Limburg: Víc než spor o luxus

Německá média přinášejí stále nové zprávy a komentáře k případu biskupského sídla v Limburgu, které si dal za 31 miliónů euro – místo původních 5,5 miliónů – postavit biskup Franz-Peter Tebarzt van Elst. Škody způsobené v nejbližším okolí nové rezidence, které musí biskupství zaplatit městu, zvyšují celkové náklady stavby na 40 miliónů eur, jak píše deník Die Welt (12. 10.).

K tématu se vrací i článek Thomase Assheuera (Die Zeit, 24. 10.). Říká se v něm: „Limburský biskup samozřejmě ‚pochybil‘. Ignoroval církevní právo, mrhal penězi, klamal příslušná grémia a také lhal. Ale jeho případ sahá hlouběji, otvírá otázku luxus, nebo askeze? Tady zuří konflikt vyššího druhu, tady je vidět ostrou schizmatickou linii, která dělí římskokatolickou církev na dva nepřátelské tábory: Má se církev odvrátit od moderního světa, shromáždit své ovce a stáhnout se s nimi za Petrovu skálu? Nebo má nadále působit v tomto světě a snažit se slovem a činem zachránit, co se zachránit dá? (…) Smí být církev bohatá, nebo se musí v ostentativní chudobě zříci veškerého vnějšího lesku?

Biskup Tebarzt van Elst se vyjádřil jasně: dal svou odpověď ulít z betonu. Jeho nové sídlo je teologie v architektonické podobě, je to z kamene vytesaný symbol odvrácení od světa. V Limburgu se církev zazdila a světu ukazuje neprostupnou stěnu s ostrými hranami. Je to architektura určená k přezimovaní. (…) Se vztyčenou hlavou, bohatá a nezávislá, ve světské kráse a dokonalé eleganci odchází římskokatolická církev do tohoto exilu. Bylo by omylem, vytýkat limburské biskupské rezidenci nádheru a pompu. Naopak, je dráždivě strohá a navenek nijak reprezentativní, je vysloveně mlčenlivá, masivní, odmítavá a uzavřená. Teprve uvnitř, v podzemí, za metrovými zdmi je místo pro církevní reprezentaci, ale církev se zde prezentuje sama sobě. Jak ukazují fotografie, zhlíží se v zrcadle a vzpomíná, jaké krvavé oběti musela přinášet ďábelskému světu.“ Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung (20. 10.) si v této souvislosti neodpustil poznámku, že kámen, jímž je obložena kaple, se jmenuje nero assoluto, absolutní čerň.

„I ta biskupova hříšně drahá, extravagantní a vysoce výkonná designová koupací vana,“ říká o něco dále redaktor týdeníku Die Zeit, „patří do tohoto obrazu narcistické církve zabarikádované před světem. Jako by biskup v této Noemově arše hledal útočiště, zatímco venku, nad oceánem moderny, právě nastává Boží soud. To není nějaká soukromá teologie (…), to je – navzdory Františkovi – stále ještě mocný směr v církvi. Jeho intelektuální hlavou je předchozí papež Benedikt XVI., který již ve funkci nejvyššího strážce víry položil základy této touhy po odvrácení církve od společnosti neboli, jak říkají kritikové: pro útěk do katakomb mocí vyzbrojeného odmítání světa. Roma aeterna. Ovšem, a to je Ratzingerův argument, chce-li církev v chladné moderně přezimovat a čekat na nový příchod Páně, musí být k tomu vybavena i materiálně. Řím musí zářit, neboť je jediným světlem ve tmách moderního světa, papežská církev se musí pozvednout nad šedou a jednotvárnou společnost, nad profánní unifikovanost konzumu a nad všechen ten beztvarý libertinismus. Bezbožné společnosti se církev nepředvádí v sandálech, nýbrž jako ecclesia triumphans, v nádherných obřadech, zlatém brokátu, s drahokamy, purpurem a byzantskými ornáty, s davy vyšňořených ministrantů a latinskou mší. Jenomže v pohanském kapitalismu tohle všechno stojí peníze, moc peněz. Ale tohle materiálno je zasvěceno Bohu, a proto, podle Benedikta, se s požehnáním církve proměňuje ve slavnostní liturgickou formu, která křesťanskou pravdu zároveň zjevuje i zahaluje. Neboť pravda není pro všechny; ta je jen pro některé.

Ratzinger soudí, že církev před padesáti lety padla do léčky, že požadavek „otevřít okna“ byl trik osvícenců, kteří se od francouzské revoluce snaží církev zdeptat a ožebračit. Beztak prý jde od francouzské revoluce všechno s kopce, a dnes na to doplácíme: klimatické katastrofy, abstraktní umění, atonální hudba, prázdná individualita a kapitalistický tanec okolo zlatého telete. Podle Ratzingera a konzervativních katolíků se splňuje předpověď Romana Guardiniho: nastává konec novověku. A církev teď musí dávat pozor, aby ji vír tohoto zániku nestrhl – proto se odvrací od hříšného světa a pomalu se vrací domů: na Petrovu skálu, k církevnímu monopolu na moc a pravdu.

Tento antimodernismus je papeži Františkovi (…) cizí, a to je důvod, proč se ho Vatikán tak bojí. (…) Církev tají dech, když Bergoglio opouští římskou enklávu a místo dvorských ceremonií volí jednoduchá gesta. (…) Jsou to velkolepá gesta a mnozí už věří, že éře Benedikta bude brzy odzvoněno. A přesto by bylo chybou mávnout rukou nad Ratzingerovými obavami rukou. (…) Benedikt se totiž nemýlí, když říká, že mediálně ovládaná společnost si vše podrobuje, že její vše pohlcující mechanismus rozdrtí každý odpor a rozdrtí a zneškodní jakýkoli protest.

A to je nebezpečí, které hrozí Františkovi. Paradoxně právě ten muž, který před očima celého světa spěchá do Lampedusy a obviňuje Evropu z nemilosrdného sobectví, právě on nás osvobozuje od našeho pekelně špatného svědomí. František bere bídu světa na svá ramena, a tak uklidňuje vzpouru morálního cítění. Za to ho všude oslavují – takže zatím zůstane všechno při starém.“