku pozvánky – pod aspektem: „Jak je možno žít a doufat nyní, v našem každodenním životě?“

Jistě jste postřehli, že můžete ode mne očekávat pouze zcela osobní stanovisko.

„Povoláni k naději“ – Co to může znamenat? A co to neznamená?

Nejprve několik poznámek úvodem:

„Povoláni k naději“ nejsou jednom jednotliví lidé, jako např. „je povolána být pianistkou“.

Být „povoláni k naději“ není v žádném případě něčím „typicky starokatolickým“!

Pročítala jsem si různé cíle a snahy Mezinárodního ekumenického sdružení. Považuji za důležité zdůraznit, že dnes nejde o to, aby Vám bylo umožněno „setkání s mou duchovní tradicí“ a vnášení starokatolického duchovního dědictví do jedné církve budoucnosti; spíše jde o jinou snahu IEF, a sice, kolik toho, my, křesťanky a křesťané, „máme společného“!

Tématem naší konference je zkrácená forma Listu do Efezu 4,4: „Všichni máte naději, kterou vám dal Bůh, když vás povolal do své obce.“

Jako ekumenicky angažovaná žena je pro mne verš Ef 4,4 již dlouho důležitý; proto zde cituji tento verš v plném znění: „Všichni patříme jednomu tělu a jsme vedení jediným společným Duchem a povoláni jsme k jedné jediné slavné naději, kterou vám dal Bůh, když vás povolal do své obce.“

Z těchto úvodních poznámek vysvítají zcela různé věci:

My všichni zde – tak jako křesťanky a křesťané na celém světě – jsmeobdrželi darem „jednu naději, kterou nám dal Bůh, když nás povolal do svéobce“.

Vyvstává otázka: Proč není možné na tolika křesťanských lidech o této zcela zvláštní, Bohem dané naději vůbec nic zpozorovat?

Co je se všemi těmi lidmi, které Bůh „do své obce nepovolal“? A je jich – jak se právem můžeme obávat – docela velký počet, ba dokonce i většina našeho obyvatelstva? Neboli: Nepatří princip naděje snad podstatně k lidskému životu a k chuti žít? Nesvědčí touha po užívání lidské kreativity a snah k tomu, aby se přítomnost a budoucnost nejenom prožívala, požívala a snášela, nýbrž se aktivně formovala a činila člověku příznivější, o tom, že člověku byly „dány“ důvěra, odvaha, láska, ale i naděje, ať je tomu odkohokoliv?

Já sama jsem přesvědčena, že nám lidem byla spolu s naším životem dána též naděje; např. naděje, že život má zásadní smysl, i když mohou přijít doby, kdy já nebo i kdokoliv jiný, takový smysl ve svém vlastním životě nebo vživotě jiného možná poznávat nemohu.

Když je tomu však tak, že k lidskému životu patří naděje, musím septát, jaká je ta zcela zvláštní naděje, kterou Bůh – podle Ef 4,4 – námkřesťanům dal, abych tuto zcela zvláštní naději „nyní, ve svém každodennímživotě“ vůbec mohla prožívat nebo se alespoň mohla pokoušet ji prožívat.

Včera jsme mohli prožít společně s profesorem Lochmanem vědecko-teologický přístup k tomuto tématu. Chtěla bych dnes záměrně podat „laické přiblížení se“ k tématu, které bude částečně dokonce mým osobním vyznáním víry.

Ef 4, 4 říká všelico ke způsobu této zvláštní naděje, ke které jsme jako příslušnice a příslušníci křesťanské obce povoláni, např.:

Tato naděje je darem Boha, nenáleží do rozhodovací oblasti člověka.

„Dar“ má zpravidla za následek: „úkol“, „zodpovědnost“ nebo „zavázanost“.

Příměr o těle činí zřetelným, že se očividně nejedná jenom o úkoly vůči dárci, ale především vůči jiným údům tohoto těla, vůči druhým křesťanům, druhým lidem, a v neposlední řadě vůči světu, celému stvoření.

Tyto úkoly jsou individuálně rozdílné: jako malý „prst na noze“ mám jiné úkoly vůči tělu nežli např. „oko“. Oba údy musí plnit své vlastní úkoly, jinak nastane chaos a zhouba.

Zmínka o „Duchu“ říká výslovně, že na to všechno stačíme, protože máme pomoc; opět jeden dar „shora“.

To by mělo pro naše souvislosti s citátem Ef 4,4 dostačit.

Ale, jak si s tím počínáte Vy? Věříte Vy zcela osobně – zde a nyní– že my, křesťanští lidé, jsme povoláni k nějaké zcela specifické naději? A že podle toho můžeme nebo musíme žít nebo naopak, žít musíme a můžeme?

