V době anglické revoluce a následné občanské války značně poklesla prestiž anglikánské církve. Po Anglii se vyrojilo mnoho různých, většinou putujících, nonkonform-ních kazatelů, myslitelů i teologů, kteří působili nezávisle na církevní hierarchii a jejichž věroučné názory i liturgická praxe překračovaly hranice toho, co považovala anglikánská církev za pravověrné. Vzhledem k tomu, že jednotlivé politické proudy v anglické společnosti se vyjadřovaly i svou konfesní orientací, byl jakýkoli náboženský nonkon-formismus chápán i jako politické ohrožení.
Jedním z kazatelů, který v tomto období vstoupil do obecného povědomí, byl i zakladatel kvakerství George Fox (1624–1691). Pocházel z rodiny bohatšího tkalce v Leicestershire, vyučil se ševcem, naučil se také číst a psát, ale žádné formální vzdělání nezískal. Z domova měl také slušný náboženský základ, mírně ovlivněný puritanismem.
V roce 1643, ve věku 19 let, se rozhodl pro svou náboženskou cestu založenou na skromném životním stylu, s nímž se pojilo odmítání luxusu a alkoholu. Boha začal vnímat prostřednictvím vnitřních zjevení, jež považoval za srovnatelně důležitá s čtením Písma. Opustil domov a vydal se nejprve do Londýna, pak putoval po anglickém venkově. Byl otřesen válečnou zkušeností, jež se projevila i depresívními stavy, s nimiž se vyrovnával meditací nad Kristovými pokušeními.
V roce 1647 začal Fox veřejně kázat, stal se záhy populárním mezi skupinami „hledajících pravdy“, jež také putovaly po venkově. Získával své první příznivce a zakládal i místní komunity. Vedle skromnosti ve světských požitcích a v řeči převedl střídmost i do roviny duchovní, odmítal jakékoli rituály, jakékoli teologické konstrukce, jakoukoli církevní organizaci. Byl přesvědčen, že boží slovo může kázat kdokoli, bez ohledu na vzdělání a společenské postavení.
Oficiálně se Foxem založené hnutí jmenuje Společnost přátel, anglicky Religious Society of Friends, všeobecně se však ujala původně posměšná přezdívka kvakeři (Quakers) z anglického to quake, třásti se, podle extatického chvění modlících se členů hnutí. Kvakeři se stali již v průběhu padesátých let největší nonkonformistickou skupinou a do jisté míry „subkulturou“: vytvořili si vlastní terminologii, danou požadavkem střídmosti v řeči. Proto zavrhovali veškeré světské tituly včetně oslovení pane, paní, sami se oslovovali pouze jménem či slovem přítel. Od počátku uskutečňovali požadavek všeobecného kněžství, také role žen a dokonce i dětí byla velmi silná.
Odmítání desátků, přísahy či vojenské služby přivedlo Foxe do konfliktu se zákonem. Během svého života byl celkem osmkrát uvězněn. V letech 1656–1658 se Fox třikrát setkal s Oliverem Cromwellem, snad jej oslovil svými myšlenkami, ale k zastavení pronásledování jej nepohnul. Postavení kvakerů se nezměnilo ani po Cromwellově smrti a po pádu jeho režimu. V šedesátých letech dokonce vznikly zákony namířené proti nim. V té době cestoval Fox do Irska, do anglických kolonií v Severní Americe, do Nizozemska a severního Německa.
Mnoho zásluh na rozvoji kvakerského hnutí i na formulaci jeho důrazů si vydobyla Knoxova manželka Margareth, s níž se oženil roku 1669. Byla vdovou po advokátovi, o deset let starší než George Knox, měla osm dětí. Hnutí zajistila nejen materiálně, ale stala se sama kazatelkou. Zasáhla aktivně i do několika sporů, které štěpily hnutí po smrti jejího manžela. Dožila se věku 88 let a zemřela až v roce 1702.
Foxova písemná činnost zahrnovala tehdy obvyklé polemické traktáty, v nichž se ohrazoval proti názorům svých odpůrců; dále dopisy, pomocí kterých řešil různé pastorační otázky uvnitř vznikajících kvakerských komunit a které byly určeny širšímu publiku. Také je třeba zmínit jeho posmrtně vydané deníky.
Vláda krále Jakuba II. v letech 1685–1688 přinesla omilostnění a propuštění vězněných kvakerů. Slavná revoluce, jež krále Jakuba sesadila, znamenala sice jisté omezení kvakerského vlivu, George Fox se však ještě dožil vydání zákona o toleranci v roce 1689, jenž definitivně ukončil většinu omezení ve společenském životě, s nimiž se museli potýkat kvakeři a ostatní neanglikánští protestanti.
Poslední komentáře