Jste zde

František z Assisi a František Římský

Proč si asi kardinál Bergoglio vybral jméno František? Nejspíš si všiml, že církev 21. století je ve stejně katastrofálním stavu, jako byla církev 13. století v době svatého Františka. Vnitřní demoralizace a různé skandály narušily její nejcennější statek: morálku a věrohodnost.

František není jen jméno. Je to vize církve, která je chudá, prostá, nemá velkou moc, je blízká chudým a má zásadní význam pro evangelizaci. Tři dny po svém zvolení římským biskupem František prohlásil: „Velmi bych si přál chudou církev pro chudé.“

Být takovou církví znamenalo pro sv. Františka doprovázet ubohé a slabé. Ve jménu takové církve vyvolal František v život první společenství bratří a sester; modlili se breviář pod korunami stromů spolu s ptactvem nebeským. Živila je práce vlastních rukou nebo almužny.

Františkova církev byla ekologická církev – všechny bytosti byly v ní nazývány „bratřími a sestrami“. Církvi papežů zachovával František poslušnost, zvláště papeži Inocenci III. (1198–1216), nejmocnějšímu ze všech papežů celých církevních dějin. Zároveň šel vlastní cestou –s evangeliem chudých v ruce.

Teolog Joseph Ratzinger kdysi napsal: „Františkovo NE na adresu existujících forem církve – řečeno dnešními slovy jeho prorocký protest – nemohlo být radikálnější.“ František nejen kázal, nýbrž i jednal a vykročil novou cestou.

Domnívám se, že papež František má dnes na mysli právě takovou církev, jejíž místo je mimo paláce a církevní symboliku moci. Když poprvé předstoupil před veřejnost, bylo to zvlášť zřetelné. Papežové (zejména Ratzinger) běžně nosili přes ramena mozettu, roucho poseté výšivkami a zlatem, původně vyhrazené panovníkům. František, římský biskup, měl na sobě prostě a jednoduše bílý šat a biskupský kříž – železný, nikoli zlatý či stříbrný.

Krátce po svém prvním vystoupení pak František řekl, že bych chtěl vést církev „v lásce“. Takový výrok odpovídá tomu, po čem se volá od reformace a co dnes žádají nejlepší teologové současného ekumenismu. Papež má být představitelem církve nikoli jako absolutní monarcha vybavený posvátnou mocí, jak stanoví církevní právo (can. 331), nýbrž v lásce ve smyslu Ježíše Krista a má posilovat víru bratří a sester.

Vzhledem k tomu, že nově zvolený římský biskup přijal jako papež jméno František, nutně ho budeme srovnávat s oním Františkem z Assisi. Jejich úmysly stran církve se zdají být podobné. A nadto se římský František na Františka z Assisi výslovně odvolává. Zjevně ho nechce jen napodobovat, nýbrž se k němu hlásí jako ke zdroji inspirace. Ukazuje tím směr, jímž chce vést katolickou církev.

Podle filosofa Maxe Schelera je František z Assisi prototypem západního empatického a emocionálního uvažování. Takový přístup nás činí vnímavými pro utrpení strádajících a křik Země. Na rozdíl od Benedikta XVI., prototypu intelektuálního uvažování, je František Římský jasným příkladem srdečné inteligence. Má rád obyčejný lid, objímá se s lidmi, líbá děti, láskyplně naslouchá masám a sedí s druhými u stolu v domě, kde jsou ubytován i kardinálové, biskupové a duchovní.

Nedokážeme-li spojit moderní rozum s vnímavostí srdce, těžko se budeme moci postarat o svět, který nám byl všem společně svěřen jako dům Boží, a pečovat o pohrdané syny a dcery tak, jak odpovídá františkánskému přesvědčení, že objímáme-li plni náklonnosti svět, objímáme Boha.

Mám naději, že František Římský dovede církev do třetího tisíciletí.

Určujícím paradigmatem prvního křesťanského tisíciletí bylo společenství. Církve – koptská, ambroziánská v Miláně, mozarabská ve Španělsku aj. – byly relativně svobodné při používání vlastních rituálů. Uctívaly své vlastní mučedníky a vyznavače a vyvinuly vlastní teologie, jak vidíme na příkladu kvetoucího křesťanství v severní Africe a na osobnostech jako sv. Augustin, sv. Cyprián či laický teolog Tertullianus. Tehdy byly vzájemné bratrské vztahy důležitější než vztahy právní. Z počátku převládal vzájemný respekt; v Římě se však postupně rodil jiný, právnický přístup, a ten byl v následujících desetiletích nadiktován všeobecně.