A: Věřím v to vlastně?

Máte se dobře: nemusíte před tolika lidmi podstoupit nějaký outing!

Ale i já se mám dobře: já v to totiž věřím! A já vím, že v to věřím! Zatímco jsem byla v posledních týdnech „těhotná“ tématem tohoto referátu, uvědomovala jsem si stále více a více: Můj každodenní život a především můj židovsko-křesťanský poklad víry mi dokazují, že jsem „povolána k naději.“

Věřím v Boha Stvořitele, který svůj svět stvořil s nekonečně velikou nápaditostí a toto stvoření shledává dobré.

Věřím v Boha, který měl odvahu do tohoto dobrého stvoření postavit bytost jako muže a ženu, která je mu zcela podobná: která může milovat, takjako on, která je však přes všechnu charakteristiku „podle jeho obrazu“ přece jenom omezeným tvorem, jehož chování a skutky závisí na vysoce komplikovaném konglomerátu na jedné straně svobodné vůle a na straně druhé závislostí mezi příčinou a důsledkem – často s životu nebezpečnými následky nehodnými člověka.

Věřím v Boha, který své stvoření člověka přesto nachází „velmi dobrým“, miluje ho otcovsko-mateřsky, je to pro něj (Jahve – „Já jsem zde“ zahrnuje „působím pro“) a stále se nad ním „smilovává“ (což souvisí s hebrejským výrazem „mateřské lůno“ nebo „obracet střeva“). Věřím v Boha, který člověka, přes všechnu jeho omezenost, chyby, jeho hříchy a viny nevzdává, nerušís ním svou smlouvu, stále znovu jej přitahuje k sobě ze své božské dálky a působí jeho osvobození – křesťansky řečeno: až do spasení svým jednorozeným Synem.

Věřím, že nejpůsobivější síla Boha, kterou v křesťanství nazýváme Duchem svatým, nejenom že tu byla již na počátku světa, nýbrž že působí i dodnes a působit bude i ve veškeré budoucnosti.

Pevně věřím, že tato působivá síla Boha, ať si ji představujeme jakoholubici nebo jako ohnivé jazyky, jako vítr nebo jako bouři, nás zastiňuje,povzbuzuje, určuje, provanuje, zasahuje bouří nebo přivádí k nadšení, a když ano, co pak, jak pak?

Snad a možná:

Když to se svým přesvědčením, že jsme „povoláni k naději“, myslíme vážně a tato přesvědčení zaintegrujeme do svého života čili podle něho žijeme:

Co by to ale mělo znamenat? Snad:

Že věřím, že počasí bude zrovna takové jaké si přeji? Že daňový úřad provede značnou zpětnou platbu? Nebo že vyhraji Velký los? Že byt nevyhoří nebo můj manžel nebude mít nehodu? Že věřím, že konečně nastane mír, třeba na Blízkém Východě nebo kdekoliv jinde?

To všechno jsou jistě pochopitelná a také dobře myšlená lidská přání a naděje. Ale prokazujeme, že takovými výroky o naději, jsme „k naději povoláni“?

Blíže se dostaneme k jádru naší otázky, když se „povoláni k naději“ ukáže v naší důvěře k Bohu, který se o nás – svés láskou stvořené lidi, „děti“ – zajímá, s námi zůstává; který nikoho neponechá stranou, nikoho neodsune; který každou a každého z nás jednotlivě žehná a ochraňuje, také tehdy nebo právě tehdy, když to necítíme. Naše mnohé zvyky, tradice a rituály, které svědčí o lidem přátelském a životu otevřeném Bohu, není třeba schovávat, nýbrž – i když ne vtíravě – patří k našemu každodennímu životu, tedy i k našemu všednímu dni v práci, patří na veřejnost; myslím třeba na stolní modlitbu, na informaci o smyslu náboženských svátků, které slavíme, na vánoční pozdravy, na pohlednice s Betlémem namísto se zasněženou krajinou a mnoho dalších záležitostí.

Být praktikující křesťankou není ve velké části naší společnosti „in“;myslím si, že právě to požaduje naše „povoláni k naději“, naše vyznání své víry.

Upřímně řečeno se mi to však nezdá ještě dost; případně „Dost není nikdy dost“ jak zní titul jedné knihy. Pochopitelně, že nevím, co si o tommyslíte; ale brát to s přesvědčením „být povolán k naději“ vážně, znamená pro mne se společensko-politicky vměšovat; např. informovat se, vytvářet si kvalifikované mínění, sensibilizovat se proti nespravedlnosti, porušování lidských práv a vůbec proti všemu, co činí dobré Bohem posvěcené stvoření nezdravým či nešťastným. Jenom informovanost může rozšířit naše omezené náhledy, může „vyvrtat v našich hlavách díry“, nebo dokonce předsudky odstranit. Jenom informovaní lidé mohou být tolerantní, mohou objevovat nebezpečí, stavět se proti nim a pomáhat je minimalizovat nebo odvrátit.

Nemálo lidí – alespoň v Evropě a to právě v těchto letech na prahu století a tisíciletí – má pocit, že se příliš mnoho věcí mění přílišrychle. Objektivně to asi souhlasí, že se – zvláště v době míru – denní život širokých kruhů obyvatelstva doposud nikdy neměnil takovým razantním tempem jako v dnešní době. A protože se lidé doposud nikdy masově nedožívali takového stáří jako dnes, prožívají masy na vlastním těle tak mnohé přeměny. Ze své vlastní zkušenosti vědí, že v dlouhodobé perspektivě se v žádném případě nestane každý dnes tak vychvalovaný vývoj vylepšením. Globalizace, internet a moc médií, genetická technologie, eutanázie, rozšiřování EU, vystěhovalectví včetně převaděčů přes hranice a obchodu s lidmi, nezaměstnanost, kriminalita, ničení životního prostředí, primát ekonomie nadpolitikou, konzumní myšlení, změna hodnot… to jsou často používaná hesla, ze kterých se mnohá či mnohý z nás cítí být skutečně zdrcený.

Nové neznáme věci se zdají být neprůhledné; to mate, dráždí; mnozí se cítí být ohroženi a jsou přesvědčeni, že se nemohou zapojit, že je někdo předhoní a budou se dostávat stále více na stranu poražených. To vytváří pochopitelně strach. Ale: Strach byl vždy špatným rádcem. Strach je dobrá živná půda pro násilí; znásobňuje potenciál násilí v nespočetných oblastech a situacích. Strach vede k tomu, aby se před problémy zavíraly oči, aby se vyhýbalo konfliktům. To vše člověka omezuje, činí nesvobodným. Potom se strach stává předpokladem k tomu, abych byly manipulována, abych se stala částí masy, abych byla udělána částí masy. Strach může být funkcionalizován a instrumentalizován; politika – a buďme upřímní – i náboženství, ano i církev zde mají dlouhé dějiny viny.

Přesto však existují skutečná znamení naděje, protisměrná hnutí vůči této náladě lamentování a rezignace na jedné straně a proti povrchní snaze po pouhých požitcích na straně druhé. Nemíním ta, která by fundamentalistickychtěla všechno nechat být po starém, která by chtěla glorifikovat minulost azavrhovat tzv. duch doby, pokud nevyhovuje zcela jejich osobním oblibám.

Mluvím o fenoménu, který můžeme pozorovat silněji již několik let –možná od doby sametové revoluce v roce 1989. Míním nárůst a vědomé posilování tzv. občanské nebo civilní společnosti (civil society), ve které zcela „normální“ žena nebo zcela „normální“ muž poznává a přejímá svou vlastní zodpovědnost za konkrétní společnost (a tím konec konců za celý svět).

Myslím si, že to je přesně to společensko-politické prostředí, do kterého my, křesťanští lidé, máme a musíme se vší vervou zasahovat. Nedělejte si starosti, nemluvím o stranické politice. Ale: Volky nevolky, naše každodenní konání – nebo též nekonání – je politické. Jako křesťanka si myslím: Spiritualita a politika nemohou být prožívány navzájem odděleně; náš spirituální základ nás může uchránit od přemrštěného aktivismu a pouhého protestování a také nám může pomoci samostatně jednat a přejímat část zodpovědnosti, spoluvytvářet přítomnost a budoucnost, podnikat více kroků k spravedlnosti a míru. Krátce řečeno: stavět nás na stranu našeho Boha a všude se zasazovat o život. To odpovídá židovsko-křesťanské moudrosti:„Miluj svého bližního jako sebe sama“, kterou Ježíš připomenul svým posluchačům pomocí podobenství o milosrdném Samaritánovi a kterou též zprostředkoval nám křesťanům.

Když vyjádříme tuto výzvu lidovým rčením: „Co nechceš sám, aby ti dělali jiní, to nečiň ani jim“, tak máme „zlaté pravidlo“ platné ve všech velikých světových náboženstvích: počínaje hinduismem a konfucianismem přes buddhismus a židovství až ke křesťanství a islámu.