V druhém tisíciletí se uplatňuje církevní paradigma hierarchické absolutní monarchie (societas perfekta), zaměřené na osobu papeže jako hlavu organismu (proces cefalizace = evoluční tendence v živočišné říši umisťovat nejdůležitější orgány v hlavě, resp. v její blízkosti). Papež je vybaven neomezenou mocí a nakonec rozhodne i o své neomylnosti v záležitostech víry či morálky. Vzniká papežský stát s vojskem, finančním systémem a zákonodárstvím, jež zná i trest smrti. Je vytvořena odborná instituce, římská kurie, spravující církev po celém světě. Tato centralizace vede nakonec k „pořímštění“ celého křesťanstva.

Evangelizace Latinské Ameriky, Asie a Afriky postupovala ruku v ruce s koloniálním dobýváním světa. To znamenalo, že byl prostě transplantován římský model, což prakticky znemožnilo jakoukoli inkulturaci v místním prostředí. Klérus byl úředním nařízením striktně oddělen od laiků. Ti tudíž ztratili veškerou rozhodovací moc, zatímco v prvním tisíciletí se ještě směli účastnil volby biskupů a dokonce i papeže. Laici tak byli degradováni a stali se závislými nejen právně, ale i fakticky.

V prostředí kněží, biskupů, kardinálů a papežů se vytvořily dvorské tradice. Výsostné tituly římských vládců – papež, pontifex – se přenesly na římského biskupa. Kardinálové, církevní šlechta, se oblékali jako společenská renesanční smetánka, což je dodnes pro mnohé křesťany, věřící v chudého Ježíše z lidu, který byl pronásledován, mučen a zavražděn na kříži, prostě pobuřující.

Vše nasvědčuje tomu, že odstoupením papeže Benedikta XVI. je tomuto typu církve odzvoněno, že on bude posledním papežem tohoto monarchistického modelu, nakonec tragicky spojeného se skandály, které hluboce zasáhly věrohodnost křesťanského poselství.

Volba papeže Františka (který – jak sám řekl – „přichází z konce světa“, tj. z periferie křesťanstva, z onoho Jihu, kde jen v Latinské Americe žije 42% všech katolíků) ohlašuje nové církevní paradigma pro třetí tisíciletí: církev jako rozsáhlou síť křesťanských společenství, vyrůstajících z různých civilizací, z nichž některé (jako např. čínská, indická, japonská či kmenové kultury africké a národy Latinské Ameriky) jsou starší než západní kultura.

Církev prochází procesem inkulturace a svoji živou víru předává i v moderních civilizacích technicky vyspělých zemí prostřednictvím malých křesťanských společenství a obcí, na jejichž životě se věřící aktivně podílejí. Tyto různé inkulturace mají jeden společný znak: lidstvo se urbanizuje. Více než 80% obyvatelstva Země žije dnes v miliónových centrech.

V této situaci je takřka nemožné mluvit o teritoriálních obcích. Místo toho je zapotřebí sousedských, komunálních společenství. O takovém křesťanství smíme snít. protagonisty takového křesťanství budou laici, vedení presbytery (kteří mohou být ženatí nebo ne), kněžími (muži nebo ženami) a biskupy, kteří se budou starat o duchovní záležitosti víc než o administrativu. Církve budou vypadat jinak.

Reforma se neomezí jen na římskou kurii, která je v katastrofálním stavu, rozšíří se na celou církev a všechny její instituce. Snad by mohl nový koncil, jehož by se účastnili zástupci celého křesťanstva (laikové, muži i ženy, i jiní, vybraní na základě svého vědění a příkladného charakteru, a to i z jiných křesťanských církví), dát papeži jistotu a formulovat směrnice pro církve třetího tisíciletí.

Kéž by Františkovi nechyběla ani odvaha, ani silné vanutí Ducha svatého.

Z Concilia přeložila Helena Medková