Tak vidíte: Světské „rčení“ pochází ze „zlatého pravidla“ světových náboženství a oběma odpovídá příkladný život Ježíše, který mimochodem šel cestou nenásilí. Tak by se mohli všichni lidé spojit ve svém konání proti tomu, co hinduista Mahátma Gándhí nazval sociálními hříchy lidstva: politika bez principů, obchod bez morálky, bohatství bez práce, výchova bez charakteru, věda bez lidskosti, požitek bez svědomí.

„Příliš mnoho požadavků“ bych si asi myslela na Vašem místě. „Příliš mnoho požadavků“ si myslím také i sama já. Avšak příliš? Skutečně? Pro nás křesťany a křesťanky? Pomysleme přece na naše dnešní téma! Vezměme si příslib, že nám Bůh dal naději, vážně! Mějme důvěru a odvahu! V našem základním díle – Bibli se znovu a znovu praví (v každý den roku jednou): „Nebojse/Nebojte se!“ První slova, která Ježíš podle Matouše po svém vzkříšení blízko hrobu řekl ženám, zněla: „Buďte pozdraveny!“ a „Nemějte žádný strach!! (28, 9a + 10a). Ale i první slovo, která dává pronést Vzkříšenému Jan, je pro mnev této souvislosti důležité. Říká totiž Marii z Magdaly: „Ženo, proč pláčeš?“ (20,15).

Jistě souhlasí, že Ježíš učil, kázal a činil divy před širokou veřejností; ale vždy vykazoval mnoho citů pro jednotlivého člověka, pro jeho osobní nouzi, pro snad maličký, ale tak potřebný krok do lepšího světa.

Proč bychom se neměli pokoušet – v jeho následnictví – v budoucnosti podle našich vloh, našich životních situací, naší celkové osobnosti, poněkud méně se podobat těm třem známým opičkám: Zavřít uši, zavřítoči a zavřít ústa, když máme možnost vydat uklidňující slovo, klid přinášející argument, společné hledání řešení nějakého problému, pomoc při řešení konfliktu, věcné volbou slov nepřilévající olej do ohně odmítnutím nějaké diskriminace či podobně, pokud tím můžeme přispět k uvolnění, smíření, k pokoji, krátce: k osvobozené možnosti života. To se zdá být zatraceně málo, ale v konkrétních jednotlivých případech to může znamenat nekonečně mnoho. Ostatně Talmud praví: Kdo by zachránil byť i jediný život, ten je jakoby zachránil celý svět. „

Informujte se někdy např. u Amnesty International, kolik lidí, kteří seděli neprávem ve vězeních nebo byli dokonce mučeni, bylo osvobozeno podpisovými akcemi.

„Malý podnět – velký dopad“ – trochu zájmu a informovanosti, jeden podpis a možná k tomu i známka na dopis; to však vykonáno mnoha lidmi; a jeden člověk bude osvobozen! Co říká jedno africké přísloví? „Když mnoho malých lidí na mnoha malých místech učiní mnoho malých kroků, mohou změnit tvář země.“

Ano, právě v to důvěřuji – posilněna darem Boha „naděje“!

Existuje jistá karikatura, milé sestry a bratři, která nám může pomoci ještě dále. Jsou na ní vidět přesýpací hodiny v akci: v horní polovině vytvářejí zrnka písku kostel; ve spodní polovině se nějaký duchovní vší silou snaží průtokovou zúženinu zacpat. Ale: Buď běží spuštěný čas těchto hodin již dlouho nebo jeho síla nestačí; v každém případě je hromádka písku dole jižznačně veliká a kostel v horní polovině se povážlivě naklání.

Myslím si: Tato karikatura působí tak, jak karikatura působit má. Představuje překvapujícím a možná i přehnaným způsobem kriticky jistou pravdu, a sice obavy a snahy a snad i naději mnohých lidí týkající se stavu a zvláště budoucnosti našich církví.

Ráda bych Vás nyní poprosila, abyste si zafixovali rozpadající se kostel a snaživého duchovního do své paměti, ale současně si představiliv horní polovině zeměkouli a dole nějakého politika, který se snaží zachránit, co zachránit lze; protože i tato zeměkoule má již trhliny, ztrácí formu, rozpukává se a dole roste hromádka zrní.

Tímto rozšířením zorného úhlu karikatury z kostela/církve na svět, bych Vám ráda učinila zřejmým, že my jako lidé, zvláště jako laici a laičky, jsme křesťanskými lidmi nejenom v církvi, nýbrž také a pravděpodobně především – v tzv. „světě“: v našich rodinách, kruhu přátel, na pracovišti, zkrátka v celé naší společnosti. Když se mě tady někdo zeptá: „Jak lze žíta doufat nyní, v našem každodenním životě?“ (což je částí tématu mého referátu), pak musím odpovědět:

Nás křesťany nemůže zajímat jenom stav a budoucnost našich konkrétních církví a přirozeně též celkové církve Ježíše Krista, tzn. ekumeny, nýbrž i stava budoucnost naší společnosti, naší země, naší Evropy a světa. Celý svět je stvořením Boha a v něm nacházíme – asi mnohem častěji nežli v mnohých církvích – ty mnohým způsobem „chudé“ a „nejmenší“, ve kterých nás Ježíš – podle svého vlastního výroku – potkává, potkávat může a potkávat chce. S nimi jsme, zda se nám to líbí nebo ne, společnými údy jednoho tělalidství. A i jakkoli málo významný čin kteréhokoliv údu může mít nepředvídanénásledky, a to jak ve směru násilí, nespravedlnosti, smrti, tak i směrem více kmíru, uzdravení, životu. Otázkou je, jak lidskými, jak náboženskými, jak křesťanskými chceme být? Poznámka na okraji: Všichni lidé, kteří na tyto tři body alespoň jednou odpoví ANO, jsou již našimi spojenci ve snaze o lepší svět. Cítíte, že považuji dobu, kdy církve spolu nežily ekumenicky, již za námi.

Velmi vděčná jsem za početné snahy mnoha církví, které v posledních letech zesíleným způsobem a v rostoucí ekumenické spolupráci daly k dispozici rámcové podmínky, struktury, ideje, snahy apeníze, aby se takto zasazovaly při problémech lidstva. Myslím např. na Konciliární proces za spravedlnost, mír a zachování stvoření s oběma velkými shromážděními v Basileji (Téma: Mír ve spravedlnosti) roku 1991 a ve Štýrském Hradci v roce 1997 (Téma: Smíření – dar Boha a pramen nového života). Připomínám v roce 1988 Ekumenickou radou církví zahájenou dekádu Církvev solidaritě se ženami, která prokázala větší solidaritu žen se svými církvemi nežli naopak, avšak přesto v několika našich zemích a církvích ženy silně motivovala a její působení ještě mnoha způsoby přetrvává. Zmiňuji setéž o začínající dekádě K překonání násilí, která navazuje svým obsahem na dekádu sekulární organizace Spojených národů.

Důležitá je i angažovanost mnoha církví a ekumenických organizací pro nejenom hospodářsky sjednocenou Evropu „od Portugalska nejméně až po Ural“ –heslo „Dát Evropě duši“ nebo také „Ekumenická charta“, který spolu vypracovalya přijaly skoro všechny církve Evropy – nejenom EU! Sem patří i celoevropské konzultace, svolané Konferencí evropských církví společně s Radou evropských biskupských konferencí k tak palčivým tématům jako je např. obchod se ženami.

Opomenout nelze již dlouhou dobu v jednotlivých zemích i mezinárodně neodmyslitelné organizace Caritas a Diakonie (v Diakonii pracujeme i my, menší a malé církve), ale také nadhraniční a nadkonfesní organizace jako – jmenuji z mého pole působení – Světový den modliteb žen, Ekumenické fórum křesťanských žen v Evropě, tradice křesťanských Politických nočních modliteb spolu s Mezinárodním dnem žen 8. 3., mezinárodně propojená křesťansko-židovská spolupráce, jakož i rostoucí ochota v Evropě zastoupených světových náboženství se navzájem přibližovat. Přirozeně, že existuje všude na národní úrovni pro nás křesťanské lidi mnoho církevních impulzů a možností, jak uvnitř tak i navenek církví ke společensko-politickému působení. V mé zemi, v Rakousku, probíhá toho času neuvěřitelně vzrušující proces vyhotovení Sociálního dokumentu. Jeho adresátem mají být církve, politika a společnost!

Pochopitelně, že také vím, že mnohý dobrý úmysl se rozplyne v písku; mnohý pracně a s mnoha snahami vypracovaný dokument jde bez čtení do odpadkového koše.

Ale myslím si, že i zde nepomůže žádné bědování, žádné kladení viny jeden na druhého, žádné rezignování. Zde je zapotřebí se informovat a zkoumat, kde se mohu a chci angažovat – a něco činit! Domnívám se, že právě tato velká, mezinárodní, ekumenická, spirituální a…a…a… konference, jako je tato, nás může v naší zaangažovanosti pro Boha posílit a dát nám pro naše působení novou motivaci, impulzy, sílu a odvahu.

A nikdy nezapomeňme: „My všichni jsme jedno tělo, v nás všech žije jeden Duch, všichni máme jednu naději, kterou nám dal Bůh, když nás povolal do své obce. „